Izrael, Palestina a USA: Osudové souvislosti

5. 12. 2006 / Daniel Veselý

Polemika s článkem pana Klepetáře "Cena života i smrti a odškrtávači počtu mrtvol"

Chtěl bych poněkolikáté zdůraznit, že tento konflikt dusí jak Palestince, tak Izraelce, a sebevražedné atentáty jak na okupovaném území, tak na území Izraele jej vykreslují v té nejsyrovější, nejtragičtější podobě. Míra útlaku vždy vyžaduje zpětnou vazbu a jakési zrcadlo, v němž se odráží pekelná zkušenost týraných a jejich modus vivendi; činy pro nás tak nepochopitelné.

Domnívám se, že na tento konflikt nelze nahlížet objektivně. Již proto, že existuje mnoho způsobů, jak naň nahlížet; skrze mediální clonu, fakta i informační šumy selektivního elitářství, původ, zkušenosti. Lze na něj nahlížet také instinktivně.

Autor na začátku svého emotivního článku píše o "vůli" Izraele vyklidit Gazu, a tímto gestem - Disengagement Plan - přenechal toto nejhustěji obydlené místo Palestincům. Izrael tak za aplaudování světových politických špiček ukázal světu dobrou tvář. Následné nervy drásající záběry ilegálních osadníků, kteří za nic na světě nechtěli opustit své domovy, a potom záběry rozlícených Palestinců, kterak ničí synagogy i opuštěná izraelská obydlí, oběhly celý mediální svět. Pan Klepetář následně mluví o odpalování raket z "vyklizené" Gazy.

Gaza v té době však byla zničenou "pekelnou jámou", naprosto jinou zemí než před rokem 1948 a následnou egyptskou okupací. Ariel Sharon byl v českých médiích vykreslován jako muž míru - přes jeho teroristickou kariéru, jež začala již v raných 50. letech. Mnoho expertů na tento "Uvolňovací plán" reagovalo s jistými rozpaky a nepochopením. Skutečnost byla ale o něco pragmatičtější.

Okupace Gazy zvnitřku a zvnějšku byla dlouhodobě neúnosná. Humanitární organizace referovaly o stále se horšící situaci uvnitř Pásma. Hovořilo se o jakémsi novodobém apartheidu. Tento plán počítal s tím, že mnohým z oněch osmi tisíců vystěhovaných bude zajištěno nové obydlí na Západním břehu. Tzv. Disengagement Plan byl americkou a izraelskou vládou chápán jako extenzivní anexe Západního břehu, což následující Olmertův tzv. Convergence Plan (Sbližovací plán) bez asistence médií v současnosti s velkým nasazením provádí.

Gaza zůstala dál pod ekonomickou a vojenskou kontrolou Izraele zvnějšku (zábor palestinských daní ve výši 60 milionů dolarů, oboustranné ostřelování, totální kontrola nad upadajícím hospodářstvím, kontrola námořního a vzdušného prostoru, bránění Gazanům ve vycestování na Západní břeh, životní podmínky obecně nevyhovující díky izraelské ekonomické klatbě apod.)

O stupňovaném úsilí Arabů zničit Izrael bych nebyl naprosto přesvědčen, jelikož arabské země v roce 2002 formálně akceptovaly plán, který je podporován širokým mezinárodním konsensem více než třicet let: existence dvou států (palestinského a židovského) na mezinárodní hranici s otevřeným Jeruzalémem. Hizballáh prohlásil, že tento plán sice neodpovídá zcela jeho představám, nicméně jej nehodlá bojkotovat. Hamás dal najevo, že je ochoten o tomto plánu vyjednávat.

Není vůbec jisté, jak by hypotetická vyjednávání dopadla, nicméně tato ochota je mnohem střízlivější než odmítavý postoj USA a Izraele (který trvá déle než třicet let) o tomto návrhu vyjednávat.

Válka v letech 1948 až 49 byla logickým vyústěním sporů mezi židovskými osadníky a palestinskými domorodci. Během existence britského mandátu (1920 - 48) byli židovští osadníci britskými úřady favorizováni na úkor Palestinců. Existovaly reálné snahy rostoucí konflikt urovnat, ale sionisté od začátku jakoukoliv dohodu odmítali. Jejich vlastní plán spočíval s vojenskou intervencí a vyhnáním Arabů z Palestiny. Zdroj: The Origins of Israeli and Palestinian Conflict: Issued by Jews for Justice in Mideast

Na konci 20. let sílily útoky Palestinců proti Židům, které si vyžádaly stovky mrtvých na obou stranách. S 30. lety a rozmáhajícím se antisemitismem v Hitlerově Německu a ostatních státech v Evropě nastal velký příliv židovských uprchlíků do Palestiny. Přestože byla půda pro Židy na evropském kontinentě čím dál víc horká, většina z nich nebrala sionistickou výzvu pro návrat do zaslíbené země vážně.

