9. 4. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
9. 4. 2002

Nový liberální imperialismus

"V roce 1989 přestaly existovat v Evropě politické systémy tří staletí: založené na rovnováze moci a na úsilí vytvářet impéria. Rok 1989 neznamenal jen konec studené války, ale - a to je důležitější - i likvidaci státního systému v Evropě, který tam existoval od dob třicetileté války. 11. září nám ukázal jeden z důsledků těchto změn." - Čelný britský diplomat Robert Cooper pomáhá vytvářet politiku "nového internacionalismu" a doktrínu humanitárních intervencí, omezujících státní suverenitu. Obojí v současnosti na světové scéně prosazuje Tony Blair. Shrnujeme esej Roberta Coopera o "postmoderním státě" současnosti, která vyšla na stránkách Foreign Policy Centre a převzal ji na své internetové stránky v neděli (viz zde) týdeník Observer.

Máme-li porozumět přítomnosti, musíme nejprve porozumět minulosti, protože minulost je stále ještě s námi. Mezinárodní pořádek býval založen na hegemonii anebo na rovnováze sil. Na prvním místě byla hegemonie. Ve starověku znamenal pořádek impérium. Ti, kdo žili v impériu, měli pořádek, kulturu a civilizaci. Mimo hranice impéria byli barbaři, chaos a nepořádek. Obraz míru a pořádku prostřednictvím jediného hegemonického mocenského centra zůstává stále silný. Jenže impéria nejsou uzpůsobena tomu, aby podporovaly změny. Udržet impérium pohromadě - a podstatou impérií je to, že se skládají z nejrůznějších, velmi odlišných složek - obyčejně vyžaduje autoritářský politický styl; inovace, zejména ve společnosti a v politice, by vedly k nestabilitě. Historicky byla téměř vždycky impéria statická.

Evropa si našla střední cestu mezi stází chaosu a stází impéria, totiž malý stát. Malému státu se podařilo vytvořit si vlastní suverenitu, ale jen v rámci geograficky omezené jurisdikce. Tak se podařilo vytvořit pořádek na domácím území za cenu mezinárodní anarchie. Konkurence mezi malými státy v Evropě byla zdrojem pokroku, avšak systému neustále hrozil úpadek do chaosu na jedné straně a ovládnutí hegemonií jediné mocnosti na straně druhé. Řešením pro tento problém byla rovnováha sil a systém vzájemně mocensky vyvážených aliancí, což začalo být považováno za podmínku svobody v Evropě. Vznikly úspěšné koalice ve snaze neutralizovat hegemonické ambice nejprve Španělska, pak Francie a nakonec Německa.

Avšak systém založený na rovnováze sil trpěl také vnitřní nestabilitou, neustálým rizikem války, a právě to způsobilo, že se nakonec rozložil. Sjednocením Německa v roce 1871 vznikl stát, který byl příliš mocný na to, aby se mu mohla mocensky vyrovnat jakákoliv evropská aliance; technologické změny zvýšily útrapy války na nesnesitelnou úroveň a rozvoj masové společnosti a demokratické politiky znemožnily amorální uvažování, jaké bylo nutné, měl-li systém rovnováhy moci fungovat. Nicméně žádná nová alternativa nevznikla a v roce 1945 se Evropa vrátila k vyvrcholení starého systému rovnováhy sil. Stará multilaterální rovnováha v Evropě se stala bilaterální rovnováhou celosvětového odstrašení, bylo to konečným zjednodušením principu rovnováhy sil. Avšak princip rovnováhy sil nikdy nevyhovoval univerzalističtějšímu, moralistickému duchu pozdního dvacátého století.

