Přece jenom si však myslím, že k problémům vyloženě odborným a specifickým by byla vhodnější anketa mezi poněkud jinými respondenty, nežli jsou náhodní chodci.

Například uplatňování autorského práva. Existuje samozřejmě příslušná zákonná norma, která se autorským právem zabývá. Pokud však neexistuje elementární respekt k autorovi, může se stát dokonce nástrojem, jak si legálně osvojit cizí duchovní vlastnictví. Avšak zpět k anketám. Nedávno mě před budovou Českého rozhlasu oslovil mladý reportér právě s otázkou, co si myslím o respektování autorského práva u nás? Představa, že by se k takové lahůdce mohli smysluplně vyjadřovat náhodní chodci, mě sama o sobě dost pobavila. Měl jsem však v té chvíli jednu nepěknou čerstvou osobní zkušenost s nakladatelstvím Mladá fronta, a.s., o kterou jsem se s mladým novinářem v náhlém záchvatu pošetilosti zatoužil rozdělit. Především, řekl jsem do reportážního mikrofonu, se vytratila základní slušnost v jednání s autorem. Poté jsem popsal, jak mě ředitel nakladatelství oslovil s nabídkou vydat mou básnickou sbírku, jejíž podstatnou část znal z mého veřejného čtení. Zájem nakladatelství mě potěšil a rukopis jsem tedy panu řediteli osobně doručil. Na místě pak se mnou byla sepsána smlouva, v níž se nakladatelství zavázalo do třech týdnů zaplatit zálohu v symbolické výši 7.000,- Kč a během tří měsíců pak dílo vydat. Jednání proběhlo v únoru 2005. Zálohu jsem nikdy neobdržel a následných devět měsíců ředitel nakladatelství opakoval stále totéž -- příští týden dávám rukopis do sazby.

Desátý měsíc mě hra na opakování stejné věty přestala konečně bavit a od smlouvy jsem odstoupil. Nastal však další problém, jak dostat rukopis v papírové i elektronické podobě zpět.

To, co jsem zprvu považoval za čistě rutinní záležitost, se z důvodů mně neznámých zadrhlo.

Vrácení rukopisu jsem dokonce urgoval u předsedkyně představenstva nakladatelství Mladá fronta, a.s.. S jediným výsledkem -- paní předsedkyně představenstva renomovaného nakladatelství tvrdí, že rukopis poslala. Na tom trvá. Dále se o takové maličkosti bavit nemíní. Doručenku nemá. Já nemám rukopis. Cynik by řekl, že v takovém případě odpadá problém autorského práva ad definitivum. Jeho předmět prostě zmizel. Kdybych neměl nakladatelskou smlouvu, dost možná by mi nikdo ani nevěřil, že vůbec existoval. Natož, že pro mě představuje mnohaletou práci. Někdy bolestnou, někdy plnou pochybností, ale mnohdy i radostnou, neboť tvůrčí a motivující. Jenomže autor se nespokojí, že si při psaní užil. Chce se o své metafory ještě rozdělit, chce být, řečeno s klasikem, kýmsi čten a možná pochválen či strhán a...začne jednat s nakladatelem. Ani ve snu ho nenapadne, že by v takové chvíli mohl svůj rukopis vidět naposledy.

Jak chcete, pravím mladému reportéru, aby se v takovémto prostředí dodržoval autorský zákon? Nevím, řekl rozpačitě. Když jsem se ho zeptal, zda mou zkušenost zveřejní, pokrčil rameny. To bychom museli znát, pravil po chvíli, i názor druhé strany. Tak se zeptejte té druhé strany, povídám. Ale to už byl mikrofon dávno vypnutý. Bylo to zřejmě nad rámec ankety. A mohla to být, věru, opravdu dobrá anketa na citlivé téma.

Poznámka Štěpána Kotrby: Podobnou zkušenost jsem učinil s nakladatelstvím MF a.s. já, když jsem pomáhal redesignovat jejich časopis VTM na VTM Science. Čtrnáct dnů poctivé a usilovné práce za běžného provozu redakce, stále bez smlouvy bez honoráře, následně skromný dotaz a poté trapné tahanice. Dlužné peníze za tehdejší kreativní činnost jsem dodnes neviděl, smlouvu též ne. O zkušenost víc.