David Ben Gurion dokonce prohlásil, že by dal přednostní právo polovině židovských dětí na evakuaci do Palestiny před plynovými komorami než všem dětem evakuovaným do Anglie. Zdroj: The Origins of Israeli and Palestinian Conflict: Issued by Jews for Justice In Mideast

O masakrech typu Srebrenica, Racak, Pearl Harbor apod, se již dnes ví, že byly oficiální propagandou zveličované, aby legitimizovaly vojenskou intervenci rozsáhlé škály. Šlo ale o cynickou urážku obětí, protože jejich počet byl chladnokrevně navýšen. O masakru v Deir Yassin existuje mnoho informací, nicméně převládá názor, že tento zločin se stal jakýmsi palestinským Waterloo spolu s tzv. Pochodem smrti v izraelské válce "za nezávislost". Existují pečlivě zdokumentované zprávy o tomto masakru uložené v izraelských archivech a spousta izraelských vojenských historiků hovoří o dalších hromadných vraždách, zločinech a znásilněních spáchaných v této válce izraelskými vojsky. Málo se však ví o masakrech ve městěch Lydda a Ramla, kde byly povražděny stovky civilistů, včetně osmdesáti věřících v mešitě. Následoval hromadný exodus několika desítek tisíc obyvatel z těchto dvou měst. Ten byl iniciován izraelským vojskem: matky ztrácely své umírající děti, staří lidé umírali žízní a horkem apod. O tomto „Pochodu smrti" se zmiňuje ve svých pracích oficiální historik izraelských dějin Benny Morris i pozdější premiér Rabin.

O kontroverzních údajích i statistikách: Palestinian Red Crescent Society (Palestinský červený půlměsíc), který můžeme osočit ze zveličování počtu Palestinců zabitých izraelskou armádou, uvádí, že od vypuknutí intifády Al Aksá v září 2000 až do současnosti bylo na okupovaných územích zabito 4286 Palestinců. Izraelská humanitární organizace Betselem, jež odsuzuje jak izraelské násilí, tak palestinské, a vede seriózní statistiku, uvádí, že přibližně ve stejném časovém období bylo na okupovaných územích zabito 3837 Palestinců. Počet usmrcených Izraelců v Izraeli a na okupovaných územích dosahoval 1084. Tyto údaje jsou zajímavé, neboť poměr zabitých Palestinců a Izraelců činil před vypuknutím intifády Al Aksá dlouhá desetiletí 20:1.

Ze zprávy Amnesty International o masakru v Jeninu v roce 2002: Britský expert podal důvěryhodné důkazy o zločinech spáchaných izraelskými vojsky; viděl těla mrtvých ležící na ulicích, získal očitá svědectví o civilních obětech pro BBC. OSN tehdy částečně blokovala vyšetřování, a proto existují sporné informace o tom, co se ve skutečnosti stalo.

Povstalci v uprchlickém táboře v Jeninu způsobili smrt dvaceti izraelských vojáků. Následovala odveta: Buldozery srovnaly se zemí spoustu domů. Izraelští vojáci stříleli po všem, co se hnulo, a zabili několik desítek lidí a stovky jich ranili.

Autor ve svém článku zmiňuje zprávu o mučení palestinských vězňů, jež byla vypracována Amnesty International, a uvádí, že v ní není stopy po mučících technikách používaných Pinochetovými katany v Chile, kterého USA pomohly vynést krvavým pučem k moci a vydržovaly jej až do té doby, dokud mezinárodní společenství nezačalo volat po jeho odstavení. Zmiňuje se i Rudých Khmerech, jimž americké plošné bombardování Kambodži, které připravilo o život více než sto tisíc lidí, ulehčilo převzít moc. Rudým Khmerům Spojené státy věnovaly ještě před genocidou kambodžských obyvatel několik desítek milionů dolarů a po jejich vyhnání z Kambodži komunistickým Vietnamem byli opět zásobováni a vydržováni Spojenými státy coby mocenská protiváha Vietnamu.

