Poznali jsme, že dostat se do uzavřené zóny zatopené Malé Strany nebyl až tak velký problém ve srovnání s tím, co jsme museli podstoupit při cestě na Litoměřicko. Dostat se za pásky policistů - pokud možno nepozorovaně - bylo opravdu těžké, pokud člověk nechtěl riskovat ztrátu fotoaparátu anebo zdraví v nejbližší bažině.

Dělo se tak v rozlehlé krajině, která je vymezena vodními plochami, přes kterou vedou jednotlivé komunikace. Voda v umělém jezeře (českém Balatonu) opadla a obnažila silnice, které byly navíc na některých místech v dolících jen obtížně průjezdné. Risknout to, přebrodit se k další policejní ostraze, anebo se vrátit a zkusit to jinudy, kde může být situace naprosto stejná? Nakonec se situace vždy vyřešila prostou lidskou domluvou či zákeřnou lstí. Jako ostatně v životě téměř vždy...

První pokus jsme podnikli z teplické dálnice E 55 před Lovosicemi, kde jsme odbočili směrem na Litoměřice a zastavili se před prvním brodem. Rybáři (co si o nich asi myslí v Zálezlicích?) by měli určitě radost, protože z polí se přes silnici valila voda i s tříkilovými kapry. Ti pochodovali prostředkem křižovatky a okolostojící se marně pokoušeli o výlov...

Projeli jsme louži a odbočili na Nové Kopisty směrem ke kruhovému objezdu u Terezína. Na vyplavené a opuštěné usedlosti nebyl vůbec pěkný pohled a nebýt absurdit, které píše sám život, byla by to cesta vesměs skličující. Peníze ihned za váš dům, stálo kupříkladu na jednom utopeném reklamním billboardu, paradoxně v těsné blízkosti vodou poničeného stavení. Stejně absurdně vyzněl i o kus dál poslední poutač, který jsme tu viděli a který autenticky zapadal do zdejšího máchovského kraje. Pomyslně na něm kdosi volal o pomoc: Hynku, Viléme, Jarmilo! snažila se nás oslovit reklama. Oskar tomu na těchto místech a v této situaci dává opravdu smysl, aniž by ale fungoval....

První průnik do Terezína se nepovedl, hoši v uniformách byli ostří a dokonce za námi vyrazili přes další brod ve svých landroverech.

Novinářské průkazy bez povolení z vyšších míst jsou k ničemu, i když se tam píše, že osoby a organizace nám mají být nápomocny při výkonu činnosti. Jenomže zcela regulérní, i když odvážný Kotrbův požadavek, aby nás tedy naložili do svých džípů a povozili po krajině :))), se u nich neshledal s příliš velkou vstřícností. Je to všechno o lidech a jejich postojích, jenomže ti lidé mají své předpisy. Navíc - v jejich očích jakou že to vykonáváme "činnost"? Jak se odlišujeme od "povodňových cestovních kanceláří"?

Cestou zpět k dálnici se nám otevřel pohled na majestátný vrch Radobýl, odkud běžel Mácha do Litoměřic likvidovat oheň a na konec prý v důsledku toho zemřel. My jsme nikomu pomáhat bohužel nepřijeli a žízeň v parném dni jsme také nemohli ničím pořádným uhasit.

Rozhodli jsme se vrátit na dálnici a přes most v Roudnici nad Labem se pokusit ztéci pevnost Terezín z východní strany. Na cestě zpět jsme v zatopeném poli u silnice zahlédli zcela osamoceného housera (správně husa čínská, jak jsme byli čtenáři upozorněni - to víte, městští novináři nerozeznají husu od kachny :))). Měl chocholku na hlavě zděšením zčepýřenou a stál tam na ostrůvku ze slámy, jenomže jít ho zachránit znamenalo kontaminovanou vodou a blátem přeplavat minimálně tři metry, což by ovšem znamenalo konec cesty.

I kdybychom nakonec tuto myšlenku přijali, co potom s ním? Kdo bude chtít živého housera v mrtvých místech, kde se o něho nemá kdo postarat? Přišlo nám komické dovolávat se pomoci u policie pro jedno opuštěné domácí zvíře a konečné řešení, které se nabízelo, jsme nakonec rezolutně zamítli.

Zanechali jsme housera svému osudu. Živelná pohroma nepoznamenává jen osudy lidí, ale také zvířat. Ta, která umějí létat, jsou na tom v podobných situacích lépe.

