Koncem ledna 2003 prohlásil britský ministr školství Charles Clarke, že je prý vzdělávání samo pro sebe "pochybné". "Představa, že se můžete poučit o světě tím, že budete sedět v pracovně a číst knihy, není úplně správná. Musíte mít vztah ke konkrétnímu pracovišti," dodal. Taky zdůraznil, že si nemyslí, že by bylo důležité, aby lidi studovali latinu a starou řečtinu. Vyjádřil se dokonce, že by bylo docela dobré, kdyby na vysokých školách došlo k útlumu intelektuálských předmětů. Takže, argumentoval Simon Heffer v nedělním pořadu rozhlasu BBC The Westminster Hour, nastaly teď těžké časy pro anglické školství. Britský minsitr školství tvrdí, že učit se jen tak pro učení není ospravedlnitelné. Podle Heffera vstupuje tak Británie do nové doby temna.

V současnosti maturuje z latiny v Anglii jen 0,2 procenta středoškoláků a ze starořečtiny ještě menší minimum. Zmizela schopnost číst Iliadu a Odysseu, Aeneidu v originálu, anebo porozumět nuancím Platóna či Aristotela, anebo právní a politické literatuře římské republiky.

V roce 1869 vydal Matthew Arnold, básník, kritik, po určitou dobu i školský inspektor, podle Heffera jedno z největších děl anglické literatury devatenáctého století. Jmenuje se Culture and Anarchy (Kultura a anarchie). Dílo obsahuje definitivní odpovědi na otázky, které dodnes trápí pedagogy. Tou dobou schválila tehdejší konzervativní vláda druhý Zákon o reformě, který poskytl volební právo novým britským středním vrstvám. Myslitelé tehdejší doby se intenzivně zabývali zásadní otázkou: jak zařídit, aby se většinou nevzdělané obyvatelstvo mohlo výrazněji podílet na politickém životě v rozšiřující se demokracii.

Matthew Arnold problém vyřešil jasně. "Účelem celého tohoto mého eseje," napsal v předmluvě ke Culture and Anarchy "je doporučit kulturu jako nástroj, jak se dostat z našich dnešních potíží. Kultura je úsilím o absolutní dokonalost. Musíme se snažit o to, abychom o všech věcech, které jsou pro nás důležité, získali ty nejlepší dosažitelné informace."

O 135 let později, v dnešní cynické době, zdůrazňuje Heffer, asi už nevěříme, že by bylo možné vůbec usilovat o "absolutní dokonalost". Podle Arnoldova názoru potřebují humánní a civilizovaní lidé jako svou základní vlastnost vzdělání. I když je možná absolutní dokonalost nedosažitelná, máme vždy usilovat o to se jí aspoň přiblížit tím, že usilujeme o porozumění všeho, co se odehrálo na světě, o porozumění jiným zemím a civilizacím, jiným způsobům myšlení. Arnold ostře vystupoval proti utilitářství.

Spolu s Johnem Ruskinem Arnold zdůrazňoval, že než může voličstvo řádně začít užívat své politické moci, musí mu být v tom nejširším smyslu poskytnuto vzdělání. Obojí filozofie, Ruskinova a Arnoldova v devatenáctém století, stejně jako filozofie dnešního britského ministra školství, se stavějí proti elitářství. Jenže viktoriánští myslitelé usilovali o to, aby byly plody elitní kultury přístupné všem, ve prospěch celého národa, zatímco současné politické myšlení chce elitní kulturu ignorovat.

Arnold si uvědomoval, že kultura může být zdrojem třídních a sociálních rozdílů. Proto se ji snažil ve společnosti rozšiřovat do všech vrstev. Pro Arnolda mělo vzdělávání pro vzdělávání se náboženský účel. Cílem bylo, aby převládla "racionalita a vůle Boží". Anebo, jak to, světštěji, řekl Montesquieu: "Je třeba učinit inteligentní bytost ještě inteligentnější."

