Vernisáž ve verších
27. 6. 2019 / Jan Choděra
(recenze na knižní novinku: Zdena Bratršovská, Soukromá vernisáž, výbor z poezie, vydalo nakladatelství H&H 2019, 210 stran, ISBN 978-80-7319-132-0)
Čtenářů poezie, jak uvádí sama autorka výboru, který nazvala Soukromá vernisáž, v dnešní době ubývá, ale její výbor je v několika ohledech nekonvenční, a proto stojí za pozornost. V čem je nekonvenční? Jednak se Zdena Bratršovská vrací k poezii po řadě let a jednak doplňuje svou knížku autorským komentářem, v němž se věcně a upřímně zpovídá z podnětů, které stály za vznikem jejích básní.
Základní údaje se dočteme na záložce: Autorka je spojována s prvou českou divadelní alternativou (Bílým divadlem z přelomu 60. a 70. let, kde působila jako herečka). V poslední době se vepsala do vědomí čtenářů jako prozaička a publicistka; ve spolupráci s Františkem Hrdličkou vydala přes dvacet knižních titulů, například romány Sebranci, Báječný hotel Rezeda, povídkové soubory, Samé milé pitvorky, Renáta nad hlavou a Kufr s milenkami, publicistické výbory Jak chutná nezávislost, Politikův umělec a umělcův politik, eseje Soumrak utopií, autobiografickou prózu O kočkách a lidech a rovněž několik rozhlasových her a televizních dokumentů. Ve svém výboru z poezie čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které byly vesměs rozebrány a hojně přetřásány kritikou; jde o sbírky Džbán bez ucha, Městské šance, Chůdy po předcích, Klínopis v notesu a příběh ve verších Netopýr v podkroví. Už v době vydání šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Bratršovská se nikdy nehlásila k žádné generační skupině, naopak vždy zůstávala nezaměnitelným solitérem s výrazným expresivním gestem. Potud citace.
Tematický a žánrový záběr výboru je nečekaně široký; čtenář se v něm setká jak s lyrickými úvahami, tak se sarkasmem, ironií a s prvky hororu. Některé básně tíhnou mimoto k dialogu, a tak v nich promlouvá například skála nebo les a v závěrečném oddílu, v klasickém věnci sonetů, rozmlouvá Zdena Bratršovská dokonce s mimozemšťanem. Výrazový rejstřík jejích veršů je mimořádně bohatý; s takovou češtinou se čtenář dnes setká jen vzácně. První oddíl knížky, nazvaný Monology, je jako podaná ruka a čtenář má pocit, jako by právě potkával a poznával nového přítele. V druhém oddíle básnický subjekt mapuje své Všední dny. Třetí oddíl mne vyloženě překvapil – netušil jsem, že i obrazy se dají básnicky zpracovat. V Rembrandtově obrazu Anatomie doktora Tulpa dokonce vypovídá pitvaná mrtvola. Promluva Arnolfiniho z obrazu Jan van Eycka je pro změnu tak psychicky nalomená, že by si zasloužila zájem psychiatra. To samozřejmě neznamená, že si Bratršovská v těchto polohách libuje – v řadě jiných básní, zejména v oddíle Hrátky a říkanky, dokáže být hravá a rozmarná, jako by do veršů vpustila malého uličníka. Nemá v zásobě nějaké verše pro děti?
V dalším oddílu si vybrala básnířka některé postavy z mytologie; upoutala mne zejména výpověď biblického Kaina. Pátý oddíl jistým způsobem doplňuje Všední dny; tentokrát líčí autorka Portréty a epizody, které poznala či zažila. Báseň Ve vlaku mi připomíná svéráznou reportáž, samozřejmě veršovanou.
Přírodní motivy převažují v šestém oddílu, ale i zde, například v básni Na salaši, uplatňuje autorka osobité postřehy, které přesahují obvyklý lyrický formát. Čtenář, který zalistuje v knížce, je tedy vtažen do hájemství mnoha nálad, příběhů i básnických obrazů, z nichž si může libovolně – podle svého založení – vybírat svou polohu.
Je zřejmé, že Zdena Bratršovská pojala svůj výbor jako svou básnickou i životní bilanci. Je to její poslední veršovaný příspěvek do české poezie? Ohlásí-li, kdy a kde pokřtí svou novou knížku, zkusím se jí na to zeptat – i za její čtenáře.
Diskuse