Jen čtyři lidé znají totožnost muže "Deep Throat" - Woodward, Bernstein, bývalý šéfredaktor listu Washington Post Ben Bradlee a sám ten muž. Bradley řekl na veřejnosti, že už asi před rokem napsal "Throatův" nekrolog a pomohl reportérům zredigovat článek, který má vyjít tentýž den, kde je celý případ konečně ve všech podrobnostech zveřejněn.

Výraz "deep throat" je odkazem na sexuální akt, který proslul prostřednictvím onoho pornografického filmu téhož jména, který se Nixon v Americe pokusil v roce 1971 zakázat. Ten film se stal jedním z 25 nejvýdělečnějších filmů na světě, dosud vydělal více než 600 milionů dolarů.

Je ironické, že zrovna v tom týdnu, kdy se objevily zprávy o bezprostředním prozrazení tohoto nejslavnějšího tajného zdroje informací v novinářské historii, do titulků tisku se dostaly informace o kontroverzním dokumentárním filmu, který vyvolává protesty od konzervativců. Film se jmenuje Inside Deep Throat. Není to analýza onoho politického skandálu, ale zkoumání onoho jevu z lidové kultury, jímž byl pornografický film Deep Throat. Deep Throat se stal vážnou zkouškou prvního dodatku americké ústavy.

Jméno osoby, která aféru Watergate prozradila, a dokumenty, jichž bylo použito jako zdroje pro reportáže o aféře Watergate, jsou už třicet let skrývány v sejfu na University of Texas. Byly tam uloženy k budoucímu zveřejnění, pro případ, že by novináři zemřeli dřív, než budou moci toto tajemství prozradit.

V rozhovoru v časopise Playboy z roku 1989 Woodward otevřeně popřel, že by mužem Deep Throat byl někdo z "výzvědné komunity". Woodward také nedávno konstatoval, že Deep Throat musel veřejně popřít, že on byl zdrojem těchto informací, což vedlo mnoho lidí k tomu, aby zkoumali historii všech lidí, kteří byli veřejně dotázáni, zda jsou oním slavným informátorem obou novinářů.

Takže zůstává otázka: Kdo je Deep Throat? Hovoří se o pěti nejpravděpodobnějších možnostech:

L. Patrick Gray, činitel amerického ministerstva spravedlnosti, kterého v roce 1972 Nixon jmenoval po smrti J. Edgara Hoovera prozatímním ředitelem FBI. Dokumentární film, na němž v roce 1992 spolupracovaly televize CBS a Washington Post, indentifikoval Graye jako hlavního podezřelého. Film zaznamenal, že Gray odpovídá popisu muže Deep Throat, který vypracovali Woodward a Bernstein, a že je Gray jediným z možných podezřelých, kteří se s Woodwardem mohli setkat v příslušné dny. Během průběhu událostí bydleli Gray a Woodword od sebe jen ve vzdálenosti čtyř bloků.

Mark Felt. Jeden z méně známých kandidátů. Byl do roku 1973 druhým mužem ve FBI. Existuje magnetofonový záznam z roku 1972, jak H. R. Haldeman, Nixonův šéf štábu, říká prezidentovy, že všechny prozrazené informace pocházejí od Felta. V roce 1999 napsal list Hartford Courant, že Bernsteinův syn Jacob šíří zprávu, že tím mužem je Felt. Avšak Bernstein konstatoval, že jeho identitu svému synovi neprozradil.

Současný americký nejvyšší soudce William Rehnquist. Zápasí s rakovinou hrtanu - odpovídalo by to zprávě, že je Deep Throat nemocen. V prvních letech Nixonovy vlády byl náměstkem amerického generálního prokurátora.

Leonard Garment, mimořádný poradce pro domácí politiku v Bílém domě od r. 1969.

Fred Fielding. Byl Nixonovým poradcem a zástupcem Johna Deana během krize Watergate. Byl poradcem prezidenta Reagana v letech 1981 - 1986. Studenti z novinářského semináře na University of Illionis, kteří shromáždili všechny dosažitelné informace a analyzovali je prostřednictvím počítače, identifikovali jako Deep Throat Fieldinga.

Až bude konečně jeho jméno prozrazeno, je důležité hlavně zjistit, jaké mohly být jeho motivy...

Jaké mohl mít osobní důvody, proč Nixona udal novinářům? Anebo to byly politické důvody? Měl ze skandálu finanční prospěch? Udělal to kvůli etice, anebo pro zájmy opozice?

V době, kdy se mnozí ptají, zda má Mladá fronta Dnes skryté důvody, proč vyvolávat skandál kolem premiéra Stanislava Grosse, a kdy uvažujeme, zda je za tím někdo jiný, buď ze Škromachovy nebo Zemanovy frakce v ČSSD, nebo z opozice, aféra Watergate může sloužit jako paralela.

Z Watergate se dovídme, že je jedno, že informace byly přineseny novinářům předem připravené, byly jim předány do rukou v jedné garáži. A že na tom nezáleží, měl-li informátor skryté motivy.