Vzdělání, které není zaměřeno k praktickým cílům, se netýká jen starořecké a starořímské civilizace. Patří sem výuka novější historie, současných jazyků a literatury, jazyka i kultury. Umožňuje to lidem, aby dokázali rozeznat skutečné hodnoty a aby se naučili myslet. Jak to řekl Arnold: "Účelem kultury je umožnit lidem, aby začali zpochybňovat své stereotypní představy a zvyky." Zdůraznil, že jakmile si tohle lidi uvědomí, morální, společenský a plodný význam kultury bude zjevný. Pro Arnolda byla Boží vůle totožná s Pravdou. Jak se praví v Bibli: Magna veritas est et prevalet: Pravda je velká a zvítězí.

To přece může být i světské heslo, míní konzervativec Simon Heffer.

Jestliže jsme nábožensky založeni, přejeme si, aby vůle Boží zvítězila. Nejsme-li nábožensky založeni, chceme nicméně, aby zvítězila Pravda. Oč lehčí to je, má-li veřejnost kvalitní vzdělání.

Avšak vzdělaní lidé jsou lidé, kteří všechno zpochybňují. Kultura, svým obrovským rozsahem a svou neobyčejnou rozrůzněností, podvrací ideology i ideologie. Jak napsal Arnold: "Kultura vždycky dává systémům a konstruktérům systémů menší podíl na ovlivňování lidských osudů, než kolik by jejich stoupenci chtěli."

Jsou snad právě proto politikové proti vzdělávání široké veřejnosti?

Naše éra je érou, v níž vlády silně ovládají společnost. Tím, že lidem odpírají i kulturu, likvidují lidského ducha.

Od Arnoldovy doby došlo v Británii k podstatnému rozšíření školství. A v roce 1944 umožnil v Británii Butlerův zákon o školství, aby získali na nejlepší britské vysoké školy přístup uchazeči ze všech vrstev společnosti, pokud mají nadání, bez ohledu na to, zda jsou bohatí nebo chudí.

Na vzdělání vždycky dosud pohlížela britská společnost především z arnoldovského hlediska, jako na něco širokého, jako na kulturu, která má umožnit lidem rozsáhlým způsobem pochopit svět a jeho intelektuální proudy.

Arnold neidentifikoval pouze Boží vůli s Pravdou, ale také s racionalitou. Úsilí o vzdělání bylo především úsilím o racionalitu. A z toho vznikal pořádek. Kultura a vzdělání pro největší možný počet lidí. Arnold chtěl vytvořit společnost, která by byla do nejvyšší možné míry proniknuta myšlením, společnost, která by byla citlivá vůči kráse, společnost, která by byla inteligentní a která by byla naživu.

Bylo to, samozřejmě vysoce idealistické a Arnold si byl vědom nebezpečí. Věděl, že se vyskytnou lidé, kteří se budou snažit veřejnosti podstrčit náhražkovou kulturu. Spousta lidí, zdůrazňoval Arnold, se pokusí vnutit lidem intelektuální "potravu", upravenou tak, jak si myslí, že je to prý vhodné pro "obyčejné lidi". "Lidová literatura" je příkladem takové manipulace mas, napsal.

Arnold také věděl, že se vyskytnou pokusy společnost indoktrinovat. Že se vyskytnou snahy stimulovat mysl obyčejných lidí jen tak, aby myšlenky přijímali, ale zároveň jim bude odepřena taková míra kultury, aby se dokázali v těch myšlenkách dostatečně kriticky a samostatně rozebrat.

Arnold byl svědkem toho, že politické strany a náboženské organizace už takovýmto způsobem lidi manipulují. Kdyby býval nyní viděl, jak funguje bulvární tisk či lidová televize, uvědomil by si, že to jsou ještě dva další mocné zdroje ničení jeho ideálu.

"Skutečná kultura," argumentoval Arnold, "se nevyvyšuje nad obyčejné lidi a nemanipuluje je materiálem 'určeným jen pro ně'. Nesnaží se získat je pro tu či onu sektu prostřednictvím stereotypních úsudků a hesel. Skutečná kultura odstraňuje třídní rozdíly. Skutečná kultura zpřístupňuje to nejlepší, co je k dispozici na světě, všem a všude."

