Varování: Příběh osmého dodatku: jak pravicové katolické skupiny vyvolaly v Irsku pozoruhodné politické povstání
5. 6. 2018 / Rosanna Cooney
Autorka je irská novinářka. Pracuje pro portál https://www.joe.ie
Aby doručil své poselství, přiletěl do Irska na počátku 70. letech 20. století opálený, plešatějící americký kněz, některým známý jako „Apoštol života“.
Když přistál, mezi jeho věcmi byly pásy filmu a plod ve sklenici.
Kněz, otec Paul Marx, byl proslulým advokátem pro-life a jeho výlet zahrnoval návštěvu na Univerzitě v Maynooth, kde „Apoštol života“ přednesl hrůzostrašnou přednášku.
Ještě než přednášku proti interrupcím studentům představil, bylo Marxovi řečeno: „Ukažte jim to nejhorší, co máte.“ Marx pustil intstruktážní video na téma jak provést interrupce.
Během několika málo minut musela být kvůli tomu, jak studenti začali křičet, rozsvícena světla. Čtyři lidé byli vyneseni ven, poté co omdleli, a jedna řádová sestra utíkala z místnosti s rukou přes ústa, kterou si zadržovala zvratky.
Tak se schylovalo ke dlouhé a špinavé válce.
Příběh o tom, jak byl osmý dodatek zanesen do ústavy, je součástí irské historie, přičemž dosud je známo relativně málo o kampani nebo o lidech, kteří za ním stáli. Nic od občanské války ve 20. letech 20. století nebylo tolik politicky a sociálně rozdělující jako kampaň kvůli interrupcím v roce 1983.
Osmý dodatek byl pozoruhodným činem malé skupiny katolických pravicových konzervativců, ale jejich příběh byl do velké míry ztracen v archivech a na hřbitovech, kde mnozí první irští propagátoři pro-life dnes leží.
Zapomenout sofistikovanost a účinnost Kampaně pro-life dodatku (PLAC; Pro-Life Amendment Campaign), která zorchestrovala ústavní zákaz interrupce v Irsku, je zapomenutím jednoho z velkých politických převratů dvacátého století.
Během dvou týdnu veřejného spuštění jejich kampaně, v hotelu
Buswells dne 27. dubna 1981, získala PLAC písemné závazky od
pozdějšího předsedy vlády Charlese Haugheye a vůdce opozice,
Garreta Fitzgeralda, k jejich podpoře referenda o interrupcích.
Strach z božího soudu
Beze zmínky dolní komoře irského parlamentu (Dáilu) nebo veřejné debaty a po pouhém jednom setkání s malou delegací z PLAC zavázali Haughey a Fitzgerald své strany.
Jak tedy mohla jedna skupina lobbyistů tlačit politiky do podpory referenda, které nebylo vyvolané veřejností nebo potřebné dle rozhodnutí soudů?
Jak se PLAC povedlo v každém politikovi v Leinster House (sídlo irského parlamentu) vyvolat takový strach, že by ztratil své křeslo, pokud by se sám nedeklaroval jako pro-life?
Jak jedna malá skupina protlačila dodatek formulovaný tak nejednoznačně, že bylo třeba třech dalších referend, aby se zajistilo, že nezadržuje těhotné ženy v Irsku nebo důrazně nekonstatuje ve své ústavě, že život ženy se sklony k sebevraždě je podřadný vůči plodu v jejím těle?
Odpověď leží v utváření hnutí pro-life v Irsku, letech plánování, síti špionů a mezinárodních spojenců a institucionální podpoře, kterou ovládli každou úroveň irské společnosti.
Dlouho předtím, než se plně zformovaná delegace PLAC, složená
z gynekologů, doktorů a právníků, setkala s Fitzgeraldem
a Haugheyem, první antiinterrupční pěšáci cestovali napříč
zemí.
Rytíři Kolumbana
Na pozvání Johnem O’Reillym byli do Irska zváni přední antiinterrupční řečníci, otec Paul Marx a Charles Rise, pro specifické účely poskytování přednášek s pro-life tematikou. O’Reilly byl od té doby zmiňovaný jako jeden z nejvlivnějších členů kohorty pro-life, nápomocný ve stmelování různých pravicových katolických skupin, zastřešných PLAC.
Mnozí spekulovali, že Rytiří Kolumbana sehráli přední roli v hnutí pro-life. Rytíři byli patriarchální skupinou katolických lajků, kteří byli vnímáni jako ti, kdo má v irské společnosti vliv, jejich členové a aktivity dnes zůstávají tajemnými.