Roudnice nad Labem je mimo jiné známá svoji významnou státní galerií. Ta naštěstí stojí vzdálena břehu Labe. Pobřežní části města byly zaplaveny hodně vysoko nad normální stav hladiny (jako ostatně po celém toku Labe i Vltavy) a lesopark za městem byl ještě plný vody.

Nejhůře byla zasažena k toku Labe přilehlá Havlíčkova ulice, přičemž železniční násep u řeky vytvářel jakýsi pomyslný obranný val, jehož mostními oblouky se přes zátarasy s pískem v době kulminace povodně valila do ulice voda.

Teď už tu bylo všude jen bahno a lidé sporadicky vynášeli ze zatopených krámků i bytů nejrůznější nepoužitelné zařízení. Neštěstí sbližuje, a tak tu vedle "bílých" společně pracovali i Romové. "Z povodňové komise nás sem nepřišel nikdo varovat," stěžoval si Michal Luco a ve své garáži nám ukazoval, kam až sahala voda.

Jenomže lidé žijící u vody musí počítat se vším a barikády mezi mostními oblouky z pískem naplněných pytlů byly toho důkazem. Někdo ten písek musel přivézt. Někdo k tomu musel dát příkaz. Proč? Proč asi? Jaké varování měli "lidé z povodňové komise" místním občanům ještě dát? Lopata v ruce, pytle a písek na ulici jsou dostatečným varováním...

Viditelně jsme tam překáželi, a tak jsme opět vyrazili směrem k Terezínu. Na křižovatce za mostem stálo policejní auto, ale bez větších problémů nás policisté pustili dál. Všimli jsme si, že uvnitř vozu byla hlídka vybavena kartonem energetických drinků, když jsme ale po cestě zpět uviděli na letišti roudnického aeroklubu vyskládané v krabicích ty samé, naše obavy se rozptýlily. Jen nám energetických policistů bylo líto... Normální denní dávka je pro dospělou osobu několik plechovek, nikoliv 20. Následky se musely dostavit neúprosně.

Daleko za Roudnici jsme se ale nedostali, protože v obci Chodouny končila silnice č. 240 ve vodě. Na návsi posedávali lidé na zahrádce místní restaurace a pod návsí se snažili hasiči odčerpávat vodu. Někteří obyvatelé vyměnili svá kola za (v tyto dny přirozenější) dopravní prostředek. Bohužel Terezín jsme měli sice téměř za humny, jenomže naše auto je uzpůsobeno na (pro evropskou civilizaci přijatelnější) asfaltovou silnici a o lodičku jsme škemrat nechtěli.

Poslední výpad do Terezína jsme udělali čelní - po jeho hlavní příjezdové silnici (bývalé E55) a kupodivu s nedalekou ostrahou nebyl velký problém. Ustupující voda zabarvila okolní krajinu do šedohněda a proti nebi se zrcadlily zbývající vodní plochy jako rybníky, které tu jsou od nepaměti. Všude kolem zničená úroda a naplaveniny slámy, bahna a nejrůznějšího nepořádku.

Zcela pohodlně a nerušeně jsme vjeli do Terezína, kde jsme si na jeho okraji prohlédli zatopený památník. Voda byla už jen v prostoru růžového sadu - u pomníčků a v širokém příkopu před hradbami, který je koneckonců na to uzpůsoben. Do vody ponořené náhrobky s vysušenými, šedivým kalem zašpiněnými růžemi vypadaly truchlivě, ostatně jako celý Terezín, kterým jakoby se přehnala fronta. Dostali jsme se tedy nakonec přece jen do cíle naší cesty.

Když jsme vjížděli do města, jakýsi blbeček (jinak se nazvat nedá) před námi vysoko zvířil prach zbytečně rychlou jízdou v prázdné ulici. Sobectví je mezi lidmi to nejhorší. Hygienické riziko zvířeného kontaminovaného prachu není nezanedbatelné. Spolu s bahnem a naplaveninami se do povodňové vody dostaly i fekálie ze zaplavených kanalizací jímek, chemikálie a nejrůznější toxické látky z technických provozů, ropa a oleje z autoservisů a zaplavených pump... To vše promícháno, naplaveno, na slunci uschlé a koly aut rozprášené musejí vdechovat všichni, kteří se musejí - anebo se rozhodnou - stát alespoň na chvíli záchranáři...

Evakuovaný Terezín s poničenými exteriéry působil opravdu depresivně a jen tu a tam se někdo snažil vynášet z přízemí domů zničený nábytek. Při výjezdu z města směrem na Litoměřice jsme potkali jen jeden bagr a jednoho dělníka s lopatou, kteří na tatru nakládali hromady bahna.

