Miluji svůj rodný kontinent – ale při podobných zážitcích si kladu otázku, jestli bych zrovna tak neměl rád i tu nejodpornější díru, kdybych z ní pocházel. Starý svět – jak trefný přívlastek pro Evropu. Pomalý, unavený svět, jemuž chybí ambice, jiskra, akce.

Opouštím rezidenci ambasadora, šourám se po Spring of Freedom Street a vidím tu změnu: I ten poslední obyvatel města Washingtonu zamračeně spěchá ke svému cíli – neboť už za chůze řeší nějaký pracovní problém! To je mládí , dravost, nekompromisní tah na branku – to jsou Spojené státy americké…

S hořkostí v sobě a nevolností ve tváři, táhnu za sebou pravou nohu. V tom mi cestu zastupují tři podobně zdeptaní pánové – přesněji invalidové: Jeden dýchá skrz jakýsi podivný přístroj, dalšímu chybí ruka a třetí za sebou vláčí končetinu stejně jako já.

„Vietnam, 1975,“ ukazuje prostřední mrzák na kamaráda s respiračními potížemi – ten na mě mrká a trpce se šklebí. „Afghánistán, 2001,“ pokračuje bezruký a klepe si zdravou prackou na svůj pahýl. „Irák, 2008,“ ohlíží se poslední veterán za sebe a soucitně mě plácá po rameni. Těkám oněměle po třech lazarech a nejradši bych si za své předchozí úvahy nalískal.

Zvedám ze země pravou nohu a omluvně vysvětluji: „Psí hovno, pár metrů zpátky.“