Druhá polovina dvacátého století nebyla jen svědkem rozpadu principu rovnováhy sil, ale také úpadku imperiálního úsilí: svým způsobem je obojí spojeno. Začátkem dvacátého století byl svět rozdělen mezi množství evropských impérií, koncem dvacátého století téměř všechna z nich zmizela: ottomanské, německé, rakouské, francouzské a nakonec sovětské impérium nyní už nejsou ničím jiným než vzpomínkou. Takže zůstal nový typ státu: zaprvé existují státy - často bývalé kolonie - v nichž v určitém smyslu stát téměř přestal existovat, je to "předmoderní" stav, kde stát selhal a vznikla hobbesovská válka všech proti všem (tak tomu je v Somálsku a donedávna tak tomu bylo v Afghánistánu). Zadruhé existují postimperiální, postmoderní státy, které už nevidí svou bezpečnost především jako dobyvačnost. A zatřetí samozřejmě existují i tradiční "moderní" státy, které se chovají tak, jak se státy chovaly vždycky, přidržují se machiavellských zásad a důvodů (viz např Indie, Pákistán a Čína).

Postmoderní systém, v němž žijeme my Evropané, už nespoléhá na rovnováhu, ani nezdůrazňuje suverenitu ani oddělování domácích a zahraničních záležitostí. Evropská unie se stala vysoce rozvinutým systémem pro vzájemné zasahování do domácích záležitostí všech členských zemí, až po pivo a párky. Smlouva CFE, podle níž její signatáři musejí poskytnout informace, kde mají rozmístěny těžké zbraně, a musejí dovolit jejich inspekci, podrobuje oblasti, které jsou u samého jádra suverenity, mezinárodní kontrole. Je důležité si uvědomit, jak pozoruhodná revoluce tohle je. Je zrcadlovým obrazem paradoxu jaderného věku, že máme-li být schopni se bránit, museli jsme být připraveni se zničit. Sdílený zájem evropských zemí o to vyhnout se jaderné válce stačil k tomu, aby státy překonaly normální logiku nedůvěry a skrývání zbraní. Vzájemná zranitelnost se stala vzájemnou transparentností.

Hlavní charakteristiky postmoderního světa jsou tyto:

  • Zmizely rozdíly mezi domácí a zahraniční politikou.
  • Státy vzájemně zasahují do (tradičně) vnitřních domácích záležitosti a vzájemně na sebe dohlížejí.
  • Státy odmítají sílu pro řešení sporů. V důsledku toho dochází ke kodifikaci určitých norem chování, které se státy samy zavazují dodržovat.
  • Hranice států stále více ztrácejí na významu: to je jednak důsledkem měnící se role státu, ale také důsledkem řízených střel, automobilů a satelitů.
  • Bezpečnost je založena na transparentnosti, vzájemné otevřenosti, provázanosti a vzájemné zranitelnosti.
  • Vznik mezinárodního trestního soudního dvora je pozoruhodnou ukázkou postmoderního rozkladu rozdílu mezi domácími a zahraničními záležitostmi. V postmoderním světě byly nahrazeny státní zájem a amorálnost machiavellistických teorií vlády, které definovaly mezinárodní vztahy v moderní éře, morálním svědomím, které se týká mezinárodních vztahů i domácích záležitostí: proto vznikl nový zájem o to, co tvoří spravedlivou válku.

    Zatímco se takovýto systém zabývá problémy, které způsobují, že je rovnováha sil už neuskutečnitelná, neznamená to, že je nutno likvidovat národní stát. Ekonomika, vytváření zákonů a obrana se sice stále více stávají součástí mezinárodních rámců a hranice států ztrácejí na významu, totožnost a demokratické instituce však si v první řadě ponechávají národní ráz. Tak zůstanou tradiční státy v dohledné době základní jednotkou mezinárodních vztahů, přestože se některé z nich už přestaly chovat tradičním způsobem.

    Co je původem této základní změny státního systému? Základním znakem je to, že se "svět stal počestným". Velký počet nejmocnějších států už nechce bojovat a dobývat. Právě proto vznikl předmoderní a postmoderní svět. Imperialismus v tradičním slova smyslu je mrtev, alespoň mezi západními mocnostmi.