Jejich role v referendu o interrupci byla od té doby Johnem O’Reillym popřena. „Tím největším, co Rytíři kdy udělali, byla modlitba v předvečer volebního dne,“ říká. „Použili jsme hlavní sídlo Rytířů jako místo pro konání schůzí a občas k pití.“
Rytíři a jejich hlavní sídlo v paláci Ely, v Dublinu, sloužili ale jako spojnice mezi mnoha katolickými skupinami, které se sešly, aby vytvořily PLAC.
Původním záměrem mnoha těchto skupin bylo zakročit proti obecně vnímané tolerantnosti ve společnosti. Takové byly počátky hnutí pro-life v Irsku.
Antiinterrupční
pochod organizovaný SPUC, Dublin, 1982. Fotka Dereka Speirse
Antikoncepce
V pozdních sedmdesátých letech dělala jedna lékařská klinika v jižním okrsku Dublinu bouřlivý obchod s tužkami. Tak jako mnoho věcí v Irsku v té době ale nebyl tím, čím se zdál.
Tužky byly označeny podle barevného kódu a v závislosti na konkrétní tužce, kterou si zákazník koupil, dostaly určitou antikoncepci. Kondomy byly jedna barva, pesary další a tak dále.
Přístupy v Irsku se ale v sedmdesátých letech měnily a vliv Spojeného království a Ameriky na Irsko byl cítit v módě, hudbě a jedné další oblasti, která vyvolávala v členech irské konzervativní společnosti úzkost: sexuální liberalizace.
Prodej antikoncepce byl v Irsku ilegální, ale používaly se nápadité způsoby k obcházení zákona jako barevně označené tužky.
Tento druh triku umožnil chráněný sex jen pár vybraným, ale změna přicházela. Mezinárodní trend liberalizace reprodukčního práva byl v kurzu a Irsko nebylo imunní vůči jeho vlivům.
Zákon z roku 1967 ve Spojeném království, který ohromně liberalizoval dostupnost interrupcí v Británii, nastavil mezinárodní precedenci. Ve Finsku, Itálii, Švédsku a Rakousku byly interrupční zákony brzy liberalizovány po vzoru britského příkladu.
Vliv soudů Spojených států měl být cítit rovněž v Irsku,
v roce 1973 Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že
zákaz interrupce byl neústavní. Panoval strach, že tento rozsudek
by mohl stanovit právní precedenci pro zavedení interrupce do
Irska soudní cestou.
„Měla dítě ve věku třech měsíců… měla dlouhý a ostrý kapesní nůž… vrazila kapesní nůž do srdce dítěte…“
Pro mnohé katolické konzervativce bylo zavedení antikoncepce v Irsku dlážděním chodníku do „pekla“: legalizace interrupce v Irsku.
Plamen, který byl zažehnut ve všech, kteří se báli legalizace antikoncepce v Irsku, se ukázal, jak napsal arcibiskup John Charles McQuaid ve svém pastorálním dopise z roku 1971, „být vážně škodlivý vůči veřejné a soukromé morálce a zůstal prokletím naší země“.
Plamen přišel v podobě Mary McGee. McGee, mladá vdaná žena, žila v mobilním domě se svým mužem a čtyřmi nemluvňaty a čelila vyhlídce na smrt nebo ochromující paralýzu, pokud by znovu otěhotněla.
V roce 1973 Nejvyšší soud Irska rozhodl, že ústavní právo Mary McGee na soukromí manželů (right to marital privacy) bylo porušeno státem, když zabavil spermicidní gel, který si objednala z Anglie na radu svého lékaře.
Důsledkem tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu si vláda
uvědomila, že legální prodej antikoncepce byl nevyhnutelným
výsledkem, vzhledem k tomu, že zákaz byl neústavní.
Katolické skupiny, které odmítaly „umělou“ antikoncepci,
cítily první přívaly strachu z toho, že irské soudy by
postupovaly po vzoru amerických soudů, a nakonec by nařídily, že
zákaz interrupce byl neústavní.
Krizové těhotenství
Příležitost daná zákonem z roku 1967 ve Spojeném království otevřela ženám možnosti přerušit své těhotenství v zahraničí a napříč sedmdesátými lety počet žen cestujících kvůli interrupci do Anglie stále stoupal.
V roce 1971 vycestovalo do Spojeného království s cílem
podstoupit interrupci 578 žen. V roce 1979 počet poskočil ke
2 904 a v roce 1981 činil 3 603 žen. Tyto počty
berou v potaz pouze ty ženy, které poskytly irskou adresu.
U žen, které si nemohly dovolit vycestovat, vedlo sociální stigma a ekonomické obtíže života nesezdané matky k zoufalým pokusům interrupce navodit. Irské poradenské centrum pro těhotenství, které otevřelo v pozdních sedmdesátých letech, podalo zprávu o přicházejících ženách, které se již pokusily skákat ze stolu, shazovat se ze schodů, polykat bylinné přípravky nebo si do vagíny zasouvat pletací jehlici.
