Nevyhnutelná hysterie izraelských médií kvůli protestům na amerických univerzitách

3. 5. 2024

 
 

Neria Krausová, zpravodajka kanálu 13 v New Yorku, se rovněž hlásila z kampusu Kolumbijské univerzity. Ve své reportáži používala střídavě tři pojmy: "propalestinské demonstrace", "protiizraelské demonstrace" a "antisemitské demonstrace". Poselství bylo opět jasné: být propalestinský nebo protiizraelský znamená být antisemitský.
 

Když Gil Tamri, vedoucí komentátor kanálu 13, pokračoval ve vysvětlování moderátorovi Udimu Segalovi, že se nejedná o antisemitské demonstrace, ale o demonstrace proti Izraeli, byl Tamri přerušen uprostřed věty a Segal přešel k rozhovoru o schválení balíčku americké vojenské pomoci Izraeli Kongresem. V každodenním diskusním pořadu Raviva Druckera "War Zone", rovněž na kanálu 13, profesorka Rivka Carmiová, bývalá rektorka Ben-Gurionovy univerzity, rovněž označila protesty za "antisemitské" - opět bez uvedení jakéhokoli kontextu.

Spojení těchto odlišných pojmů vytváří mezi Izraelci pocit, že Židé jsou v New Yorku široce pronásledováni. Naznačuje to, že izraelští zpravodajové stojící u vchodu do manhattanského kampusu jsou na informační misi celostátního významu, podávají zprávy zpoza nepřátelské linie a nahlížejí do zvráceného jádra protižidovské nenávisti.
 

Jedná se o tentýž mediální ekosystém, který téměř sedm měsíců naprosto zanedbával svou nejzákladnější povinnost ukázat divákům, posluchačům a čtenářům v Izraeli, co jejich armáda dělá Palestincům v Gaze. Pouze ti Izraelci, kteří se rozhodli konzumovat zahraniční média, chápou, že protesty vedené studenty svědčí o obrovské a rychle se šířící vlně demonstrací solidarity s Palestinci a proti Izraeli a izraelské politice v Gaze, nikoli o nevysvětlitelném výbuchu antisemitismu.

Tyto dva trendy - neomezená autocenzura izraelských médií při informování o devastaci v Gaze a rámování propalestinských demonstrací v USA jako antisemitských - spolu úzce souvisejí. Jednoduše řečeno, ti, kteří si nejsou vědomi toho, co Izrael v Gaze dělá, nemohou pochopit reakce těch, kteří si to uvědomují.

S výjimkou čtenářů deníku Haaretz a malého počtu dalších lidí, kteří se věnují nezávislým zpravodajským serverům, by naprostá většina Izraelců neměla možnost vidět, co Izrael v uplynulých šesti a půl měsících v Gaze provedl, pokud by se k tomu záměrně nevydali. Neukazují se jim mrtvé děti ani tisíce sirotků, neukazují se jim těla vytažená zpod sutin, neukazují se jim hlad ani zoufalá nouze o léky a vodu.

Izraelci vidí jen to, co armáda chce, abychom viděli, a co nezhorší národní morálku. Většina z nás se totiž zabývá masakrem ze 7. října a 133 rukojmími, kteří stále živoří v Gaze, a toto soustředění jde na úkor věnování jakékoli pozornosti pokračující katastrofě Palestinců. Svět tuto katastrofu vidí. Svět vidí to, co nám není ukázáno.

A jak se záběry z Gazy noc co noc objevují ve zpravodajství po celém světě, narůstá hněv a propuká protest proti Izraeli a jeho náporu. Tento hněv je oprávněný. Je oprávněné se ptát, proč bylo zabito tolik dětí. Je legitimní požadovat ukončení války. Je legitimní požadovat ukončení okupace a svobodu pro Palestince.
 
Výhradní zaměření izraelské žurnalistiky na 7. říjen fakticky dekontextualizovalo tento den i následný izraelský útok. V mezinárodním měřítku však tytéž události vrátily kontext palestinského boje - okupaci, obléhání a Nakbu - zpět na světovou scénu. Svět vidí, jak Izrael ničí Gazu, a to pod vedením řady krajně pravicových, mesiášských a anexionistických ministrů, kteří nyní vyzývají k přesídlení pásma.

To je kontext, v němž se tyto demonstrace šíří na amerických univerzitních kampusech. Můžeme odvrátit zrak a říci si, že Bezalel Smotrich není Stát Izrael. Ale on je. A stejně tak Itamar Ben Gvir, stejně tak Orit Strook a stejně tak Benjamin Netanjahu.

Zarážející je, že každý z požadavků a hesel, které zazněly na vysokoškolských táborech, je v Izraeli vyjadřován už celá desetiletí - v protestních skandováních na ulicích, v opisech, akademických studiích, debatách a nekonečných panelových diskusích vysílaných v televizi a rozhlase. Žádný z argumentů studentů není v izraelském diskurzu nový. Dokonce i explicitní kritika sionismu existuje na radikální židovské levici vedle palestinských občanů po většinu existence státu.  

Na okraji vysokoškolských demonstrací se samozřejmě pohybuje hrstka extremistů, z nichž mnozí - včetně těch, kteří vyzývají k vypálení Tel Avivu do základů - jsou lidé zvenčí, kteří se snaží na studentské protesty přisát (i v Izraeli často slyšíme násilná a eliminační hesla jako "Smrt Arabům" a "Ať shoří vaše vesnice" na pravicových demonstracích, nebo dokonce jen na fotbalových zápasech). Ale rozmazávat studentské demonstrace na amerických kampusech jako jedno velké antisemitské běsnění je neseriózní žurnalistika.

Seriózní žurnalistika by měla uvést souvislosti, což izraelská média od 7. října - a nutno říci, že i dlouho předtím - nedokázala.