Výsledkem jejich dvoudenního jednání bylo usnesení pověřit generálního tajemníka Mezinárodní unie nájemníků Magnuse Hammara, aby předložil soubor nejpalčivějších problémů nájemníků v těchto zemích u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku komisařům Evropské unie pro oblast sociálních věcí a spravedlnosti, jakož i u ostatních evropských institucí a u příslušných politických autorit jednotlivých zemí.

Situace v bydlení se stává evropským problémem, kterému musí evropské instituce věnovat vážnou pozornost, nemá-li dojít k obtížně zvládnutelnému sociálnímu problému, který by ohrožoval sociální stabilitu a sociální smír nejen v "nových" evropských zemích, ale i v "původních" zemích EU .

Příčiny tohoto stavu lze spatřovat ve dvou základních skutečnostech. Především Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, bezpochyby pod vlivem některých nálezů Ústavních soudů v "nových" středo- a východoevropských zemích, preferujících neúměrně, a ekonomické a společenské situaci neodpovídající vlastnická práva, dlouho zde minulými režimy potlačována, pozměňuje svoji judikaturu v oblasti bydlení v neprospěch dosud standardně chráněného a respektovaného práva na bydlení, zaručeného obyvatelům evropských států nejen podle mezinárodních dohod, ale i podle výslovného znění zákonů a Ústav v těchto státech platných.

Důsledkem prvé příčiny je narůstající počet žalob s vysokým počtem žalobců, kteří se v důsledku některých právních názorů vyjádřených v rozsudku ESLP ve věci Polsko versus Marie Hutten--Czapská obracejí se žalobami na tento soud a požadují od států, ve kterých působí, vysoké platby za údajnou "škodu", která jim údajně vzniká tím, že státy z dobrých, a ESLP dříve uznaných důvodů, výši nájemného regulují. A to nejen v Polsku a v České republice, ale v nedávných dnech i v Rakousku, z čehož je zřejmé, že začíná jít o evropský problém!

Že skutečně dochází ke změně v judikatuře ESLP je zřejmé i z krátkého rozboru jeho dosavadní judikatury. Tak v nejznámější a nejvíce citované kauze Mellacher versus Rakousko rozhodl ESLP, že je zcela v souladu s evropským právem, když stát může nájemní smlouvu uzavřenou u soukromého pronajímatele na tržní nájem změnit na časově neomezený regulovaný nájem, kdy výše tohoto nájemného nejen nezajišťovala pronajímateli zisk, ale ani nezaručovala pokrytí nákladů. V případě Polska (Hutten-Czapská versus Polsko) je to ovšem hříchem smrtelným...V tomto rozhodnutí naopak tento soud vyslovil některé obecné závěry aplikovatelné i v jiných případech. Vyslovil např., že "...opatření směřující k regulaci nájemného nelze považovat za formální nebo faktické vyvlastnění, neboť nedošlo ani k převodu majetku stěžovatelů ani nebyli zbaveni práva jej užívat, pronajímat nebo prodávat. Napadená patření (tedy regulace nájemného, pozn. SK), která je nepochybně zbavila části výnosu z jejich majetku, lze za daných okolností chápat jako kontrolu užívání tohoto majetku".

V kauze James et all versus Velká Británie dokonce ESLP umožnil státu vyvlastnění nájemních bytů v soukromém vlastnictví a jejich prodej za zlomek tržní ceny současným nájemcům. Protest pronajímatelů proti ceně (5 -- 10 % tržní ceny!) zamítl s tím, že cena je oprávněně nízká, protože jde o obsazené byty! Ve věci Imobiliare Saffi versus Itálie dokonce ESLP umožnil státu zrušit výpověď, kterou soukromý vlastník dal nájemcům bytů. Již ze zamýšlené žaloby rakouských pronajímatelů je zřejmé, že bude-li ESLP aplikovat své současné právní názory na další žaloby, půjde zcela jistě i o situaci v Německu (i zde již někteří majitelé domů o žalobě uvažují), ve Švýcarsku a v dalších zemích .

Druhým vážným problémem jeví se skutečnost, že nejen ve středo a východoevropských státech, ale i v západoevropských zemích roste počet občanů, kteří nemohou být vyloučení z požadavků na přiměřené bydlení, avšak současně nejsou schopni platit jeho objektivní náklady, natož pak tržní nájemné a stále rostoucí ceny energií. A to jednak z důvodů rasové nebo sociální vyloučenosti z většinové společnosti, nebo z důvodů nízkých, nákladům na bydlení neodpovídajících příjmů, zejména důchodů.

Dokladem o existenci druhého problému jsou ghetta obývaná nepřizpůsobivými občany nebo občany trpícími sociální vyloučeností, která jsou součástí prakticky všech velkých měst západní Evropy. Pařížské události z letošního roku jsou toho zřetelným dokladem. Ale v nezanedbatelné a nepřehlédnutelné, byť menší míře, i obdobná ghetta ve střední a východní Evropě a samozřejmě i u nás -- nedávné, hojně medializované a politicky zneužívané události ve Vsetíně jsou jen aktuálním zviditelněním tohoto problému -- v důsledku čehož je stále zřetelnější ztráta perspektivy bydlení u značného počtu osob a především důchodců v souvislosti s růstem nejen nájemného, ale i nákladů na bydlení. Nejde přirozeně jen o romskou komunitu nebo o sociálně slabé rodiny. I lidé s průměrným, a samozřejmě i domácnosti s podprůměrným příjmem, stejně tak jako většina důchodců, není schopna ve střední a východní Evropě platit to, co je v žalobách pronajímatelů před evropskými i domácími soudy považováno za oprávněný "tržní" nájem. A to nemluvíme o situaci v nově přistoupivších zemích -- v Bulharsku a Rumunsku - kde na nějaké představy o "tržních" nájmech nejsou připraveny ani mzdy a důchody a ani státní rozpočet...

Přehlédnout nelze ani snahy o takové legislativní úpravy, které zejména ve střední a východní Evropě problematiku bydlení jen dále zhoršují a komplikují. U nás lze připomenou snahu o uzákonění výpovědi bez udání důvodů a bez povinnosti pronajímatele opatřit náhradní byt, snahy o odstranění jakékoliv regulace nájemného apod. Růst lidí bez domova, tedy bez stálého bydlení je alarmující.

Ani tato problematika však není prosta pozoruhodných paradoxů: nedělní pražské demonstrace bezdomovců za respektování jejich lidských práv, tedy především práva na bydlení, se účastnila a demonstrující podpořila i poslankyně za Stranu zelených, kteří ovšem jinak podporují všechny pravicové ekonomické a legislativní záměry, které bezdomovectví ve svých důsledcích způsobují. O lidských právech se dobře mluví, dobře se vyjímají ve volebním programu, ale dohlédnout jejich skutečný význam a smysl (náš Ústavní soud v nálezu č. 231/2000 Sb.: "...neuvedení určitého práva - v tomto případě práva na ochranu přiměřené životní úrovně, včetně bydlení - v Listině nesmí být vykládán jako omezení tohoto práva zaručeného jednotlivci podle mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.") bývá obtížnější...

Obcházejí-li dnes Evropou nějaká strašidla, pak strašidlo sociální frustrace v důsledku ztráty domova a perspektivy. Bezdomovectví není pohádkovou bytostí, jejíž zcela reálné obrysy a hrozby by si Evropa mohla dovolit přehlédnout...

Autor je poslanec za ČSSD, advokát a předseda Sdružení nájemníků ČR