Způsobila rozpolcení komunikačně aktivní části společnosti na nesmiřitelné strany, které zašly v extrémních případech tak daleko, že se až častují osobními urážkami. Vyskytly se názorové krajnosti. Na jedné straně mínění právníka Tomáše Sokola, že policie měla účastníky technoparty rozehnat, i kdyby je měla rozjezdit tanky, na druhé straně se i jinak soudní lidé podpisují pod nesmyslnou petici Stanislava Pence a Ivana M. Jirouse, jejímž jediným argumentem jsou nadávky.

Ponecháme-li stranou názory samotných účastníků technoparty, kteří mají specifická hodnotová měřítka, pak na značné části té "pozorující" části společnosti je patrné, že jsme dosud důkladně poznamenáni čtyřicetiletou ideologickou výchovou k socialistické morálce. Nemáme patřičně vypěstovanou úctu k soukromému vlastnictví a cizí práci, jež by měly patřit k základním občanským ctnostem. Nedocenění nedotknutelnosti soukromého vlastnictví bylo patrně také jednou z příčin počáteční váhavé reakce policie, dosud značně infiltrované velitelskými kádry z předlistopadových dob. Ty prostě nemají vyvinutý správný "třídní instinkt", který by je nutil k automatickému předcházení vzniku škod na soukromém majetku. A své morální cítění přirozeně přenášejí na mladší kolegy.

Projevilo se to ale i v mediálních projevech, zpochybňujících práva nájemce pozemků na ochranu jeho zájmů veřejnou mocí. Až úsměvné jsou úvahy o tom, že nájemce nemůže na organizátory technoparty podat trestní oznámení, protože není vlastníkem pozemků. Samozřejmě, že může podat trestní oznámení, protože vandalsky vstoupili do jeho práv, založených nájemní smlouvou, omezili ho v jejich užívání a zřejmě mu způsobili škodu.

Neobstojí ani omlouvání organizátorů technoparty tvrzením, že majitel pozemků by jim povolil vstup na pozemky, kdyby ho o to požádali. Vtip je ale právě v tom, že nepožádali, takže souhlas nedostali a pohybovali se tak na pozemcích bez právního titulu. Mimo to majitel pozemků mohl sice "plácnout" před novináři cokoli, neb post festum ho to k ničemu nezavazuje, ale pochybuji, že by skutečně souhlas vydal, kdyby došlo na lámání chleba. Povolením pořádání technoparty na pronajatých pozemcích by totiž narušil uzavřený smluvní vztah a vznikla by mu povinnost uhradit nájemci způsobenou škodu.

Je ostatně vidět, že ti, kdo zpochybňovali nároky nájemce pozemků, vůbec nevěděli, v čem vlastně spočívá způsobená škoda. Zřejmě neznají přísné předpisy pro provozování ekologického zemědělství a neuvědomili si, že následkem vandalského vpádu na pozemky bude možná nájemce přinucen přerušit podnikatelský záměr provozování ekologického zemědělství, nebo provést nákladnou rekultivaci. Znemožnění realizace dlouhodobého podnikatelského záměru je příliš vysokou cenou za zábavu tlupy, která se na náhradě za způsobenou škodu samozřejmě nebude podílet. Nejde jen o zásah majetkoprávní, ale i o porušení práva jednotlivce na seberealizaci.

Lze ovšem namítat, že zatím není prokázáno, že skutečně došlo k takové kontaminaci půdy na zasažených pozemcích, že bude nutná jejich rekultivace nebo dokonce úplné opuštění. Úvahy pana Lúdika o velikosti způsobené škody jsou zatím jen spekulace, které se nemusí potvrdit. Osobně bych mu přál, aby se mýlil a mohl svou činnost nerušeně provozovat dále, protože vymáhání škody na tomto macešském státu by nebyla procházka růžovým sadem. Nepřijatelná je ale již sama skutečnost, že účastníci technoparty možnost vzniku škod svým chováním bezohledně navodili. Společnost musí takové jednání odmítnout, protože jinak by sloužilo jako vzor, hodný následování : kdokoli by pak mohl svévolně vstoupit do majetkových práv kohokoli z nás, komukoli by mohlo být vandaly znemožněno, aby se realizoval podle svých představ.