Human Rights Watch popisuje věcně mučicí techniku, jež byla a je prováděna dosud: Spánková deprivace, zavazování očí šátkem či kápí, vynucené bolestivé polohy těla, verbální hrozby, bití do hrdla, varlat, žaludku, škrcení, bušení hlavou do zdi, uvězňování v malých vydýchaných prostorech apod. Ročně je mučeno kolem 850 Palestinců, většinou naprosto nevinných lidí.

Pozorovatelé z humanitárních organizací vyjádřili údiv nad tím, jak rychle se tito nešťastníci přiznávají k těžkým deliktům. Dostalo se jim odpovědi: "Arabové jsou prostě takoví a vydrží málo". Zdroj: Chomsky, N.: Tajnosti, lži a demokracie. Autor v článku uvádí zprávu, jež byla prostřednictvím jistého webu v roce 2002 publikována AI. Ve svém článku jsem uváděl svědectví o mučících technikách, jichž bylo použito v roce 1982, tedy během americko-izraelského tažení do jižního Libanonu; takže se v podstatě jednalo o válečný stav. Tato svědectví o krutých zločinech byla prezentována respektovanými médii: Reuters, Der Spiegel, Times, pracovníky Červeného kříže i zatčenými zahraničními lékaři, dobrovolníky, novináři, izraelskými vojáky i mučiteli. Máme k dispozici svědectví před americkým Kongresem: Bombardování sanitek a nemocnic, označených zřetelně červeným křížem, sirotčinců, trosek domů, kde se schovávaly tisíce dětí a žen. Invaze vyhnala 350 000 až 400 000 tisíc lidí do všech stran a 100.000 uprchlíků se ocitlo bez přístřeší. Jde o odhad Červeného kříže. Izraelské bombardování bylo posléze odsouzeno i hlavním sponzorem této invaze: Spojenými státy.

V libanonské metropoli Bejrútu bylo jen v západní části města zničeno cca 13 500 domů; velké množství civilní infrastruktury bylo v podstatě v ruinách. Zdroj: OSN

Izrael zabraňoval přísunu nutných komodit potřebným a blokoval přístupové cesty k nemocnicím. Palestinci a Libanonci v rozmezí věku 16 až 60+ let byli odvlečeni do věznic a koncentračních táborů. Týmu expertů z Červeného kříže nebylo umožněno vstoupit do některých věznic a mučíren. Tato invaze v režii USA-Izrael byla dlouho plánována, a to za účelem vypuzení OOP z jižního Libanonu, která po letech teroristické kariéry byla ochotna s Izraelem a USA vyjednávat diplomatickou cestou. Nicméně USA a Izrael tyto nabídky smetly ze stolu a téměř rok ostřelovaly pozice OOP v jižním Libanonu, aby vyvolaly její odvetnou reakci a měly záminku pro invazi, což se nedařilo. Ale později si USA a Izrael záminku stejně našly, přestože s konfliktem samotným měla pramálo co do činění.

Pan Klepetář se zmiňuje o školní výchově dětí, kterak se jim dostává vyložených lží o všem, co se týká Izraele a jeho existence, avšak v Izraeli všeobecně známá sionistická verze praví, že Židé při návratu do ztracené vlasti nalezli panenskou, prakticky neobydlenou zemi, kde žili zde pouze nomádi. Autorem této teze není nikdo jiný než duchovní otec sionismu Theodor Herzl.

Autor textu obviňuje Evropskou unii z toho, že podporovala "režim, jehož konečným cílem je likvidace Izraele a vyvraždění Židů za spoluúčasti českých daňových poplatníků".

Také já obviňuji EU, avšak z toho, že mizivou finanční dotaci (cca 200 000 dolarů denně) po řádných volbách na okupovaných územích na začátku roku stáhla, i když šlo spíše o pomoc zkorumpovanému Fatáhu, a to za situace, kdy většina palestinského obyvatelstva z těchto peněz neviděla ani pětník. To se Palestinci v letošních volbách snažili změnit. Ekonomická blokáda uvalená EU (společně s Izraelem a USA) jen utužila bratrovražedné boje hlavně v Gaze, kde jeden a půl milionu lidí, z nichž většina nemá s násilnickými akcemi, především s odpalovači raket Kasám, co do činění, hladoví. A my coby obyvatelé členské země EU neseme každý svůj díl viny - v tváří tvář humanitární katastrofě gargantuovských rozměrů.