Zaznamenáváme, co jsme viděli, neříkáme nic o tom, že se snad jinde nepracují víc. Režim uzavřených oblastí se řídí jinými pravidly. Důležité je "týlové" zabezpečení záchranářů i krizových pracovníků, množství techniky, naléhavost potřeb i množství lidí, ochotných a schopných kvalifikovaně pomoci. Laici budou skutečně platní teprve poté, kdy nejkrizovější situace pomine.

Nejdůležitější činností těchto dní je obnovení infrastruktury - silnic, energetických center, rozvodů vody, proudu a plynu, zprovonění čističek, kanalizace, odmoření prostoru a jeho částečná desinfekce.

Teprve pak je možno zkontrolovat statiku objektů, mostů i silnic a po částech vpouštět do prostoru civilisty. Obecně platí, že přednost mají vždy jaderné, chemické, armádní a infrastrukturní objekty, potravinářská výroba, pak ostatní průmyslové podniky a podnikatelé. Teprve na konci jsou obydlí a majetek civilistů. Toto je krizová realita. Idealistovi se nemusí líbt, argumentovat tragédiemi nejprostších lidí může, ale nezmění ji.

Největší přemlouvací anabáze nastala u policejního zátarasu za onou kruhovou křižovatkou směrem na Litoměřice, které už byly na dohled. Neústupný příslušník v černých brýlích trval na tom, že nás nemůže pustit. Čekali jsme tam dobrou půl hodinu, během níž projel kolem nás do Litoměřic vojenský náklaďák, na jehož korbě byli civilisté, označení červeným křížem na bílých vestách. Dokonce opačným směrem do Terezína směřovaly i dvě vojenské tatry s pitnou vodou a jedna pravděpodobně s vojáky. V roudnické restauraci jsme sice viděli jen dva :))), ale zdá se, že na některých místech už armáda začíná výrazně pomáhat.

Ostrahu jsme nakonec přemohli malou lstí. Začal jsem Štěpánovi nadávat, že zde v tom prachu a bordelu nehodlám strávit celý den a že už chci jet domů. Řidič má vždycky pravdu. Částečně to byla skutečně i pravda, protože vnitřek auta ještě teď smrdí zatuchlou vodou... To slovo bylo šťavnatější, ale muž v černé uniformě zřejmě slyšel na společně sdílený osud s mým kolegou a nakonec nás nechal projet. Po půl kilometru jsme před litoměřickým mostem narazili na další hlídku, s ní už řeč byla.

Během té doby, co jsme se pohybovali v této oblasti, jsme několikrát potkali džípy policistů, kteří nás do ní při našem prvním pokusu od Lovosic nepustili. Naštěstí to fungovalo tak, že když už jsme byli uvnitř, problémy nebyly. Lidé "uvnitř" jsou k sobě tolerantní, kolegiální a srdeční. Vědí, že své osudy sdílejí společně. Bez rozdílu hodností, postavení či majetku se po kolena a někdy i hlouběji boří bahnem, zatuchlou vodou či riskují životy prohledáváním polosesutých objektů. Najednou jsou lidé. Nedělí je peníze, majetek či koníčky. Najdenou jsou schopni kooperovat, nést odpovědnost i břímě samostatného okamžitého rozhodování.

Oblast je před zloději opravdu bedlivě hlídána a my jsme se tu chovali s pokorou a ne nijak podezřele. Vstupovat do jednotlivých objektů bychom se neodvážili. Nutno říci, že když jsme "zónu" opustili, byla to docela úleva. Hlavou člověku probíhaly scény pobytu v "Zóně" s velým Z - z Tarkovského filmu Stalker - a člověk si mohl uvědomit spolu s hrdiny Strugackého příběhu, jak nicotný je jeho osud v porovnání s osudem planety, kterou obývá...

"Průvodce" jsme neměli, byli jsme zde sami. Nikdo nám neříkal co smíme a co ne - jaksi instinktivně jsme se pohybovali v neznámém a nebezpečném terénu co nejobezřetněji.

V případě nouze bychom se mohli spolehnout pouze na sebe, a v tu chvíli se člověk chová zodpovědněji a kritičtěji, nežli v "náručí civilizace", záchranných služeb, opraven, mobilních telefonů či velkoprodejen zbytečností. Jen ta vize věčnosti a nesmrtelnosti, která hnala do neznáma - "Zóny" - jeho návštěvníky ve filmu Stalker (a knize Piknik u cesty), byla u nás vystřídána zcela přízemními motivy všech žurnalistů - být "u toho"...