A tak se vždycky dostanou jen na stejnou úroveň k rozpoznání další alternativy reality, jen tam, kam je pevně nastavený řetěz pustí. Ten řetěz je z něčeho jako strach, nedůvěra a touha patřit k něčemu, k něčemu konkrétnímu a stabilnímu, k něčemu, co tahle atomizovaná společnost nedává - u přízemních lidí to bývá třeba objektivně neexistující češství, ale u těch vnímavých to je třeba anarchie, jako touha vidět ve světě dobro, pravdu a krásu, tři nejvyšší platónské ideje, ideovou trojjedinost, která se promítá do křesťanství.

Mají velice blízko mladým intelektuálům, kteří z intelektuálního rozmaru konvertují, aby mohli hrát romantickou roli obránců a obdivovatelů víry.

Můžou se stát třeba i konzervativci, ale zde chybí ten kreativní rozměr anarchie i křesťanství, je to jen velice pragmatická snaha držet se něčeho pevného, co přinese alespoň část platónských idejí, zatímco ti ostatní je "očekávají" celé.

U starších lidí bývá patrná snad nějaká touha dožít život s celistvou představou tradičního světa, který komunismem skončil, tudíž berou z nouze i myšlenkový second hand. Takoví, bezesporu vysoce vnímaví a těžko manipulovatelní lidé čtou a berou za směrodatné třeba názory Miroslava Macka!

No a pak se ještě nabízí to nejjednodušší a nejstádnější. Není to jen čistá víra v prachy, ale je v tom touha se něčeho zmocňovat, bez ohledu na to, jestli se jedná o živou nebo neživou věc. Přitom je to opravdu možný objekt víry, ale vyžaduje od člověka schopnost se v něm udržet, vyžaduje sebevědomí.

Je to naprosto iracionální způsob uvažování, který je vyjádřením úplně něčeho jiného než rozumu. Nietzsche to nazval "vůle k moci".

Jak je ale vidět, není tak silná, aby člověka zbavila jeho závislostí na víře v dobro, pravdu a krásu platónského pojetí, tedy ideje.

Bude určitě velice zajímavé sledovat, k jakým berličkám se budou tito lidé uchylovat postupem a úpadkem produktivního věku, kdy si přestanou být tolik jistí sami sebou a začnou se po nějaké "duchovní opoře" poohlížet, protože jen málokomu vydrží jeho vitalita (a sebedůvěra) až do smrti.

Myslím, že velké šance má dojímavá klasika náboženského ukotvení v pevném přístavu víry v boha. Nejhorší to budou mít ti, kteří už věřit vůbec nedovedou, i kdyby strašně chtěli. To budou ti s méně potlačitelnou reálnou pamětí.

Ale vůbec jsem zvědavý, co my všichni.

Hrůza pomyslet.