Pro ženy, které dovedly své těhotenství do porodního termínu, byla možností státní institucionalizace v Magdalenině prádelně nebo Mateřském a dětském domově.
Případy infanticidy v Irsku v první polovině dvacátého století hovoří o době utajování, tragédie a studu při porodu. Lidová píseň, popularizovaná skupinou the Dubliners v šedesátých letech, Weila Waile, zpívá o zemi s takovou minulostí: „Měla dítě ve věku třech měsíců… měla dlouhý a ostrý kapesní nůž … vrazila kapesní nůž do srdce dítěte“.
Navzdory všem obtížím a strastem, které ženy čekaly
v situacích krizového těhotenství, lobby pro-life odmítlo
uznat, že podmínky pro ženy a jejich děti v Irsku by mohly
nebo měly být zlepšeny.
Právo žen si zvolit
S tím, jak se blížila sedmdesátá léta, se k problematice interrupce v Irsku začaly vynořovat dvě různé skupiny. Síť antiinterrupční lobby, která se nakonec dostala pod skupinu vedenou Kampaní pro-life dodatku (PLAC), a hnutí Právo žen si zvolit (WRTC; Women’s Right to Choose). Dne 5. května 1979 mělo Irsko svůj vůbec první pochod WRTC, zatímco téhož dne se před hlavním sídlem pošty v Dublinu (GPO; General Post Office, Dublin) konala antiinterrupční demonstrace.
V únoru 1980 se odehrála první schůze WRTC na Trinity College v Dublinu. V místnosti nebylo více než 30 lidí. Přítomní byli převážně studenti – neměli žádnou finanční podporu, žádné krytí a měli v podstatě malou schůzi v univerzitním kampusu.
O mítinku v té době informoval tisk a WRTC byli od té doby považováni za katalizátor kampaně PLAC a aktivit mnohých organizací, jednajících pod její záštitou.
Právo žen si zvolit byli jedinou skupinou v zemi, hovořící ve prospěch práva na interrupci, a jejich zdroje byly převážně použity pro udržení chodu Irského poradenského centra pro těhotenství.
Aktivity pro-life té doby však byly značně rozdílné a byly
známkou vlivu, bohatství a fiskální síly zúčastněných.
Pěšáci
V červnu 1980 Společnost pro ochranu nenarozeného dítěte (SPUC; Society for the Protection of the Unborn Child), organizace ze Spojeného království, která se zformovala poté, co Spojené království liberalizovalo interrupční zákony, přijela do Irska na víkendovou schůzi v hotelu v Dublinu. Jejich další schůze proběhla následující pondělí v dublinské nemocnici.
Jen o dva měsíce později organizovala irská větev SPUC své iniciační veřejné schůze ve Finglasu a v Dundrumu. Lokálně to bylo propagované jako „Případ proti interrupci“.
Do prosince 1980 organizovala SPUC demonstrace napříč zemí a pod záštitou katolické církve cestovali do škol, kde ukazovali obrazové materiály s interrupcemi a v každé farnosti vytvářeli síť odhodlaných propagátorů.
SPUC dostali čas během škoních vyučovacích hodin, aby se zaměřili na děti ze středních škol. A jak v té době poznamenal jeden učitel biologie, zprostředkovávali informace o reprodukci, které byly v přímém rozporu s biologickými fakty.
Vzor mítinků SPUC byl přizpůsoben těm ze Spojeného království. Pouštěli film nazvaný Každodenní zázrak, který ukazoval vývoj dítěte v děloze s dramatickou hudbou na pozadí. Publikum si vyslechlo, že „pouze osm týdnů po početí tento nový život převzal rozpoznatelně lidskou podobu“. Po deseti týdnech vypadal „víc a víc jako plně zformované dítě“.
Po promítání filmu SPUC odprezentovali prezentaci pod názvem „Smrt před životem“. Tyto slidy ukazovaly různé způsoby, kterými plod mohl být odstraněn z dělohy, „protože,“ jak na schůzi vysvětlil mluvčí SPUC, „matka se musí rozhodnout, kterou metodu pro zabití svého nenarozeného dítěte použije“.
Slidy obsahovaly pozůstatky plodu, poté co byl odsátý z ženské dělohy, a černý plastový pytel naplněný plody.
Do roku 1982 SPUC navštívili přes 250 škol napříč Irskem, nabrali přes 4 000 členů a minimálně při jedné příležitosti řečnili z kazatelny v kostele.
Taktiky SPUC byly některými považovány za groteskní, ale jejich
angažovanost a masové členství byly rozhodující pro dodatkovou
kampaň, když nadešel jejich čas k náboru do PLAC.
