Facka (nebo také políček) je slabší úder plochou dlaní, má být správně umístěna na tvář (zezadu do lebky se nazývá pohlavek či záhlavec) a tvář má zčervenat, nejlépe i s otisky prstů. Na rozdíl od rány pěstí má facka složitější povahu. Nezraní, stopy obvykle rychle zmizí, ale zasažený si ji déle pamatuje.

Facka je prostředek, jenž býval využíván výchovně, pedagogicky, spíše pro poučení.

Když jsme jako děti vřískali, abychom si něco vynutili, obvykle to skončilo fackou se slovy: Tak ať máš proč brečet. Bylo to v  zaostalých dobách, kdy byl pohlavek ještě považován za výchovný prostředek a rodičům nehrozilo ani zatčení, ani zfackování obránci dětských práv.

Vzpomínám však, že jsem dával přednost tatínkově pohlavku před dlouhotrvajícími výčitkami či zákazy. Věděl jsem proč. Byl jsem svéhlavé děcko a naši to neměli lehké. Vypráví se, jak mě jednou posedl záchvat vzteku a maminka, chtíc mě ušetřit dalších pohlavků, mě zamkla na záchodě s tím, že tam zůstanu, dokud se neuklidním. Asi po dvou hodinách se jí děcka zželelo a zeptala se za dveřmi, jak mi je.

"Ještě jsem se neuklidnil!" zvolal jsem prý zevnitř.

V české kultuře jest však facka zajímavým fenoménem, táhnoucím se od ranných, takřka dřevních dob. Už v jednom z nejstarších českých básnických textů se píše "...a pohlavci suší lietajú okolo uší...". Velkou tradici má vzájemné fackování literátů a samozřejmě bití kritiků, jejich házení do bazénu a podobně.

Dramatik Jaroslav Kvapil nafackoval na promenádě na Příkopech dramatikovi Jaroslavu Hilbertovi, který v tisku ošklivě kritizoval herecké výkony Hany Kvapilové, choti Kvapila, protože mu dala košem. Dramatici zkrátka nemají psát kritiky, kritici by zase neměli psát básně.

V kavárně Urban si po delší vzájemné nechuti nafackovali spisovatelé Leo Perutz a Otto Soyka a nemluvili spolu pak ani po válce v tel-avivských kavárnách.

Od malíře Františka Tichého dostala pár facek celá řada významných osobností.

Facky mají padat rychle. Všechny facky, které jsem si v životě opravdu odskákal, byly vždy ty, které jsem prováhal a nedal. Což je paradoxní, ale doložím to.

Nejsem agresivní a prát se neumím, není mi to ani vlastní a tak těch, kdo pohlavek zasloužili, ale nedostali, je mnoho... Kdysi kupříkladu přivezlo slovenské divadlo na festival mladých inscenaci mého textu a jeden kritik, který privátně vystupoval jako kamarád, Slovákům vyčetl, že tím organizátorům komplikují život, protože já jsem zrovna nežádoucí. Vyjevení Slováci mi to vyzradili, já se přiopil a chtěl jsem kritikovi dát facku, jenže kamarádi mi v tom zabránili. Doopil jsem se a bylo mi to už jedno. Potom, v devadesátém roce, když jsem (nakrátko, ale to on nemohl tušit) zastával úřad na ministerstvu kultury a bylo možné, že bych mu třeba mohl z titulu té funkce přidělit nějaké peníze, ten muž nevydržel s nervy a poslal mi vlastním nákladem vydanou knihu s dopisem "Milý příteli, ve vzpomínce na staré časy dovoluji si ti poslat skromný kvítek ze své zahrádky..." Dojalo mě to. Dávno již tomu.

Nejsmutnější případ nezpohlavkovaného je Olek Krákora (jméno je krycí, našel jsem ho na internetu a zalíbilo se mi - Olek je zkažené Oleg, po Olegu Koševém z Mladé gardy, jenž byl jeho vzorem, dnes by se řeklo ikonou, leč bylo tupým strážníkem špatně zapsáno a Krákora je zase významotvorné příjmení, jaké dávají mužům dcery: "tatínek nevydrží nekrákorat") Olek si myslel, že mám něco s jeho ženou. Neměl jsem, to jeden můj tehdejší kamarád, ale bylo mi blbé mu to říkat; řešil totiž její občasné vzplanutí vždy tak, že se s pánem důvěrně spřátelil a ten pak vztah rychle ukončil, nechtěje nového kamaráda zklamat.

Se mnou to bylo stejné, ale nikdy mi už pak nedal pokoj. Buď se mě snažil využít, nebo se mi pokoušel něco zkazit. Poprvé, když jsem se o takovém podrazu dověděl, chtěl jsem mu dát pár facek, ale nebylo to možné, protože byl velice daleko ode mne. Když se přiblížil, vysvětlil mi, že byl jen špatně informován. O něco později byl opět špatně informován a facka už se zase vznášela ve vzduchu, tentokrát mi v tom však nezabránili kamarádi, leč vnitřní krvácení. Během nemoci mi pro změnu Olek ukradl zajímavý projekt -- což, jak jistě chápete, mi už neodpustil nikdy - a tak se se mnou pak aspoň napil na obnovené přátelství.

Před posledním podrazem mi dokonce běžel podat ruku. Nu, kdybych mu byl býval kdysi tu facku dal, všichni by pak věděli, jak se věci mají. Jenže - dnes je mu sedmdesát pět let, narodil se ve stejném roce jako toaletní papír -- někdy jsou ty okolnosti opravdu podivné - a už dávno se scvrkl. Ale ani mně už není dvacet a tak si na tu facku počká v nebi, či kam to půjde...

Jistému Jeníčkovi, který o mně naopak psal stále a velice ošklivě, jsem naopak jednu vlepil a hle, od té doby mě nepomlouvá a když se máme potkat na ulici, prchá na druhou stranu. Náš vztah je nyní v pořádku.

Takže - facka, přátelé, má-li padnout, má padnout rychle. Tak to chodí.