Obě vysvětlení jsou srovnatelnou měrou lživá i mylná. Žijí v jakémsi falešném vědomí, nevidí skutečný stav věcí -- a dokonce před ním utíkají, odmítají jej. Realita je daleko horší než zlý úmysl nebo porucha v provozu. Úmysl je dobrý a provoz funguje tak, jak byl nastaven.

Zmiňovaná událost, bez ohledu na to, které vysvětlení je empiricky správné, spojuje ve své podstatě prvky obou z nich; a teprve v tomto spojení se jeví jejich pravda, před kterou jednotlivě uhýbaly. Zabití Calipariho bylo -- přesně jak tvrdí první vysvětlení -- záměrné. Tento záměr ale nebyl zlý. Byl pouze tzv. deficitní -- tj. vyplynul zároveň z jisté odchylky či nepřesnosti, de facto z ne-úmyslu -- jak tvrdí zase druhé vysvětlení. Podstatou činu je skutečně záměrný neúmysl či nezáměrný úmysl. Pokud vám tyto termíny připadají absurdní a na úrovni pouhých intelektuálních hrátek, je to jen proto, že méně zevšednělou formou říkají to, co jsme si bez hlubšího zamyšlení zvykli shrnovat pod pojem "vedlejší účinky" (side effects).

Tento výraz, jeden z klíčových ve slovníku naší doby, v sobě nese jak objasnění, tak zamlžení podstatných problémů.

V čem je objasňující? Říká, že jednáme v komplexním, příliš složitém a do všech důsledků nepředvídatelném prostředí, kdy každé naše jednání má spoustu dopadů, o jejichž přesném výčtu a podobě si v okamžiku plánování, ba i jednání samotného nemůžeme být jisti. Víme o nich maximálně jako o rizicích, ale to, zda, kde a jak k nim skutečně dochází, se dozvídáme až zpětně. Ekonomicky bychom mohli mluvit o externalitách.

V čem je pojem side effects naopak zamlžující? Vlastně v tomtéž. Říká, že jednáme v komplexním, příliš složitém a do všech důsledků nepředvídatelném prostředí. To také znamená, že se v rámci našeho jednání můžeme dopouštět věcí, které by z hlediska původně proklamovaného záměru nebyly obhajitelné, z hlediska konečných důsledků však ospravedlnitelné jsou, a to ne navzdory, ale právě proto, že mezi těmito následky a původními úmysly existuje rozpor, či přesněji: nespojitost. Tato nespojitost jen potvrzuje původní premisu nepředvídatelnosti prostředí, takže jakýkoliv důsledek našeho jednání nemůže toto jednání jakkoliv zpochybnit, může je pouze potvrdit.

Jediná prokazatelně dobrá a v takovém kontextu obhajitelná hodnota je totiž dobrý úmysl, neboť vše ostatní je z podstaty věci relativní a neurčitelné. Smysl, který onen dobrý úmysl má, je rigidní, nejde s ním hnout. Stejně tak rigidní jsou následky, ke kterým vede -- jejich rigidnost je ovšem rigidnost nesmyslnosti, jež snese jakékoliv hodnocení, jsouc sama bezhodnotná. Vztah uvedených dvou rigidností, dvou nehybných a protikladných, avšak navzájem spjatých veličin vymezuje svět, o kterém tu mluvíme.

Podle čeho se v takovém světě dělají a hodnotí rozhodnutí? Podle jakých kritérií? Jediným myslitelným prostředkem hodnocení tu nemůže být nic jiného než moc, zejména moc nad mediálním zobrazením dotyčných událostí. Vzhledem k tomu, že jediné, totiž apriorně určené dobro je dobrý úmysl nejšlechetnější armády světa, a následky nejsou předvídatelné, záleží jedině na zpětném zhodnocení a prohlášení Moci, která určí, zda ten či onen akt byl úspěšně splněným úkolem, nebo "incidentem". Podstata obojího je ale stejná a ústí ve větší (ne kvantitou, ale kvalitou větší) brutalitu, než bylo komiksové uříznutí hlavy v přímém přenosu.

Truchlící a rozhořčená Itálie nezakusila nic jiného, než jaké to je být Iráčanem. Totiž jaké to je stávat se každým dnem potenciální obětí boje za takové nebo onaké Dobro. Dobro -- jako třeba demokracie -- si jistě zaslouží oběti. Jenže jsou oběti a oběti.

Sebevražedný atentátník, který se nechá roztrhat bombou v naději na Alláhův ráj má -- přes všechnu zvrácenost svého jednání -- ke svému činu důvod a tento důvod realizuje; ví, PROČ umírá, a o svém úmyslu nepochybuje (a nikdo jiný na tu pochybnost nemá právo). Oběť teroristického činu, stejně jako oběť okupačního bombardování či střelby, však žádné takové PROČ nezná. Nikdo se jí neptá a nikdo po ní nechce, aby přijala rozhodnutí ohledně toho, zda se stane, nebo nestane obětí dobrého úmyslu. Rozhodnutí už bylo přijato. Taková oběť se nerozhoduje, není subjektem, ale objektem rozhodnutí.

Zároveň však rozhodnutí, které je učiněno, odmítá tímto rozhodnutím být. Je samo sebou jen na rovině rigidně vymezeného dobrého úmyslu. Na rovině (nechtěných) následků se samo sobě vyhýbá a schovává se za "vedlejší účinky". Je to rozhodnutí, které je rozhodnutím jenom tehdy, když se mu to hodí (když si může připsat ten či onen úspěch). Přičemž ona možnost nebýt rozhodnutím je vepsána do samotné jeho povahy. "Vedlejší účinky" jsou již na počátku obsaženy v pojmu dobrého úmyslu, již předem se s tímto ne-záměrem záměrně počítá, je nepostradatelným prostředkem imunizace každé příští zkušenosti, která snad bude chtít dobrý úmysl a s ním přijaté rozhodnutí zpochybnit.

Ať již je smrt agenta Calipariho důsledkem nedorozumění nebo spiknutí, jde o "vedlejší účinek" historického boje za demokracii a svobodu. A o nich přece pochybovat nelze.

Italové se na pár dní stali Iráčany. Stali se těmi, na které dopadají různé side effects velkých západních dějin. Není ale tato situace situací nás všech, kteří v době zrychlující se globalizace čelíme nepřebernému množství převratných následků, jež nejsme s to komplexně vyhodnotit? Které z nich jsou chtěné a žádoucí a které jen "incidenty", k nimž došlo nedopatřením? Je příliv investic a konzumní ráj záměrným cílem, úspěchem globalizace, a deregulace pracovněprávních omezení spolu se zabetonovanou krajinou jen jejím "vedlejším účinkem" -- nebo je to přesně naopak? Stoupá voda v přístavu, nebo je to jen příliv, který zase přejde v odliv a mnozí se ocitnou na bahnitém břehu? Jak o tom můžeme ROZHODNOUT? Máme vůbec příležitost? Nebylo rozhodnutí už přijato? Čeho a koho kontrolou jsou check points, "kontrolní stanoviště" našeho světa?