Odhlédneme-li od faktu, že pan Beránek (nebo WISE) zaměňuje "úspornou" domácnost s domácností, která má nízkou spotřebu elektřiny (protože patrně topí uhlím nebo plynem, který používá i na ohřev vody a vaření), dozvíme se z tiskové zprávy, že průměrná cena, kterou český občan zaplatí za elektřinu je v paritě kupní síly třetí nejvyšší v EU25 a může za to ČEZ, jehož zisky jsou rekordní (jistě ne díky "ztrátovému" Temelínu).

K nadměrným ziskům ČEZu lze jen podotknout, že podle tržní kapitalizace je ČEZ cca 3x větší než Český telecom a téměř 4x větší, než Komerční banka. Při komentování zisků v absolutní hodnotě by bylo vhodné k tomuto přihlédnout. To však jen na okraj.

Nyní k mezinárodnímu srovnání cen elektřiny. Ceny elektřiny je možné vyjádřit např. v jedné společné měně, přepočteno platným devizovým kurzem. To však pro potřeby aktivistů není vhodné, protože pak by ceny v ČR patřily k nejnižším v Evropě. Takový ukazatel však nemá příliš širokou vypovídací schopnost ani z ekonomického pohledu. Ceny a příjmy v různých zemích se značně liší a prostým převodem na jednu společnou měnu nelze ještě usuzovat na životní úroveň v dané zemi. Proto se používá koncept "parity kupní síly" (Purchasing Power Parity -- PPP), neboli kolik si může občan koupit tuzemského zboží za svůj příjem. Paritou se pak přepočítávají různé ukazatele, aby je bylo možné (s výhradami) použít k mezinárodnímu porovnání (např. srovnatelný HDP, srovnatelná cenová hladina apod.). PPP je však poměrně složitý koncept, kterému je třeba porozumět dříve, než člověk učiní jakékoliv závěry.

Pro zjednodušené objasnění si nejprve zopakujme několik obecných pojmů. Produkty lidské činnosti, určené ke spotřebě se dají rozdělit v zásadě do dvou skupin. První tvoří mezinárodně obchodovatelné produkty, tedy zboží, které s minimálními problémy lze vyvážet a dovážet. Do druhé skupiny patří převážně služby a produkty, jejichž transport přes hranice je značně obtížný, pokud není rovnou vyloučen. Do první kategorie patří typicky automobily, elektronika, oblečení, trvanlivé potraviny, a s otevřením evropského trhu s elektrickou energií i elektřina.

V druhé skupině figurují služby jako vzdělávání, lékařská péče, služby spojené s bydlením a podobně. Zákonitosti ekonomie volného trhu vedou k tomu, že absolutní cena obchodovatelných komodit se příliš neliší napříč různými zeměmi. Je to logické, protože pokud by v jedné zemi stál určitý druh takového zboží výrazně více, jezdili by občané nakupovat do zahraničí nebo by se našla firma, která by toto zboží začala dovážet. Naopak ceny neobchodovatelných služeb se mohou v jednotlivých zemích i výrazně lišit, neboť není možná přeshraniční arbitráž (Němci mohou jen těžko jezdit bydlet nebo studovat do ČR).

Obecně platí, že v ekonomicky méně vyspělých zemích (jako jsou bývalé socialistické země) je cena obchodovatelného zboží relativně vyšší ve srovnání s neobchodovatelným. Tyto země mají nižší průměrnou cenovou hladinu ve srovnání se západními státy, a to zejména díky levnějším službám.

Je pravda, že koncová cena elektřiny (jakožto obchodovatelné komodity) je v Česku tzv. "věcně usměrňovaná", tedy může růst pouze v souladu s prokazatelným růstem cen vstupů. Na druhé straně akciová společnost ČEZ není povinna dodávat elektřinu na domácí trh, naopak je povinna (vůči svým akcionářům) vytvářet co nejlepší hospodářský výsledek. Tuzemská cena elektřiny se tak odvíjí od její poptávky a ceny nejen v Česku, ale i v zahraničí. Pokud by tomu bylo jinak, byl by jí na domácím trhu nedostatek.

