Bush i Šaron se silně snaží vylíčit nový plán jako úsilí dostat situaci na Blízkém východě ze slepé uličky, směrem k "silniční mapě", jejímž cílem je vytvoření samostatného palestinského státu. Jiní ale se domnívají, že byla tímto ona "silniční mapa" roztrhána. Evropská unie konstatovala ve čtvrtek dopoledne zcela otevřeně, že neuzná žádné změny hranic, které neschválili Palestinci, OSN zdůrazňuje, že se nesmí učinit nic, co by nahradilo vyjednávání, založené na jejích vlastních rezolucích. A Šaron se bude muset hodně snažit, aby prosadil tento plán ve svém vlastním parlamentě i kabinetě. Mnoho ultranacionalistů je přesvědčeno, že jeho návrhy jsou vůči Palestincům příliš velkomyslné.

Je docela pochopitelné, že šéf Palestinců Jásir Arafat izraelský plán odsoudil jako zločin:

"Bratři a sestry. Náš osud, jemuž nemůžeme uniknout, je, že bráníme své území. Bráníme svá svatá místa. Křesťanská i muslimská svatá místa. Náš svatý Jeruzalém a naše právo, svobodu a nezávislost. A sebeurčení. A právo uprchlíků se vrátit. Vrátit na své území. A právo zadržovaných osob v okupačních vězeních na svobodu. Na svobodu a slušný život."

To byla slova Jásira Arafata z jeho živého televizního projevu ve čtvrtek dopoledne. Důvodem, proč vyvolal plán Ariela Šarona takové vzrušení, protože zpochybňuje princip, že se Izrael někdy, nakonec, stáhne z území, které okupuje od války v roce 1967. Namísto toho říká nyní Šaron, a Bush s ním souhlasí, šest důležitých osad na palestinském Západním břehu, kde bydlí 60 000 Izraelců, si Izrael ponechá navždycky, včetně tří velkých sídlišť na předměstí Jeruzaléma. Za to opustí Izrael svých 21 malých osad v pásmu Gaza, mnoho z nichž Šaron sám podporoval. Vystěhováno bude 7000 Izraelců. Osady na palestinské straně bezpečnostní zdi, která se staví kolem částí Západního břehu budou také zlikvidovány, desítky dalších osad, ležících na izraelské straně, které jsou však stále ještě na hranicích z roku 1967, zatím zůstanou existovat. Toto všechno nyní George Bush schválil, spolu s dalším důležitým bodem, že nadále nemají mít palestinští uprchlíci právo vrátit se do svých domovů, na území, které Izrael okupoval v roce 1967.

Je to všechno něco absolutně jiného, než co George Bush prohlásil ještě v březnu 2003, v předvečer irácké války, když hovořil o blízké spolupráci Spojených států s Evropskou unií a OSN:

Bush: "Jakmile bude tato cestovní mapa vypracována, budeme očekávat a přivítáme připomínky od Izraele a od Palestinců pro tento dokument. Které budou pokrokem ke skutečnému míru. Budeme na ně naléhat, aby spolu o cestovní mapě debatovali. Nadešel čas opustit zaryté pozice a začít konkrétně jednat, ay bylo dosaženo míru. Amerika slibuje - a já osobně slibuji - že svou cestovní mapu k míru budeme realizovat."

Zdá se, že ze středečních prohlášení George Bushe vyplývá, že jsou v konfliktu se zásadami, které jsou deklarovány právě v tomto cestovním plánu. Avšak Daniel Neepe z Royal United Services Institute se domnívá, že oba plány nejsou zcela neslučitelné. Lze argumentovat, že Šaron přeskočil určité etapy cestovního plánu a nabídl rovnou určitou likvidaci izraelských osad. Potíž ovšem je, že tento krok Šaron podníká v koordinaci s Američany, nikoliv s Palestinci. Což ochromuje základní podmínku, že při jednání mezi Izraelci a Palestinci musí dojít k dohodě. To je základním principem cestovní mapy. Hlavnim problémem také je, že z hlediska Izraelců a USA nemají Palestinci realistické politické vedení. Arafat je tak zdiskreditován, že Washington ani Izrael s ním už nechtějí vyjednávat. Palestinci mohou udělat jen jediné: vytvořit nové politické vedení. Mluví se teď zajímavě o tom, že by v Palestinské správě měla hrát určitou roli organizace Hamas. Tím by mohla pro Palestince vzniknout nová legitimita, na jejichž základě by mohlo být zahájeno nové vyjednávání. Vyhlídky pro "cestovní mapu" jsou nyní špatné, ale je možné, že tak do roka vznikne nový rámec pro vyjednávání. Nikdo však žádnou iniciativu před americkými prezidentskými volbami neočekává.