    Je-li to pravda, pak z toho vyplývá, že bychom neměli myslet na EU anebo na NATO jako na hlavní příčinu půlstoletí míru v západní Evropě. Základním faktem je, že západoevropské země už spolu nechtějí bojovat. NATO a EU nicméně hrají důležitou roli při posilování tohoto postoje. Nejcennějším příspěvkem NATO je otevřenost, jakou vytvořilo. NATO je opatření, v jehož důsledku vznikla mezi západními zeměmi obrovská míra důvěry. Právě NATO a EU poskytly rámec, uvnitř něhož bylo možné sjednotit Německo, aniž by znovu vytvořilo reálnou hrozbu Evropě jako po jeho původním sjednocení v roce 1871. NATO i EU pořádají tisíce schůzí ministrů a činitelů, takže všichni ti, kdo rozhodují o otázkách války a míru se navzájem dobře znají. Ve srovnání s minulostí to představuje kvalitu a stabilitu politických vztahů, jaká dosud ještě nikdy neexistovala.

    Evropská unie je nejrozvinutější příklad postmoderního systému. Představuje bezpečnost prostřednictvím otevřenosti a otevřenost prostřednictvím vzájemné závislosti. EU je více transnacionální než supranacionální systém, je to dobrovolné sdružení států a nikoliv soubor států, podřízených vládnoucí mocnosti. Sen evropského státu je pozůstatek předchozí éry. Je založen na předpokladu, že národní státy jsou svou podstatou nebezpečné a že jediným způsobem jak zkrotit anarchii národů je vnutit jim hegemonii. Ale jestliže je národní stát problém, pak superstát není v žádném případě řešením

    Evropské státy nejsou jedinými členy postmoderního světa. Mimo Evropu je bezpochyby Kanada postmoderním státem; Japonsko má tendence být postmoderním státem, ale jeho umístění mu brání se více rozvinout postmoderním směrem. Případ Spojených států je pochybnější, neboť není jasné, zda americká vláda a Kongres přijímají nutnost či potřebnost vzájemné závislosti a přidružené nutné podmínky otevřenosti, vzájemného dohledu a vzájemného zasahování do vnitřních záležitostí, do stejné míry, jak to nyní přijímá většina evropských vlád. To, co se v Evropě stalo realitou, je v mnoha jiných částech světa pouze aspirací.

    V postmoderním světě neexistují žádné bezpečnostní hrozby v tradičním slova smyslu, jinými slovy, jeho členové neuvažují o tom, že by se navzájem vojensky napadli. Zatímco v moderním světě, jak to definoval Clausewitz, válka je nástrojem politiky, v postmoderním světě je válka známkou selhání politiky. Avšak zatímco členové postmoderního světa nejsou pro sebe navzájem nebezpečím, moderní a předmoderní zóny jsou nadále zdrojem hrozeb.

    Hrozba z moderního světa je nejvíce známa. Zde dál nedotčen existuje klasický systém států, z něhož se postmoderní systém vyvinul teprve nedávno, a dál funguje podle principů impéria a nadvlády národních zájmů. Má-li existovat v moderním světě stabilita, vzniká z rovnováhy nejrůznějších agresivních sil. Je pozoruhodné, jak málo je nyní na světě oblastí, kde v současnosti existuje taková stabilita. A jak velké je existující riziko, vzhledem k tomu, že v některých oblastech budou brzo součástí rovnice jaderné zbraně.

    Postmoderní svět si musí zvyknout na dvojí standard. Mezi sebou v postmoderním světě jednáme na základě zákonnosti a na základě otevřené kooperativní bezpečnosti. Ale když jednáme se staršími druhy států mimo postmoderní evropský kontinent, musíme využívat tvrdších metod předchozí éry - síly, preventivního útoku, podvodu, všeho toho, co je nutné pro jednání s těmi, kdož stále ještě žijí ve světě z devatenáctého století, v němž byl každý stát sám pro sebe. Sami mezi sebou dodržujeme zákony, ale když jsme nuceni jednat v džungli, jsme nuceni také užívat zákonů džungle. Během dlouhodobého období míru v Evropě vzniklo pokušení zanedbat svou obranu, fyzicky i psychologicky. To představuje jedno z největších nebezpečí postmoderního státu.