Arogantní, paranoidní a posedlí sexem
Další událost, která se pro PLAC ukázala jako zásadní, byla konference Světové federace doktorů respektujích lidský život na Trinity College v Dublinu v září 1980. Událost byla organizovaná Johnem Bonnarem, profesorem gynekologie v Irsku, který se stal předním podporovatelem pro-life.
Událost navštívilo přes 200 doktorů z celého světa. Problematiky interrupce a antikoncepce byly představeny téměř na každém sezení, včetně těch o péči o umírající a o lékařské odpovědnosti k vězňům. „Arogantní, paranoidní a posedlí sexem“, takto popsal konferenci novinář David Nowlan z deníku Irish Times.
Podle Pata Brennana, novináře pro Magill, byla právě tato konference místem, kde byli irští doktoři nabádáni, aby uvěřili, že existoval silný tlak od mezinárodních agentur jako Federace mezinárodního plánovaného rodičovství (IPPF) s cílem ovlivnit interrupční zákony v zemích, jako je Irsko.
Toto tvrzení bylo naprosto vyvráceno IPPF. Avšak konspirační
teorie o mezinárodních pro-interrupčních agenturách vyvíjejících
vliv na irské interrupční zákony se stala jednou ze základních
kamenů pro PLAC a zůstala jádrem víry některých propagátorů
pro-life, kteří věří, že interrupce byla zpopularizována za
účelem kontroly populace.
Lékařská etika
John Bronnar, který organizoval konferenci v Trinity, se stal klíčovým podporovatelem kampaně PLAC.
Bonnar sám věřil v přirozené metody rodinného plánování a v roce 1977 volal po ustanovení etických výborů ve všech nemocnicích, konkrétně k „navržení a monitorování nemocničních politik v případě antikoncepce, sterilizace a dalších otázek etické nebo morální záležitosti“.
Když s těmito výbory bylo nakonec konzultováno znění ústavního dodatku, který staví život ženy na roveň nenarozeného, plně ho schválily. Neptaly se po žádných dalších směrnicích nebo specifikacích ohledně toho, jak doktoři mají postupovat, pokud čelí volbě mezi záchranou života těhotné nebo odmítnutí ji léčit, protože by to mohlo porušit ústavní právo plodu na život.
Nejasná povaha osmého dodatku vedla předvídatelně k rokům
zmatku v irských katolických nemocnicích. Barry Desmond,
ministr zdravotnictví mezi lety 1982–1987 a oponent dodatku, si
vybavuje hrůzu, jakou pociťoval, když mu bylo řečeno, že ženě
mající rakovinu děložního čípku byla v irské nemocnici
odmítnutá léčba, protože by to ublížilo plodu. Žena zemřela
v agónii a plod nepřežil.
„Zaprášení akademičtí činovníci“
Na mítinku v Blackrocku, v hrabství Dublin, se na antiinterrupční scénu vynořila Dr. Julia Vaughan, původně řádová sestra, gynekoložka a bývalá vedoucí asistentka porodnice v Holles Street. Vaughan se stala předsedkyní PLAC, jejím cílem bylo bojovat proti zavedení interrupce do Irska tak, že by se země „mohla stát zářným vzorem“ a „obrátit proud v západním světě“.
Byla schválená špičkami v hnutí, které cítily, že v popředí kampaně by bylo lepší mít ženu spíše než muže, obzvláště „vysoce postavené akademiky gynekology, kteří vypadají jako zaprášení akademičtí činovníci“, jak citovala kniha Emily O’Reilly o hnutí pro-life, Masterminds of the Right.
Otec Paul Marx byl také přítomen na schůzi v Blackrocku. Spojnice mezi Irskem a Amerikou během kampaně PLAC nadále znatelně posilovala, když tři členové Kongresu ze Spojených států navštívili Irsko, aby řečnili na antiinterrupčních schůzích.
Přímo po konferenci v Trinity následovalo slučování pravicových konzervativních skupin, zabývajících se sociálními problematikami, se stejně smýšlejícími členy lékařské profese.
„Pamatuju si to, jako by to bylo včera,“ říká Bernadette Bonar, „Pět z nás se setkalo v dublinské hospodě. Věděli jsme, že musíme něco udělat, abychom zastavili příchod interrupce do naší země. Prohráli jsme boj proti antikoncepci a jedna věc byla jasná, nemohli jsme si dovolit prohrát tento.“
To, co Bonar popisuje, je splynutí myslí pro-life. Kolem jednoho stolu seděli lidé, kteří byli zodpovědní za úspěšné vložení osmého dodatku do irské ústavy.
Nábor
Jádro kampaně PLAC bylo ustaveno před Vánoci roku 1980. Nebylo tvořeno více než tuctem lidí a byli mezi nimi členové Irského katolického doktorského cechu (Irish Catholic Doctors Guild), Odpovědné společnosti (The Responsible Society) a Rady sociální otázky (Council of Social Concern). Všechny tři skupiny sdílely záměr posílit Irsko jako zemi s ústavní ochranou nenarozených a zachovat ho jako katolickou společnost. Všechny z nich měly vazby na Rytíře Kolumbana.