Své kořeny v minulosti mají i postoje bývalých disidentů, kteří se postavili na stranu účastníků technoparty. Někteří z nich patřili ve své disidentské minulosti k vyznavačům alternativních kulturních proudů, a byli předlistopadovým režimem pronásledováni již proto. K odmítání totality se dostali právě přes odpor k potlačování jejich práva jedince na svobodné kulturní vyžití. Mají tedy své zkušenosti s potížemi při pořádání setkání vyznavačů menšinových kulturních proudů. Z toho pramení jejich sympatie ke generačně mladším následovníkům, které neoslabuje ani to, že sami třeba ani nejsou vyznavači techna.

Dále mají své zkušenosti s rozháněním davů policejními jednotkami. Každý z nich byl nejméně jednou zbit příslušníky neblaze proslulého Pohotovostního pluku SNB (jehož bývalý důstojník je dnes ředitelem Úřadu vlády), takže při pohledu na nastupující těžkooděnce vidí rudě. Názorově se vyvíjeli v době, která si s úctou k soukromému vlastnictví nelámala hlavu. S jejich postojem k této věci nesouhlasím, ale přiznávám jim morální právo se takto mýlit.

Technoparty je dalším případem selhání policie. Daňoví poplatníci si ji mimo jiné vydržují proto, aby chránila bezpečí jejich životů, zdraví a majetku. V tomto případě policie svou povinnost nesplnila. Zasáhla, až když byly škody dokonány, a to zřejmě ne proto, aby ochránila soukromý majetek, ale aby posílila oblíbenost odstupujícího ministra vnitra. Není to první případ, kdy si nedokázala poradit se zvládnutím velkého davu.

Při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze policie nedokázala ochránit střed Prahy před vandalstvím, ačkoli měla nad demonstranty fyzickou převahu. Zatímco tehdy si neúspěchy vynahradila týráním zadržených demonstrantů, v tomto případě aspoň poničila pár zvukových aparatur a domnělého organizátora akce vzala do vazby. Zřejmě se za ta léta mnoho nenaučila.

Nevíme ovšem nic o tom, zda policie dostala včas varování od BIS, která by měla mít o připravovaném podniku předběžnou informaci. Je rovněž nepochopitelné, že policie nedokázala předvídat záměry účastníků, když jsme zemí s mimořádně velkým rozsahem odposlechů telefonických rozhovorů a jsou k disposici technické prostředky, které umožňují poměrně přesně lokalizovat účastníky telefonických rozhovorů. Samozřejmě bylo možné monitorovat i internetovou komunikaci, sloužící k organizování technoparty.

Je zřejmé, že toto vše se zanedbalo. Znamená to, že policie nevnímala tuto akci jako blížící se hrozbu, které je třeba předejít. Vedla si stejně bezmocně jako pražský magistrát při blížící se povodni. Pokud by všech svých možností včas využila, mohla podnik zmařit s poměrně malým nasazením sil, bez velkých nákladů, a předejít škodám. Zřejmě velení policie necítilo potřebu chránit soukromý majetek a nemělo chuť pouštět se kvůli němu do zásahu, jenž je nepopulární a mohl by snížit oblíbenost ministra vnitra. Počáteční váhavostí navodilo situaci, kdy pak k rozehnání účastníků bylo nutné nasadit mnoho prostředků za velké peníze. V jiné zemi by po takovém debaklu ministr vnitra i policejní president rychle odstoupili.

Za zmínku stojí i vystoupení ředitele tachovské policie pro Českou televizi, jež také zčásti vysvětluje příčiny pomalosti zásahu. Ten dobrý muž vysvětlil nečinnost policie tím, že v prostorách technoparty nedochází k trestné činnosti. Trestným činem bylo ovšem již to, že účastníci omezili nájemce ve volném užívání pronajatých pozemků a navodili situaci, v které mohla vzniknout jejich zaviněním škoda. Mimo to televize již tehdy přinesla dokumentační záběry o obchodování s drogami, což je rovněž trestná činnost.