    Výzva, kterou je pro nás předmoderní svět, je nová. Předmoderní svět je světem států, které selhaly. Příklady absolutního selhání jsou relativně řídké, ale počet ohrožených zemí stále roste. Některé oblasti bývalého Sovětského svazu jsou kandidáty, včetně Čečenska. Všechny nejvýznamnější světové oblasti, kde se pěstují drogy, jsou součástí předmoderního světa. Až donedávna neexistovala v Afghánistánu žádná suverénní vláda, žádná taková vláda neexistuje v hornatých částech Barmy anebo v některých částech Jižní Ameriky, kde narkotikoví baroni ohrožují státní monopol armády a moci. Mnoho ohrožených zemí je v Africe. Ve všech oblastech světa jsou nebezpečné případy. V takových oblastech je normou chaos a válka je běžným způsobem života. Pokud v těchto zemích existuje vláda, funguje způsobem, který se podobá syndikátu organizovaného zločinu.

    Předmoderní stát bývá příliš slabý i na to, aby zabezpečil vlastní domácí území a nebývá ani mezinárodní hrozbou, avšak může se stát základnou pro nestátní jedince, kteří mohou zosobňovat nebezpečí pro postmoderní svět. Jestliže tyto nestátní činitelé, zejména syndikáty s narkotiky, se zločinností či s terorismem začnou využívat předmoderních základen k útoku na uspořádanější části světa, pak organizované státy nakonec musejí reagovat. Jestliže se předmoderní státy stanou pro zavedené státy příliš nebezpečné, je možné si představit defenzivní imperialismus. Právě reakci Západu na Afghánistán je možno vidět v tomto světle.

    Jak bychom si měli poradit s předmoderním chaosem? Aktivně se angažovat v zóně chaosu je riskantní: je-li intervence dlouhodobá, z hlediska veřejného mínění se může stát neudržitelnou; je-li intervence neúspěšná, může poškodit vládu, která ji nařídila. Ale nechají-li se země vyhnít, jako to Západ učinil s Afghánistánem, může vyvolat ještě větší riziko.

    Jakou formu by měla mít intervence? Nejlogičtějším způsobem jak se vyrovnat s chaosem a v minulosti nejčastějším způsobem byla kolonizace. Avšak pro postmoderní státy je kolonizace nepřijatelná (a je nepřijatelná i pro některé moderní státy). Právě v důsledku odumírání imperialismu jsme svědky vzniku předmoderního světa. Impérium a imperialismus jsou slova, která se stala v postmoderním světě nadávkami. V současnosti neexistují žádné koloniální mocnosti ochotné země, propadlé chaosu, kolonizovat, i když příležitosti a potřeba kolonizace je stejně tak velká jako bývala v devatenáctém století. Ti, kteří jsou vynecháni z globální ekonomiky, riskují, že se stanou obětí začarovaného kruhu. Slabá vláda znamená nepořádek a to znamená klesající investice. V roce 1950 měla Jižní Korea nižší HDP na jednoho obyvatele než Zambie - Jižní Korea se stala členem globální ekonomiky, ale Zambie nikoliv.

    Všechny podmínky pro imperialismus jsou přítomny, ale poptávka i nabídka imperialismu přestaly existovat. A přesto stále ještě potřebují slabí silné a silní stále ještě potřebují svět, který žije v pořádku. Svět, v němž výkonné země s dobrou vládou vyvážejí stabilitu a svobodu a který je otevřený investicím a růstu - to všechno se zdá být silně žádoucí.

    Potřebujeme tedy nový druh imperialismu, imperialismus, který by byl přijatelný světu lidských práv a kosmpolitních hodnot. Už jsme schopni definovat jeho základní rysy: je to imperialismus, který - jako každý imperialismus - usiluje vytvořit pořádek a organizaci, ale který je založen na principu dobrovolnosti.