Tyto skupiny pro-life původně podporovaly organizaci zdola formou petiční kampaně, ale předsedkyně PLAC, Dr. Julia Vaughan, tuto myšlenku odmítla a místo toho vyvíjela tlak pro taktiku okamžitého zapojení nejvýše postavených politiků v zemi.
V dubnu roku 1981, sotva rok po prvním mítinku organizace
Právo žen si zvolit, zahájili PLAC svou kampaň.
Perfektní načasování
Tři dni po svém zahájení měli PLAC oddělené schůzky s Garettem Fitzgeraldem a Charlesem Haugheyem. Jejich načasování bylo perfektní.
Haugheyova menšinová vláda zrovna usilovala o moc a široce byly předvídány všeobecné volby, takže pro PLAC existoval rostoucí potenciál hrát to ohledně tolik rozdělující a emotivní otázky na obě strany.
Fitzgerald okamžitě souhlasil s podporováním referenda o interrupci, jeho pozice byla částečně dobrovolná vzhledem k tomu, že několik předchozích týdnů byla v médiích citována Maria Stack, mladá víceprezidentka Fine Gael (jedna z hlavních politických stran v Irsku), jako podporovatelka interrupce za omezených okolností. Fitzgerald čelil intenzivnímu tlaku od jeho strany a širších sil, aby Stack odsoudil.
„Garret Fitzgerald byl pod obrovským tlakem církve, nemohl mi veřejně pomoci, i kdyby soukromě chtěl. V podstatě se stal bezmocným, co se týče celé interrupční otázky. Církev, lidé v nejvyšších pozicích práva a medicíny a profesí. Využili svoji moc, aby se ujistili, že on a já se držíme linie,“ říká Maria Stack.
Ve Fitzgeraldově autobiografii vzpomíná na své odůvodnění
souhlasu s podporou referenda jako na uznání, že interrupce
„byla jednou z mála otázek, vůči kterým existoval
jednotný postoj“.
Haugheymu trvalo déle, než se PLAC plně zavázal, dne 14. května 1981 ale Haughey napsal dopis PLAC vyjadřující jeho plnou podporu a podporu vlády pro ústavní dodatek.
„Haughey byl naprosto cynický, co se týče interrupce,“ říká
Barry Desmond, poslanec Dáilu, „Haughey se nezajímal o
interrupce, všechno, o co se zajímal, bylo dostat se zpět k moci.“
Produkt katolické církve
Poté co tyto dvě vůdčí postavy souhlasily s uspořádáním referenda o interrupci, byly vyhlášeny všeobecné volby a obě strany do svých volebních manifestů zahrnuly závazek k takovému efektu.
Fitzgerald ve volbách zvítězil a jeho skutečné sentimenty ohledně ústavního zákazu interrupce vyšly brzy najevo.
Fitzgeraldova představa pro Irsko nezahrnovala zakotvení katolických hodnot v ústavě.
Když PLAC poprvé podali návrh znění dodatku, měl být následující: „Stát rozeznává absolutní právo na život každého nenarozeného dítěte od početí a odpovídajícím způsobem garantuje respektovat a chránit takové právo zákonem.“
Kostel v Donnycarney, Dublin, 1983. Foto od Dereka Speirse
Poté co bylo zdůrazněno, že toto znění by zakazovalo dokonce
dva druhy interrupce, které povolila katolická církev –
v případě ektopického těhotenství, tjst. mimoděložního,
a pokud má žena rakovinu dělohy –, bylo prudce změněno.
Revidovaný dodatek PLAC povoloval interrupci pouze v případech,
které pro ukončení povolovala katolická církev.
Sekularizace
Ani Haughey, ani Fitzgerald nebyli ochotni být viděni při podpoře dodatku, který zjevně podporoval vkládání katolického étosu do ústavy. Fitzgeraldovo širší poselství bylo mezi protestanty a katolíky. Napsal v té době o potřebě ujistit unionisty, že zákonodárný proces v irském státě nebyl výsledkem požadavků katolické lobby. Tato zpráva byla ale vážně podryta jeho kapitulací vůči PLAC.
Fitzgerald se pokusil stáhnout, ustoupit od organizace referenda. Čelil nepříznivé reakci od mládežnické organizace Fine Gael, která oponovala dodatku, a od jeho vlastního nejvyššího státního zástupce, Petera Sutherlanda, který oznámil, že znění dodatku bylo „dvojznačné“ a „neuspokojivé“. Sutherland cítil, že znění by „nevyhnutelně vedlo ke zmatku a nejistotě“.