A zcela mimo pozornost orgánů činných v trestném řízení zůstala okolnost, že na místě nebylo vybudováno hygienické zázemí, přiměřené počtu účastníků, čímž byly vytvořeny podmínky pro případný vznik epidemie. Říká se tomu trestný čin obecného ohrožení.

S výjimkou drogových deliktů to všechno jsou ovšem trestné činy, pro jejichž vnímání je nutná přiměřená znalost občanskoprávních předpisů. Je ale běžné, že i poměrně vysocí policejní důstojníci se orientují maximálně v trestním zákonu a v trestním řádu, ale o civilněprávní předpisy se nezajímají a neznají je. Nejasná je úloha, jakou při posuzování vhodnosti rozehnání davu sehrál přítomný státní zástupce. Pokud nepovolil zásah, byla bezprostřední odpovědnost v dané chvíli na něm. Ani to však nemění nic na tom, že policie měla povinnost, možnost a prostředky provést preventivní akci a až do rozhodnutí státního zástupce jí nic nebránilo konat.

Do úplnosti obrazu patří ale i xenofobie, projevovaná odpůrci technoparty vůči jejím účastníkům a způsobu jejich zábavy. Je to opačná strana téže mince a ani ona nedává naší společnosti dobré vysvědčení. Alternativní kulturní proudy přicházejí a odcházejí, s odstupem se většinou ukáže, že navzdory dobovému pohoršení nakonec nezpůsobily žádné větší škody a z jejich vyznavačů se časem stávají řádní občané. Přesto jsou úřady nepoučitelné a stále znova se pouštějí do neúspěšných pokusů o jejich potlačení. Přitom záporné vlivy na společnost a prostředí, které bývají vyznavačům svérázných způsobů kulturního vyžití vyčítány, se většinou vyskytují i jinde, kde se to ale bere jako samozřejmost.

Například lidé, žijící v sousedství velkých stavenišť, jsou leckdy rušeni ve spánku hlukem po daleko delší dobu než vesničané, bydlící poblíž prostoru, v němž se koná technoparty. Vznikne-li ve společnosti menšina, která pociťuje potřebu určitého svébytného stylu života a zábavy, má jistě právo ji uspokojit, a většinová společnost by jí v tom neměla bránit. Jde jen o to, najít takový způsob soužití odlišných společenství, aby se vzájemně nepoškozovala. Potíž s akcemi, podobnými té boněnovské, je hlavně v tom, že se pro ně obtížně hledá prostor, kde by nikoho neobtěžovaly a nezasahovaly do jeho práv.

V tomto směru přišel v soukromém rozhovoru s podnětným nápadem věčný buřič John Bok, chartista, předseda občanského sdružení Šalamoun, jeden ze signatářů Pencovy a Jirousovy petice: česká armáda obhospodařuje několik vojenských výcvikových prostorů, které jsou neobydlené a převážně zemědělsky nevyužité. V nich jsou úplně ideální podmínky pro konání akcí tohoto druhu.

Dovedu si ovšem představit zděšení velení armády, kdyby se na ně pořadatelé příští technoparty obrátili s žádostí o poskytnutí vhodného prostoru. Určitě by si myslelo, že přišel konec světa a desetidenní vpád vyznavačů techna na vyhrazenou louku ve vojenském výcvikovém prostoru by považovalo za ohrožení obranyschopnosti státu. Ve skutečnosti by žádné významné bezpečnostní riziko nevzniklo a vstřícnost by v tomto případě umožnila předejít dalším nesmyslným a zbytečným střetům mezi státní mocí a mladými lidmi, kteří nechtějí nic, než se pobavit mezi sebou a po svém. Nový ministr obrany je nevoják a kultivovaný člověk. Snad by se mohl zamyslet nad zdánlivě šíleným nápadem moudrého muže Johna Boka.