Neschopnost číst právní texty je vlastní nejen tiskovým mluvčím a novinářům, ale nejspíše i bohemistům, uznávajícím více jazyk Havlíčkův než jazyk legislativy. Alespoň Jan Čulík předvádí působivé divadelní zděšení nad zákonem, který má ochránit olympijské symboly a označení před komerčním zneužitím stejně, jako státní symboly. Nic víc, nic míň. Divadýlko není na místě. Stačí si zákon přečíst pozorně.

Podle §3 odst. 1 se jedná o "Jakékoliv užívání olympijských symbolik pro obchodní, reklamní nebo jiné obdobné účely", které je chráněno příslušným zákonem. Netýká se uměleckých děl, ani žurnalistiky. Tudíž se netýká svobody slova. Ta končí u sdělení myšlenky. Britské listy už jedno takové právní zápolení mají za sebou v případě sporu se starostou města Slaný v roce 2003. Reklamní, nikoliv žurnalistický cíl ovšem mění situaci. Jestli si kterýkoliv z funkcionářů olympijského výboru představuje, že podle tohoto zákona lze zakázat používat slovo "olympiáda" kdykoliv - například při informování v médiích, je blbec a soudit se s ním bude potěšením. Nicméně na druhou stranu "olympijské" aktivity tibetských separatistů jsou jednoznačným zneužitím olympijské myšlenky v politicko-reklamním zápolení o mediální prostor, mají charakter cílené a koordinované mezinárodní reklamní akce, používají reklamní metody a prvky (logo, název akce), tisková prohlášení jako PR agentury, a tím jsou nejen zneužitím dle §3 odst. 1 tohoto zákona jako "reklamní nebo obdobné účely", a jsou i zneužitím Olympijské charty. A tudíž sankcionovatelné. I podle mezinárodních známkoprávních předpisů (např. Nicejské úmluvy). A nepomůže ani komolení názvu do fonetického tvaru "olympijáda". Tím hůř. A je správné, pokud takovéto matení pojmů může narazit na hradby zákona. Olympijská myšlenka si zaslouží úctu a respekt. Kšeft je kšeft, i ten politický. A v "olympijských" aktivitách dalajlámy a jeho příznivců o nic jiného než o kšeft nejde a nikdy nešlo. Olympiáda dalajlámu zajímá jen jako politické bojiště s Čínou o nadvládu nad Tibetem.

Pozn. JČ: Výše uvedená argumentace Štěpána Kotrby je víc než výmluvným důkazem, jak je možno zmíněného zákona využít k omezení svobody projevu.