Dokumenty vydané o třicet let později ukázaly, že Sutherland se obával, že v důsledku vložení dodatku bude docházet k nebezpečným situacím, v nichž doktor tváří v tvář dilematu záchrany života matky prostřednictvím přerušení těhotenství, ale rovněž mající povinnost respektovat rovné právo na život plodu, by se dostal k „jedinému zákonnému závěru… že by nemohl udělat nic, vůbec nic, což nijak neporušovalo zákon“.
Následkem obav Sutherlanda byla navržena odpověď pro PLAC: „Předseda vlády uvedl, že vláda je neoblomně proti legalizaci interrupce a je zavázána učinit jakkoli nezbytné kroky, aby zajistila, že právo na život je chráněno ústavou“. Tato odpověď vládu zbavila odpovědnosti organizovat referendum o interrupci.
Ale odpověď nebyla nikdy odeslána a Fitzgeraldova vláda brzy přesáhla náročný rozpočet, kde se Fine Gael ne příliš moudře pokusila představit daň z přidané hodnoty na dětskou obuv.
GUBU (GNBB)
Haughey vyhrál všeobecné volby, vrátil se do vlády a okamžitě oznámil záměr svojí vlády zorganizovat referendum o interrupci.
Haughey postupoval s plány na referendum bez ohledu na vznikající opozici. Jeho nejvyšší státní zástupce, Patrick Connolly, navrhoval, že případy znásilnění a incestu a fatální abnormality plodu by neměly být považovány jako polehčující okolnosti. Toto rozhodnutí pronásledovalo irskou vládu ve formě případu X z roku 1992.
Na kabinetním zasedání vlády Fianna Fáil byl dne 2. listopadu 1982 finálně schválen text osmého dodatku: „Stát uznává právo na život nenarozeného a s patřičným ohledem na rovné právo na život matky garantuje ve svých zákonech chránit a, pokud je to možné, svými zákony bránit a obhajovat toto právo“. Těchto 43 slov (v originále, pozn. překladatele) se stalo těmi nejznámějšími, nejspornějšími a nejvíce rozvratnými v ústavě.
Návrh zákona ale zanikl, když se zhroutila Haugheyho vláda, jen dva dny poté, co byl v Dalkey (čtvrť Dublinu), doma u Patricka Conollyho, nalezen dvojnásobný vrah. Tyto události byly později Conorem Cruisem O’Brienem shrnuty jako GUBU (GNBB) – groteskní, neuvěřitelné, bizarní a bezprecedentní.
S tímto úderem pro Fianna Fáil byl Fitzgerald brzy zpět
v úřadu předsedy vlády s koalicí se Stranou práce.
Přátelé všude
Během osmnácti měsíců se konaly troje všeobecné volby, ale ani PLAC, ani jejich požadavky po referendu nezmizely. Fitzgerald vyvinul poslední tlak, aby pozměnil dodatek, ale na setkání konaném za účelem diskuse této změny byl zmařen informantem, který zavolal Bernadette Bonar s přesným zněním Fitzgeraldova revidovaného dodatku.
„Měli jsme přátele všude,“ říká Bernadette Bonar, která zvedla informantovi telefon. „Měli jsme rozsáhlou síť lidí, kteří by riskovali všechno, aby nám pomohli. Šli jsme do médií a následující den bylo v tisku, že skupina dodatku pro-life by neakceptovala jakoukoli změnu v jeho znění.“
Pro PLAC byla kampaň v té době jako klepat na otevřené dveře. „Cestovali jsme napříč zemí a lidé byli tak vstřícní, nikdy jsme nemuseli platit za nocleh v hotelu,“ říká Bernadette Bonar. Bonar cestovala s PLAC a SPUC, přednášela a organizovala setkání.
„Bylo velmi snadné to lidem prodat, protože mnoho lidí ani vůbec nevědělo, že jsme měli ústavu, a nerozuměli, proč by někdo chtěl legalizovat zabíjení nevinných dětí, byla to ta nejjednodušší věc k prodeji na světě,“ říká Bonar.
„Bylo důležité se dostat ke klíčovým podporovatelům politika,“ říká. „Jeli jsme za místními organizacemi, radními hrabství, předsedou a tajemníkem poboček, oni byli ti lidé, kteří slouží jako nástroj ke zvolení poslance sněmovny. Měli jsme prostředníky, kteří by vytvářeli tlak na tyto lidi, v každém volebním obvodu.“
Prostředky Bonar ke shromažďování politické podpory byly organizovány systematicky. Jejím bratrem byl Tom O’Donnell, v té době poslanec sněmovny, a po cestě na zahájení PLAC zajistila příslib sedmi dalších poslanců, že by udělali cokoli, aby dodatek dostali přes vládu.