Skutečnost, že Írán poskytl Palestincům něco kolem 300 milionů dolarů coby bratrskou vzpruhu na zbraně a jiný materiál, bledne za situace, kdy USA poskytly Izraeli od doby jeho vzniku cca 150 miliard dolarů, díky nimž se, mimo jiné, stal navzdory mezinárodnímu právu čtvrtou největší vojenskou mocností na světě (s třemi sty jadernými hlavicemi naváděnými laserem, pěti plně vyzbrojenými ponorkami s raketami, které můžou zasáhnout íránské cíle (i civilní), s nespočtem letadel typu F 15, létajících a monitorujících možné cíle v Íránu, řadou bojových helikoptér, které se v Izraeli nesmějí vyrábět a jež byly nasazeny během druhé intifády proti palestinským vzbouřencům včetně dětí). Probíhá tuhý výcvik speciálních komand (stejně tak na arabské straně) pro boj proti Íránu. Důležité vojenské a taktické informace jsou získávány špionáží přes satelity atd. V osmdesátých letech fungoval Izrael jako převodce zbraní vražedným komandům do Nikaragui, Guatemaly, Jihoafrické republiky, která vraždila civilní populaci po statisících. Izrael dodával zbraně dokonce íránských mulláhům.   

Izraelské bombardování nukleárního reaktoru v Iráku v roce 1981 možná naznačuje, že diplomatické výhrůžky (s USA) namířené proti Sýrii a Íránu je třeba brát vážně. Před několika lety přišly Sýrie, Jordánsko a Egypt s návrhem, jenž by umožnil transparentní dohled (v rámci OSN) nad proliferací jaderných zbraní. Tento návrh byl však Spojenými státy zamítnut. Zdroj: www.zmag.org, www.wikipedia.org, www.chomsky.info  

Nukleární zbraně na Blízkém východě vlastní Izrael, Pákistán a Indie. Tedy de facto "spřátelené" režimy světového hegemona, a to díky jeho materiální a logistické pomoci, o jehož deseti tisících jaderných hlavic raději nemluvě.

Nevím, jak autor článku přišel ke "konfliktu 500 milionů proti 5 milionům“ (autor asi nezapočítal arabskou menšinu žijící v Izraeli). Hlavním nepřítelem Izraele v regionu jsou Írán, Sýrie a Libanon, jejichž obyvatelstvo, aniž bych rozlišoval mezi šíity, sunity, Kurdy, křesťany, Drúzy a ostatními (nejsem etnograf), činí necelých 80 milionů. Možná autor započítal i státy, které jsou v přízni USA a tedy i (formálně) Izraele, a nejedná se o žádné demokratické režimy. Namátkou: Saúdská Arábie, Turecko, Egypt, Ázerbajdžán, Turkmenistán, Omán... Nechce se mi věřit, že by těch "500 milionů" lidí stálo za svými represivními režimy, ani že by byli ve stavu bojové pohotovosti jako izraelský vojenský štáb.

Pan Klepetář dále ve svém textu uvádí: "Nemohu si vzpomenout, že by kdy Židé propagovali paušální nenávist vůči Arabům či vůči muslimům a jejich vyvraždění." Domnívám se, že tato nenávist je devízou současné izraelské vlády, hlásanou především vicepremiérem Avigdorem Liebermanem a jeho stranou Yisrael Beitenu (viz můj článek " Fašista izraelským vicepremiérem?"). Tento postoj rasistické nenávisti a "rychlých" řešení sdílí značná část Izraelců, jak letošní volby dokazují. Zda je na vině cílená propaganda izraelských médií, která mírně řečeno zkreslují konflikt s Palestinci, nebo i prohlubující se ekonomické problémy v Izraeli způsobené neoliberálními reformami - kdo ví? Liebermana a jeho stranu volili ruští imigranti, kterých je v Izraeli asi milion a kteří jsou na sociálním žebříčku v Izraeli velmi nízko. (Vzpomeňme na anarchii Výmarské republiky a živnou půdu pro populistické a rasistické názory Adolfa Hitlera). I osobnosti, považované izraelskou historií za nedotknutelné, měly svůj názor vůči Palestincům vyhraněný. Například Ariel Sharon je nazýval odporným hmyzem, kterého je třeba se zbavit (jak?), Jiccak Shamir svého času dával přednost nacistickým pletkám, aby uskutečnil svůj sionistický sen, Golda Meirová, Ben Gurion i další nebrali vůbec Palestince coby národ v potaz. Jejich jasný vzkaz Palestincům zněl: "Není tu pro vás místo, vypadněte."