Nyní se vraťme zpět k paritě kupní síly. V roce 2004 činila průměrná cenová hladina v ČR v PPP cca 53 % unijního průměru (EU25). Relativně dražší (vzhledem k oněm 53 %) zde byly jak potraviny (62 %, a z nich zejména nealkoholické i alkoholické nápoje -- téměř 80 % průměru EU), ale zejména oblečení (100 % EU) a dopravní prostředky (91 %). To neznamená, že by uvedené zboží bylo dražší, než v sousedních státech, ale že pokud by průměrný Čech spotřeboval stejné množství dané komodity, musel by za ní ze svého příjmu zaplatit více, než průměrný Evropan. Naopak relativně levnější zde bylo bydlení (tedy nájmy vč. vody, elektřiny, plynu a ostatních energií - 41 %), náklady na zdravotní péči (41 %), vzdělání (35 %) a veřejné stravování (44 %). Ze služeb, které byly v paritě kupní síly relativně dražší, než v EU lze uvést telekomunikace (95 %) a dopravu (67 %). Z uvedeného vyplývá, že možná je v ČR elektřina v paritě kupní síly relativně dražší, ale je to prakticky výhradně díky celkově nízké české cenové úrovni. Navíc jsou zvýšené náklady na elektřinu (a ostatní energie) kompenzovány nízkým nájemným.

Co je však ještě zajímavější (a pro ekologické aktivisty typické) je způsob, jakým čtenáři vybraná data předkládají. Když se totiž podíváme do citovaného zdroje Eurostatu, zjistíme následující skutečnost. Relativně drahá je elektřina pouze pro domácnosti, které ji příliš nepoužívají, a není tedy v jejich rozpočtu významnou položkou. Pro domácnosti s vyšším odběrem se již i v PPP standardu blíží cena elektřiny průměru EU, což sice z tiskové zprávy vyplývá, není to ale jaksi příliš zdůrazňováno a zařazeno do kontextu s ostatními zeměmi. Pokud se podíváme na průměrnou cenu za všechny odběratele (přičemž ti s větším odběrem mají přirozeně větší váhu), dostane se Česká republika "až" na dvanácté místo z 29 uvažovaných zemí, přičemž ještě vyšší cenu elektřiny v PPP platí všechny srovnatelné okolní země (PL, HU a zejména SK). Zhruba stejné pořadí drží ČR v cenách zemního plynu pro domácnosti.

Co říci závěrem?

• Nesmíme věřit všemu, co nám dezinformační server WISE Brno servíruje.
• Růst cen elektřiny je pro každého spotřebitele nepříjemný, ale v ČR je v relaci jak s růstem příjmů obyvatel, tak s růstem cen dovážených energetických surovin)
• Ekolog, který bojuje za nízkou cenu elektřiny (ropy, plynu) ve mně nevzbuzuje důvěru, neboť tím nepřímo bojuje za větší spotřebu a plýtvání těmito neobnovitelnými zdroji a za zhoršování skleníkového efektu

Na úplný závěr si neodpustím malou (ryze soukromou a politicky neutrální) agitku. Vždy když slyším výzvy (či jen úvahy) politiků k prodeji (privatizaci) ČEZu, vstávají mi vlasy na hlavě hrůzou. Ony úvahy zní zdánlivě ušlechtile -- např. že použijeme výnos z privatizace na založení důchodového fondu. Jaká by byla skutečnost?

Dokud je ČEZ a.s. převážně v rukou státu, funguje jako pojistka (odborně se tomu říká finanční zajištění) běžného občana proti růstu cen energií. Je to tím, že pokud poroste cena energií, porostou i zisky ČEZu a tedy příjmy vlády. Ta může o odpovídající částku snížit daňové zatížení občanů.

Co by se stalo v případě privatizace? Připusťme, že by se i podařilo tuto slepici, snášející zlatá vejce, prodat za velmi lukrativní cenu. V nejlepším případě by stát vložil získané finanční prostředky do nějakého penzijního fondu. Nechť si každý sám zjistí roční zhodnocení takových prostředků (ty nejlepší fondy dosahovaly v uplynulém období zhodnocení kolem 5 %). To sice zajistí, že se prostředky neznehodnocují inflací, o nějakém růstu bohatství se však dá hovořit jen stěží (zejména v relaci k očekávanému růstu platů).

Český stát a ekonomika na tom nejsou tak špatně, aby se zbavovaly lukrativní investice (podniku, který má na dlouhá léta dopředu zajištěný odbyt a díky nevyhnutelnému budoucímu růstu cen energií i zisky) a místo toho hromadil peníze na bankovních účtech či ve formě dluhopisů, kde zhodnocení s "odřenýma ušima" pokryje inflaci.

Autor pracuje jako makroekonom.