Zatímco PLAC měli síť přátel a podporovatelů v každé
farnosti a vysokém úřadu, Protidodatková kampaň (AAC;
Anti-Amendment Campaign) byla podfinancovaná a neexistovala na
celonárodní úrovni.
„Sodomité vyměňující si manželky“
Organizace AAC byla izolovaná, marginalizovaná a často urážená PLAC. Bylo pro ni obtížné najít místa na uspořádání schůzí. Firmy se obávaly být spojovány s podporou AAC a vzdávaly se pod tlakem anonymních telefonátů požadavkům na zrušení svých rezervací zasedacích místností.
Při jedné příležitosti byla zrušena schůze AAC v hospodě Black Sheep v Dublinu a skupina měla místo toho svou schůzi na parkovišti za výkřiků jako „sodomité vyměňující si manželky“ a „děvky“ od protestujících pro-life, kteří se na místě objevili.
McDonagh dostával dary na kampaň také soukromě od firem, lidí, kteří chtěli zůstat v anonymitě. V malých městech a velkoměstech Irska existoval hmatatelný strach z následků podporování AAC.
Mítinky AAC byly často narušovány sympatizanty podpůrců pro-life, kteří se objevili jen proto, aby přerušili řečníky a překřikovali ženy hovořící z davu.
Lidé se báli podporovat AAC. „Každý politik v zemi měl
strach z božího soudu, který na ně uvrhla kampaň pro-life,“
říká Barry Desmond. Desmond byl rozhodně proti dodatku a byl
cíleně urážen formou rozsáhle distribuovaných letáků, které
ho osobně diskreditovaly, mezitím byla skrze jeho poštovní
schránku rozesílána explicitně antiinterrupční literatura ze
Spojených států, Spojeného království a Irska.
„Nebezpečný pro ženy“
Protidodatková kampaň byla reakčním pohybem aktivistů, z nichž byli mnozí zapojeni v kampaních pro legalizaci a širokou dostupnost antikoncepce, ale byli zcela nepřipraveni vypořádat se s dobře financovanou, účinnou a sofistikovanou organizací PLAC, která si již roky budovala základy ve farnostech napříč zemí.
Zatímco poselství PLAC bylo jasné, referendum tu bylo od toho, aby chránilo nenarozené dítě a zabránilo tiché legalizaci interrupce v Irsku, poselství AAC bylo méně přímé.
AAC projevilo názor, že referendum by podle očekávání stálo 850 000 £ v době, kdy jedna třetina irské populace žila na nebo pod hranicí chudoby.
Nikdy veřejně nevystoupili, aby řekli, že byli pro-choice nebo pro interrupce, ale argumentovali na základě toho, že dodatek byl zbytečný, právně nefunkční a nebezpečný pro ženy.
Dick Spring, vůdčí osobnost Strany práce, který stál proti dodatku, řekl, že dodatek byl „dokumentem zakotvujícím přístup k ženám, který hraničí s opovržením“.
Naproti tomu poselství PLAC bylo snadné – nezabíjejte děti, interrupce je vražda, volte ano v referendu.
Po letech kampaně, plánování a lobbování bylo datum referenda stanoveno na 7. září 1983. Vláda Garreta Fitzgeralda, Strana práce a protestantské církve vedli kampaň proti dodatku.
Protidodatkový protest, Dublin 1982. Foto od Dereka Speirse.
Fitzgerald, který dva předešlé roky dával svou plnou a jednoznačnou podporu ústavnímu zákazu interrupce, byl vymanévrován PLAC, skupinou katolických laiků, kteří „líhli svůj plán“, jak to podala Bernadette Bonar, roky.
Odhodlán nedovolit, aby dodatek byl zapsán do historie jako omyl jeho nebo strany Fine Gael, vydal Fitzgerald prohlášení: „Schválit dodatek ústavy, který by… odsoudil k smrti ženy, jejichž životy jsou nyní zachráňovány takovými operacemi, které jsou vykonávány ve shodě s lékařskou etikou a teologií všech našich církví, by bylo neodpustitelným aktem, za který strana Fine Gael rozhodně neponese odpovědnost.“
„V tomto momentě jsme věděli, že jsme prohráli“
Kampaň referenda sama o sobě byla relativně krátká. Datum referenda bylo vyhlášeno šest týdnů předem, ale válka byla již vyhrána.
Účastníci kampaně AAC čelili studenému přijetí ze dveří, na které klepali. Jeden účastník v Navanu, Seamus McDonagh, vzpomíná, jak mu na hlavu přilétly kameny, když se otočil, aby odešel pryč ode dveří. „Lidé nechtěli, aby si jejich sousedé mysleli, že s Vámi vůbec mluvili,“ říká McDonagh. „Dokonce po dni stráveném aktivitami v předvolební kampani by nás lidé v hospodě nazvali vrahy a zabijáky miminek.“
Během posledních týdnů zahájili AAC poslední silnou letákovou kampaň: „Pokud nevíte, volte ne,“ bylo jejich poselstvím. Mezi volící veřejností byl kolem referenda o interrupci hmatatelný zmatek.