Na okupovaných územích existovala ozbrojená komanda, složená z radikálních osadníků, a terorizovala domorodé obyvatelstvo, aniž by se postižení mohli dovolat spravedlnosti. Tato komanda bila Palestince, zabíjela jim dobytek, trávila studně, pole, sady... Existují i svědectví od humanitárních pracovníků, kterým bylo vyhrožováno smrtí, protože pomáhali Palestincům, a kteří byli zbiti do bezvědomí. Zdroj: www.palestinewatch.org, www.zmag.org.   

Uvedu další kontroverzní údaj vyskytující se v textu pana Klepetáře: "Počet arabských či muslimských obětí válek, ve kterých se Izrael od roku 1948 angažoval, je tak cca 20 tisíc." Neexistují přesné statistiky izraelských a palestinských obětí před rokem 1948 a poté, ačkoli údaj uvedený autorem se zdá být velice podhodnocený.

Ve válce v letech 1948-49 zemřelo na obou stranách mnoho tisíc lidí, i když izraelské násilí "tremendously" (strašně) převyšovalo palestinské: Stovky zničených vesnic, vyhoštění tisíců beduínů do pouště, onen dosud nevyřešený osud 750 000 uprchlíků. Od roku 1967 bylo Izraelci zatčeno na 650 000 Palestinců, značná část z nich bez obvinění. I zde neexistuje žádná přesná statistika těch, kteří podlehli následkům mučení. Během tří měsíců v roce 1982 bylo americko-izraelskou invazí do jižního Libanonu zabito na 20 000 lidí, dalších 25 000 Palestinců a Libanonců zemřelo během 18 let trvající okupace - podle libanonských (možná nadhodnocených) údajů. V průběhu nedávné libanonské války, která trvala 34 dnů, bylo izraelskou armádou zabito 1300 lidí, v drtivém počtu civilistů, zatímco militantní Hizballáh během své osmnáctileté teroristické kariéry zabil něco kolem tisícovky lidí.

Zdroj: The Origins of Israeli and Palestinian Conflict: Issued by Jews for Justice in Mideast, www.un.org, www.hrw.org, Chomsky, N.: Hegemony or Survival ,The Fateful Triangle

Závěrem bych v krátkosti vymezil roli Izraele na globálním kolbišti a zmínil se o dalších významných autorech židovského, arabského a jiného původu, kteří se touto tématikou zabývají.

Izrael se po tzv. šestidenní válce v roce 1967, ve které suverénně porazil arabskou koalici, stal hlavním spojencem USA coby americká předsunutá základna v arabském regionu, který oplýval ropným bohatstvím. Spojené státy se v regionu angažovaly již dříve, dobře si uvědomujíce strategickou a ekonomickou hodnotu této části planety. Arabský nacionalismus, jehož symbolem se stal egyptský prezident Násir, vážně ohrožoval americké zájmy v oblasti. Palestinci ze strategického a ekonomického hlediska pro USA neznamenají nic, a proto Bílý dům již od roku 1971 trvale blokuje zrod jakéhokoliv arabského státu, který by vznikl částečně na úkor expandujícího Izraele. V roce 1971 nabídl egyptský prezident Sadat Izraeli plný mír a na oplátku žádal, aby se Izrael stáhl z okupovaných území, což americko-izraelská koalice zamítla. Tento krok byl jedním z důležitých faktorů, které vedly k tzv. Jomkipurské válce, kdy byl Izrael napaden Sýrií a Egyptem, neboť izraelská okupační politika na Sinaji byla pro porobené neúnosná. S podobným návrhem přišly arabské státy v roce 1976. Opět zamítnuto. Ledy nebyly dosud prolomeny a za současné situace někteří kritici izraelského expandujícího kurzu mluví o "vraždě palestinského národa." Zdroj: www.un.org  

Publicisté, autoři a spisovatelé, kteří se dlouhodobě věnují a věnovali tomuto tématu: Gideon Levy, Uri Avnery, Patrick Cockburn, James Petras, John Pilger, Edward Said, Norman Finkelstein, Danny Rubenstein, Abu Jamail, Tanya Reihart a další.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 21.12. 2016