Dříve jsem neměl žádnou možnost se to dozvědět, a to ani v CIA - po tom, co bylo definitivně rozhodnuto v Langley, že pokus Ogorodnika rekrutovat jako agenta bude realizován (mluvil jsem dokonce osobně s dvojicí důstojníků CIA, kteří to měli za úkol, těsně před jejich odjezdem za Ogorodnikem do Bogoty), jsem už neměl přístup k žádným informacím, týkajícím se Ogorodnika.

Myslím, že Kalugin o tom lhal proto, aby vypadal jako svědomitý kontrarozvědčík - odvolat Ogorodnika po mém varování byl totiž standardní postup, a kdybych zjistil, že k němu nedošlo, mohl bych mít podezření, že něco není v pořádku. Byl jsem zřejmě jediný, kdo by takové podezření mohl pojmout - Kalugin totiž o mém konkrétním varování o chystané rekrutovací operaci pomlčel, zřejmě v úmyslu umožnit Ogorodnikův nástup do tajného pracoviště Ministerstva zahraničí. Z toho usuzuji, že začal s Ogorodnikem nějakou nekalou zpravodajskou hru, která pak skončila jeho smrtí.

Nejdu do těch detailů jen proto, abych vysvětlil, jak k tomu rozporu, o kterém píše pan Suchánek, došlo, ale i proto, abych ukázal jak je obtížné dobrat se ve špionážních aférách toho, co se skutečně stalo, a že někdy se to podaří až po desetiletích (pokud vůbec). Proto velký pozor i na tu literaturu o špionáži, jejíž autoři jsou legitimními historiky špionáže, protože v tomto druhu historie, víc než kterémkoli jiném, může docházet k aktualizacím velmi zásadního rázu.