„V tomto momentě jsme věděli, že jsme prohráli,“ říká Eddie Conlon, celonárodní organizátor AAC. „Byla to kompletně nerovná kampaň.“
PLAC získali podporu od katolické církve a Fianna Fáil nejen během kampaně, ale také v samotný volební den.
Jen ve městě Castlerea, v hrabství Roscommon bylo více než 30 podporovatelů dodatku, kteří byli k dispozici pro čtyři volební místnosti, a dobrovolně se nabízeli pro zajištění dopravy stovkami aut, aby se ujistili, že voliči „ano“ se mají v tento den jak na místo dostat.
Organizace AAC v Roscommonu naopak kampaň vzdala brzy, vzhledem k tomu, že nezískala téměř žádnou podporu. A to bylo jen jedno hrabství. Podobná situace byla vidět napříč rurálním Irskem.
„Všechny církví kontrolované instituce byly toho dne prázdné,“ říká Seamus McDonagh, když si vybavuje volební den. Byla vyhlášená stávka řidičů autobusů, ale církev najala veliké autobusy, aby zajely ke každé škole, nemocnici, psychiatrické léčebně v zemi (naprostá většina takových institucí byla v té době pod správou katolické církve, pozn. překladatele) a přivezly lidi, aby volili. „Řádové sestry vyváděly pacienty z autobusů a chodily s nimi za plentu ve volebních místnostech, někteří z těchto lidí nebyli schopni volit, ale byli tam,“ vzpomíná McDonagh.
Volební místnost pro referendum o interrupci, Clane, Kildare, 1983. Foto od Dereka Speirse.
Účast toho dne činila 53,6 %.
Celkem 841 223 lidí volilo „ano“ a 416 136 řeklo
„ne“. Irové umožnili vložení osmého dodatku do ústavy v
poměru dva ku jedné.
Demotivace
Pro PLAC to znamenalo pozoruhudný úspěch. Tato malá skupina zmanipulovala vládu, aby zorganizovala referendum o něčem, co bylo již nelegální. Vyvíjeli tlak na politiky, lidi z firem a laiky napříč celou zemí a úspěšně změnili ústavu, aby zahrnovala dodatek, který se ukázal být právně a lékařsky nefunkční.
Ve volebních datech byly ale pohřbeny některé vhledy, které přinesly naději pro propagátory ACC. Ráno poté, co byly vyhlášeny výsledky, senátor Michael D Higgins, jehož volebním obvodem byl Galway západ, zdůraznil, že na Inisheeru prošel dodatek jen o jeden hlas – 34 ku 33 –, v Maam Crossu byl poražen o jeden hlas a v Tooreenu byl poražen 17 ku 22. Ve všech oblastech, kde AAC ve skutečnosti zajistila, že dostala lidi ven ze dveří, měl vliv církve protiváhu a byl zředěný přítomností protidodatkových sil.
Organizace AAC jako celek ale „byla demotivovaná“, říká Eddie Conlon o porážce. „Nevzdali jsme to až do konce, ale prostě s vědomím, že ten kopec byl příliš velký.“
Dopad osmého dodatku byl cítit nesčetně mnoha způsoby. Britské telefonní seznamy byly odstraněny z irských knihoven, kopie časopisů Elle a Cosmopolitan na dublinském letišti byly konfiskovány a krizové těhotenské agentury byly donuceny zastavit podávání informací o klinikách vykonávajících interrupce.
Stalo se zjevným, že nikdo nerozuměl, co osmý dodatek skutečně znamenal a přes dalších 35 let zůstal jednou z nejvíce rozdělujících otázek v irské společnosti.
Předpovědi Protidodatkové kampaně se staly skutečností. Doktoři mají ruce svázané ústavou, ve smyslu léčby těhotných žen. Počty žen cestujících přes moře kvůli interrupci nadále rostly.
Irsko se světu nestalo „zářným příkladem“ nebo nezměnilo směr veřejných morálních zásad. Namísto toho je Irsko spatřováno jako temné místo pro tělesnou autonomii. Takto bylo rozpoznáno mezinárodními humanitárními organizacemi, Evropským soudem pro lidská práva, Výborem Spojených národů pro lidská práva a, ze všeho nejdůležitějšími, tísícovkami žen a mužů, kteří vedli kampaň a pochodovali za odstranění osmého dodatku od jeho zanesení do ústavy.
Překlad:
Miroslav Kyselovský
Děkuji Monice Hálové.
Diskuse