    Postmoderní imperialismus má dvě formy. Zaprvé existuje dobrovolný imperialismus globálního hospodářství. Ten se obyčejně projevuje mezinárodním konsorciem prostřednictvím mezinárodních finančních institucí, jako je MMF a Světová banka - je charakteristické pro nový imperialismus, že je multilaterální. Tyto instituce poskytují pomoc státům, které si přejí najít cestu zpět do globální ekonomiky a do ctnostného kruhu investic a prosperity. Oplátkou vznášejí požadavky, které, jak doufají, povedou k tomu, že se svět bude snažit řešit politická a hospodářská selhání, která byla původním důvodem, proč tyto země potřebovaly pomoc. Teologie hospodářské pomoci v současnosti velmi silně zdůrazňuje význam dobré vlády. Jestliže chtějí mít státy prospěch z hospodářské pomoci, musejí se otevřít vměšování mezinárodních organizací a cizích států (stejně jako, z jiných důvodů, se i postmoderní svět takto otevřel).

    Druhou formou postmoderního imperialismu lze nazvat imperialismem sousedů. Nestabilita v sousedství vyvolává hrozby, které nemůže ignorovat žádný stát. Špatná vláda, etnické násilí a zločinnost na Balkáně vyvolávají hrozbu Evropě. Reakcí na to bylo vytvoření dobrovolného protektorátu OSN v Bosně a v Kosovu. Není překvapující, že v obou případech je hlavní představitel tohoto protektorátu Evropan. Evropa poskytuje většinu pomoci, které udržují Bosnu a Kosovo v provozu a většinu vojáků (i když je americká přítomnost významným stabilizujícím prvkem). Dalším bezprecedentním krokem bylo, že Evropská unie nabídla jednostranný volný tržní přístup do EU všem zemím bývalé Jugoslávie pro všechny jejich výrobky včetně většiny zemědělských výrobků. Nejenom že vojáci pocházejí z mezinárodního společenství, také policie, soudci, vězeňští strážci, ústřední bankéři a jiní. Volby organizuje a dohlíží na ně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Místní policii financuje a cvičí OSN. Pomoc poskytuje veškerému tomuto úsilí více než stovka nevládních organizací.

    Je nutno dodat ještě jednu věc. Je nebezpečné, jestliže se sousedního státu nějakým způsobem zmocní organizovaný anebo dezorganizovaný zločin - a k tomu většinou rozklad státu vede. A Osama bin Laden nám všem nyní dokázal, že dnes je celý svět pro všechny z nás sousední zemí.

    Balkán je mimořádný případ. Jinde ve střední a východní Evropě se Evropská unie podílí na programu, který nakonec povede k obrovskému rozšíření Evropské unie. V minulosti vnucovala impéria své zákony a systémy vlády; v tomto případě nikdo nevnucuje nic nikomu. Namísto toho jde o dobrovolné vlastní přijímání nových norem. Jako kandidát ucházející se o členství v EU musíte přijmout, co se vám nabízí - obrovské množství zákonů a předpisů - tak, jak to před časem učinily i nynější členské země. Avšak odměnou je to, že jakmile se stanete členem, budete mít v této organizaci hlas. Lze-li tento proces nazvat svého druhu dobrovolným imperialismem, konečný výsledek lze charakterizovat jako kooperativní impérium.

    Postmoderní Evropská unie nabízí vizi kooperativního impéria, společné svobody a společné bezpečnosti bez etnické nadvlády a centralisovaného absolutismu, jehož v minulosti využívala dřívější impéria. Také ale chybí etnická výlučnost, která je charakteristickým rysem národního státu - ta je nevhodná v éře bez hranic a nepraktická v oblastech, jako je Balkán. Kooperativní impérium je zřejmě domácím politickým rámcem, který nejlépe vyhovuje pozměněné podstatě postmoderního státu: je to rámec, v němž má každý podíl na vládě, v němž žádná jednotlivá země nemá silnější hlas a v níž nejsou vládnoucí principy etnické, ale právní. Centrum moci musí vládnout jen velmi jemně: "imperiální byrokracie" musí být pod kontrolou, musí se ze své moci zodpovídat, musí být služebníkem, nikoliv pánem, tohoto nového společenství. Takové instituce musí být tak angažována ve věci svobody a demokracie, jako její jednotlivé součásti. Jako starý Řím, toto nové společenství poskytne svým občanům některé své zákony, některé mince a občas i silnici.