Arnold tím předstihl socialisty. Podle něho to dokazuje jednu zcela zásadní věc: Lidé kultury jsou skutečnými apoštoly rovnosti.

Bohužel, argumentuje dále Heffer, gramotnost byla zneužita přesně k tomu, čeho se Arnold obával. Romány na dovolenou či bulvární tisk pobaví, avšak neobsahují osvětu. Senzacechtivost je víc vzrušující než systematická, racionální analýza. Lidé se jen neochotně nechávají vést k dokonalosti.

Každému se dnes dostává vzdělání, avšak příliš mnoho lidí pohlíží na vzdělání utilitářským způsobem, jen jako na prostředek k dosažení určitých cílů: dobrého zaměstnání, automobilu, domu.

Možná, že existovalo období, od konce viktoriánské éry do šedesátých let dvacátého století, kdy měli Britové snad šanci usilovat o dokonalost. Se vznikem nových středních vrstev se tehdy vzdělání stalo nesmírně důležitým. Lidi dělali oběti, aby mohli obohatit svou mysl. A stát to podporoval.

Nebylo to pro každého. Počet lidí, kteří se dostali na vysokou školu, byl malý. Ale arnoldovským způsobem široce pojaté vzdělání bylo k dispozici všem. A lidé si ho cenili.

V šedesátých letech však začaly britské vlády likvidovat kvalitní státní grammar schools. Labouristé se pak v sedmdesátých letech pokusili zlikvidovat soukromé školství. Úsilím odstranit třídní výsady poškodili značnou měrou kvalitní vzdělávání. A pak, během osmnácti let poslední konzervativní vlády, přestalo být školství a vzdělávání politickým tématem. Konzervativní politikové za vlády Margaret Thatcherové sice ještě vzděláním otevřeně neopovrhovali, ale začali považoval vysoké školství jen jako nástroj k vytvoření kariéry, a z politických důvodů se snažili propasírovat terciárním školstvím co největší počet studentů.

Stará představa, že účelem vzdělávání je naučit lidi myslet, byla většinou zapomenuta. Tak se vysoké školy začaly stávat institucemi jen pro praktické vzdělávání. Stále menšímu počtu lidí se dostávalo skutečného vzdělání, které by jim umožnilo, především, poznat velké pravdy a usilovat o to, aby zvítězily.

Ti, kdož nyní stojí v čele britské školské politiky, nemají ponětí o skutečném účelu vzdělávání. Není to všechno jen vina politiků. Mnoho lidí má stále ještě vrozený odpor k tomu stát se kulturním člověkem. Jakmile jednou získali základní vzdělání a kvalifikaci, která jim umožňuje přežít ve světě, nepěstují už žádné další intelektuální zájmy. Nemají zvědavost. A systém, jímž při vzdělávání prošli, je povzbuzuje, aby byli agresivně bez zvědavosti.

Nejde jen o to, že nevědí nic o kultuře, o literatuře a o historii, jde o to, že oni o nich nic nechtějí vědět.

Ano, radikálně jsme zlepšili hmotné podmínky lidí v této zemi od roku 1869, avšak, zlepšil je vůbec o něco jejich morální a duchovní život?

Je to chyba politiků ze všech politických stran za posledních čtyřicet let. Spletli si elitářství s exkluzivitou a odmítají přijmout myšlenku, že rovnosti lze dosáhnout zvyšováním všeobecné úrovně, nikoliv obráceně - nivelizací.

Proto žijeme v době temna -- a občané jsou zranitelní vůči cynické manipulaci. Stali se obětí podvodu -- přijali totiž falešnou představu, že povrchní rozšíření politických svobod může být náhražkou za skutečnou moc, která přichází se znalostmi a schopnostmi porozumět věcem, uzavírá britský konzervativní autor.