Hodně výmluvné ohledně stavu současné britské zahraniční politiky je to, že takovéto výroky od britského ministra zahraničí vůbec nepřesvědčují. Straw tvrdí ohledně Íránu, že "když nejsou proti té zemi důkazy, není důvod jít do války". Potíž je, že proti Iráku taky nebyly žádné důkazy, jen zbraně, které existovaly v horečných představách lidí v Blairově Downing Street a šéfů britské rozvědky. Je velmi pravděpodobné, že se nyní Blairovi poradci znovu snaží přesvědčit šéfa MI6 Johna Scarletta, tentokrát v případě Íránu, že je Írán "daleko blíže" jaderné bombě, než si lidé myslí.

Důvod, proč zaútočit na Írán, definoval Tony Blair zcela jednoznačně 21. března 2006 ve svém projevu v londýnském Foreign Policy Centre, Středisku pro zahraniční politiku. Aktualizoval tam svou chicagskou doktrínu globálních intervencí z roku 1999. Tehdy byly zahraniční vojenské intervence ospravedlnitelné humanitárními ohledy a byly jen možnou alternativou. Nyní jsou už "životně důležité" ve "válce o hodnoty ... válce o modernost". Na ty, kdož nesdílejí naše hodnoty, preventivně vojensky zaútočíme.

Blair požadoval, aby Západ začal "aktivně jednat" proti cizím hodnotám (zjevně islámským!), protože rizikem je "chaos ohrožující naši stabilitu". Křižácké tažení proti cizím hodnotám podle Blaira "naprosto rozhodne o naší budoucnosti zde v Británii".

Blairův projev byl plný džihádistické rétoriky. Blairova touha vyhladit nedemokratické hodnoty z mapy světa je podobná postoji, jaký Írán zaujímá vůči Izraeli. Víme ale, že když říká válka, míní válku. Tento jeho projev byl nejdivočejším projevem britského vedoucího představitele v moderní době a byl nejjasnějším zdůvodněním, proč jít do války. Blair se zmínil o Íránu třikrát. Byl to jasný, intenzivní neokonzervatismus.

Z takového hlediska je Írán realističtějším cílem pro válku než Irák. Je to země, v níž žije téměř 80 milionů lidí a jejich hodnoty by byly opravdovou výhrou pro "vzor demokracie". Někteří představitelé íránského režimu chtějí jaderné zbraně.

Írán má čtrnáct dní na to, aby přestal s obohacováním uranu, jinak se stane terčem sankcí. Jenže sankce povedou k rozštěpení světové koalice, protože Rusko a Čína mají těsné obchodní styky s Íránem. USA a Británie se pak budou muset rozhodnout, zda zaútočit na Írán samostatně.

Pozemní útok na Írák je pro armády, které nedokáží zvládnout ani Irák, vyloučený. Avšak je možno šířit zkázu bombardováním íránských vojenských cílů (které vždycky způsobuje civilní oběti). Takové bombardování by mohlo vyvolat dostatečné množství anarchie, aby vznikl puč, nebo regionální povstání, nebo jemnější změny v režimu. V Íránu operují americké speciální jednotky a Amerika financuje íránské opoziční organizace v zemi. Spojené státy prý pomáhají sunnitským povstalcům na jihu Íránu tak, jak kdysi USA podporovaly Taliban v Afghánistánu.

Bushova pondělní reakce na prozrazení informací o tom, jak zlikvidovat íránské bunkry, kdy tyto informace nazval "divokými spekulacemi", byla částečně machismus, částečně tautologie. Pro vojáky je každá zbraň použitelná.

Írán je první zkouškou Blairova intervencionismus a nevypadá to dobře. Každé zařinčení šavlemi ve Washingtonu musí být hudbou pro Ahmadinedžadovy uši. Ať už bombardování poškodí či nepoškodí jeho továrny, je nepravděpodobné, že by destabilizovalo jeho vládu, spíš naopak. Posílí to nacionalistické emoce a zvýší nenávist vůči Západu.

Sankce, které zabrání Íráncům, aby jezdili na konference či na nákupy do Londýna, nezpůsobí žádné problémy íránským kněžím. Každý národ, který je nucen volit mezi "zbraněmi a ekonomikou", volí zbraně, jen pohleďme na USA. Čím více bude Západ hrozit, tím více posílí argumentaci íránských jestřábů pro vývoj jaderných zbraní. Írán je na dostřel od pěti jaderných mocností, včetně USA. Která armáda by nechtěla prostředek odstrašení, když je svět plný šílenců?

Konfrontace bez ochoty použít totální sílu je jen blafování. Mnoho íránských jestřábů určitě chce vyvolávat další problémy v Iráku a znepřátelit asijské veřejné mínění ještě více proti Západu. A americká podpora sunnitských povstalců na jihu Íránu, to je šílenství. Jde o nejvražednější organizaci v regionu, která je za pomoci Talibanu úhlavním nepřítelem britských jednotek v Afghánistánu. Je si Blair vědom toho, že Amerika financuje jeho nepřátele?

Silně inzerovaná neokonzervativní kampaň za stabilní a liberální demokracii v Asii je na ústupu. Selhává v Libanonu, v Palestině, v Egyptě, v Iráku, v Saúdské Arábii, v Afghánistánu i v Pákistánu. To, čeho mohl Západ dosáhnout prostřednictvím bezpečnosti a přátelství, zlikvidovala válka v Iráku. Válka vyvolává paranoiu a vede existující režimy k tomu, aby potlačovaly disent. Jsou to možná teroristické státy, ale Západ se zase bude muset rozhodovat, které z teroristických států začít podporovat.

Jednou zemí v tomto regionu, která si zachovala určitý politický pluralismus, je Írán. Írán projevuje občasné známky demokratické činnosti a -- a to je důležité -- tato země zažila vnitřní politické změny. Jestli existuje na této planetě stát, který by neměl být zahnán do extremismu, je to Írán. Jestliže existuje mocný stát, kterému by svět měl dát záruky a přátelit se s ním, je to Írán. Jestliže existuje na tomto světě režim, který by Západ neměl ponoukat, aby získal jaderné zbraně, je to Írán. Jenže britská a americká politika dělají přesně toto.

Je to naprosto šílené.

Podrobnosti v angličtině ZDE