    To je tedy ta vize. Je možné ji realizovat? To ukáže čas. Otázkou je, kolik času máme. V moderním světě pokračuje tajné závodění o získání jaderných zbraní. V předmoderním světě rostou zájmy organizovaného zločinu - včetně mezinárodního terorismu - silněji a rychleji než stát. Možná, že už příliš času nám nezbývá.

                     
    Obsah vydání       9. 4. 2002
    9. 4. 2002 Nový liberální imperialismus
    9. 4. 2002 Správní řád podruhé zamítnut Tomáš  Pecina
    9. 4. 2002 Navzdory americkému naléhání odmítl Ariel Šaron ukončit ofenzívu proti Palestincům
    9. 4. 2002 Angažovaný Tony Blair
    9. 4. 2002 Co si myslí Tony Blair o Benešových dekretech? Jan  Čulík
    9. 4. 2002 Profesor Peter Demetz bude přednášet v Brně
    9. 4. 2002 Sdružení Arnika: Zůstane Spolana na věčné časy zamořena rtutí?
    8. 4. 2002 Pohled zvenčí: co si o sporu Železný-CME myslí američtí právníci
    8. 4. 2002 Velký zahraniční investor: V ČR se kradou podniky
    8. 4. 2002 Normální je nevolit? Předvolební kampaň: nečistá hra o Benešovy dekrety Eugen  Haičman
    21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

    Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
    9. 4. 2002 Co si myslí Tony Blair o Benešových dekretech? Jan  Čulík
    9. 4. 2002 Nový liberální imperialismus   
    9. 4. 2002 Správní řád podruhé zamítnut Tomáš  Pecina
    8. 4. 2002 Pohled zvenčí: co si o sporu Železný-CME myslí američtí právníci   
    8. 4. 2002 Tak máme novou miss 2002... Daniela  Pilařová
    8. 4. 2002 Janě Klusákové: K čemu diskuse v Radiofóru, když jsou o ničem? Jan  Paul
    8. 4. 2002 Velký zahraniční investor: V ČR se kradou podniky   
    8. 4. 2002 Normální je nevolit? Předvolební kampaň: nečistá hra o Benešovy dekrety Eugen  Haičman
    5. 4. 2002 Byl Talibán opravdu tak špatný?   
    5. 4. 2002 Palestinská demonstrace v Praze Tomáš  Pecina
    5. 4. 2002 Česko-Slovensko: Vojna nielen o hovädá Lubomír  Sedláčik
    5. 4. 2002 Blízký východ: Pravda je v propagandistické válce vzácným zbožím   
    4. 4. 2002 Blízký východ: Nevědomé masy, jejich mediální komplicové a podporování nekonečného konfliktu Fabiano  Golgo
    4. 4. 2002 Carrefour: Dav se málem porval o mrtvá kuřata František  Roček
    4. 4. 2002 Prodej místních vodáren ve Zlíně? Zásadně ne! Radek  Bubeník

    Volby 2002 RSS 2.0      Historie >
    9. 4. 2002 Nový liberální imperialismus   
    8. 4. 2002 Normální je nevolit? Předvolební kampaň: nečistá hra o Benešovy dekrety Eugen  Haičman
    3. 4. 2002 Revue Proglas: Taková byla čtyřkoalice Petr  Dimun
    2. 4. 2002 Viníci a lokajové - kolektivní vina sudetských Němců Milan  Valach
    27. 3. 2002 Boží mlýny melou pomalu, ty lidovecké o to rychleji Petr  Pražák
    26. 3. 2002 Červnové volby rozhodne mlčící většina Josef  Brož
    7. 2. 2002 Rozporuplná sociální doktrína aneb dohoda před volbami má platnost pouze do voleb Štěpán  Kotrba, Vít Zvánovec