Něco jiného je debatovat o tom, zda jsou novináři schopni provádět řádnou, nezávislou investigativní práci. A ještě něco jiného je, zda informátor sledoval prozrazením informací nějaké vlastní cíle.

Samozřejmě je reportérovou povinností zjistit, proč informátor nabízí své informace. Reportér totiž musí zajistit, zda není fakty manipulováno tak, aby to vyhovovalo informátorovým zájmům.

Avšak pokud jsou ty informace přesné a je ve veřejném zájmu je publikovat, ostatní je na samostatnou, paralelní debatu. K samostatné debatě je také otázka, zda jsou novináři, kteří vydávají články na základě "na klíč dodaných", "předpřipravených" informací z jistých zdrojů, skutečně dobří novináři. V roce 1968, po razii, kterou provedla policie vojenské diktatury v redakci jedněch brazilských novin, nezbyl v jejich newsroomu nikdo jiný, než jedna hrdinská paní uklízečka, která si tam sedla, sepsala - neuměle a špatnou gramatikou - vše, čeho byla při razii svědky, a zajistila, aby noviny druhý den vyšly s jejím svědectvím o protidemokratické policejní akci.

Myslím, že debata o tom, jak byla zprivatizována Mladá fronta Dnes, by se neměla slučovat s debatou o premiérových těžko uvěřitelných alibi. Jestliže chtějí Britské listy nebo nějaké jiné médium pokračovat s kritikou privatizace MfD, mohou v tom klidně pokračovat, ale nemělo by to zasahovat do významu informací, které přináší list MfD - a to nejen v případě Stanislava Grosse.

Je tomu asi tak, jako kdyby lidé nebrali vážně články v Britských listech, protože před lety jeden jejich spolupracovník údajně použil nejasným způsobem financí listu, získaných čtenářskou sbírkou. Moje práce jako novináře by neměla být posuzována ani ovlivňována tím, co se stalo. Práce novinářů v Mladé frontě Dnes nemá nic společného s tím, jak byl ten deník zprivatizován. Byli reportéři, kteří psali o Grossově aféře, součástí toho privatizačního procesu? Vydělali na něm nějaké peníze? Ne.

A i kdyby vydělali: Zkusme si představit tuto hypotézu: nemělo to, co uveřejnil Washington Post, vést k Nixonově rezignaci, kdyby býval byl reportér Bob Woodward vrah? Nebo kdyby majitelé listu Washington Post si deník koupili penězi, získanými vykořisťováním dětí?

Můžeme samozřejmě řešit tyto samostatné otázky jakkoliv razantně, ale nemůžeme tím zpochybňovat důležité informace. Cožpak snad seriózní noviny ignorovaly to, že se anglický princ Harry oblékl do nacistické uniformy, jen proto, že o tom poprvé napsal bulvární list? Diskvalifikují zájmy vlastníků či nízká novinářská kvalita deníků, jako jsou The Mirror nebo The Sun, jejich občasná důležitá odhalení?

Mladá fronta Dnes je součástí reality. A více než to - je to nejdůležitější deník v České republice. Intelektuálové se mu mohou posmívat a obviňovat ho, že je polobulvární - jako by taková nebyla dnes většina novin na světě - ale jsou to hlavní české noviny a stejně jako televizi Nova nezničil odsudek intelektuálů, Mladá fronta Dnes z české scény hned tak nezmizí. Musíme brát v úvahu to, co napíše, i když bychom měli požadovat potrestání osob, které učinily něco protizákonného.

Nevíme přesně, kdo vlastní televizi Prima a často čteme, že televize Nova má nového nebo staronového vlastníka. Avšak to, zda je podnik Ronalda Laudera na Bermudách čistý, anebo zda firma PPF Petera Kellnera byla vybudována z poctivých peněz, to já nevím. Jestliže najdu nějaký podvod, mou profesí je to zveřejnit. Do té doby však nebudu ignorovat informace, které pocházejí z těchto médií.

Mladá fronta Dnes jsou mainstreamové noviny, zformované podle vzoru, který existuje všude. Byl ovšem přizpůsoben české maloměstské kultuře, ale vychází z britského Daily Telegraphu, francouzského Le Figaro, listu Irish Independent, ze všech španělských novin, všech amerických novin s výjimkou Velké trojky (New York Times, Washington Post, Wall Street Journal). MFD může být diskvalifikována pouze tehdy, pokud by publikovala nepravdivé informace.

Pokud by tajně prosazovala nedeklarované politické či hospodářské zájmy, které by byly v rozporu s veřejným zájmem (sdělovací prostředek má právo veřejně prohlásit, že podporuje určitý politický zájem - čtenář o tom prostě musí být veřejně informován).

Pokud jsou však jedinými "hříchy" MfD její kontroverzní privatizace a její mainstreamový, lidový styl, není důvodu ignorovat její práci.