Potřebu se vyjádřit jsem neměl tím spíše, že tak učinili mnozí, leckdy čistě konjunkturalisticky (je zřejmé, že okolnostmi odlišné případy násilí byly v médiích politicky využity, ne-li zneužity). Ale svou povahou nesmírně trapný a nepříliš chytrý útok na ministra Ratha k obecnějšímu zamyšlení na téma agresivita ve společnosti podněcuje.

Nedílnou součástí probíhající volební kampaně jsou obvyklé korupční kauzy, polopravdivá hesla o úspěších a plánech stran, zkratkovité ostouzení soupeřů, slovem to, co by podle očekávání mělo u voličů zabrat. Klasickým příkladem je motiv primitivního antikomunismu, strašáka bolševismu spojeného se sociální demokracií, jehož úderné teze jsou typické jak pro kampaně stran občanských, tak i radikálně pravicových. Bývalý komunistický režim zase omílal -- v údajných paralelách se soudobým Západem -- historickou zkušenost nacismu.

Třebaže si postupně většina rozumných lidí uvědomuje, jak negativní kampaně tohoto typu ztrácejí na síle, neboť prostě ignorují mnohaletý demokratický vývoj po roce 1989, existují zajímavé výjimky. Dá se říci, že určitý typus osobnosti prochází dějinami. Pracuje s několika vše vysvětlujícími "zaklínadly", jimž také vše v myšlení podřizuje. Znám jistého mladíka, jemuž se ne a nedaří chápat dnešní mnohovrstevnatý svět bez schémat hodných kunderovského kádrováka 50. let.

Jeho sebe schvalující akční výbor nepracuje s nálepkami sionistů, vrahů z Wallstreetu, pravicových úchylkářů, utopistů, či jak se všechna ta havěť jmenovala, vystačí si s frazeologií zahrnující levicové extremisty, teroristy, bývalé i stávající komunisty, huliče trávy atd. Jejich proskripční seznamy pravidelně zveřejňuje.

Roli Leninových "užitečných idiotů" mu sehrávají slabší osobnosti a případy podobně zasažené hysterickými náladami transformačního procesu včetně někdejšího školského kladení rovnítek mezi fašismus a komunismus. Nadto řada našich vrcholných politiků ve skutečnosti netouží po vyrovnání se s minulostí jejím neustálým ahistorickým připomínáním, jež stěží zakrývá nedostatek nosného volebního programu. Případně dokonce pojmy rozmělňují (viz "osvětimská lež" předsedy ODS).

Výslednicí řečených motivů je skutečnost, že není těžké pochopit některá směřování agresivity, že podobně "nábožný" bojovník proti extremismu se stává exponentem opravdové společenské krajnosti.

Víra v lepší příští je prý zdravá věc, ale těžko dodat něco jiného než větu z Kunderova Žertu: Optimismus je opium lidstva, ať žije Trocký!