Antikomunismus po třiceti letech už nefunguje a v krušnohorských lesích se prý lehce ztratíte

11. 7. 2015 / Jan Čulík

čas čtení 4 minuty

Relativně slušný byl černobílý snímek Pavla Göbla Odborný dohled nad východem slunce (2014), jenže téma, i když dobře napsané i natočené, bylo takové stereotypně „české“, jinými slovy pořád stejné. Tři bývalí vězni komunistického režimu z osmdesátých let, mezi nimi saxofonista Vratislav Brabenec, si koupí zanedbaný dům na vesnici, protože v ní vede hospodu bývalý estébák (hraje ho Jiří Lábus), který je v osmdesátých letech při výsleších mučil, a oni se jaksi rozhodnou se mu nějak pomstít.

Poněkud nepřesvědčivé na tom filmu je, že tři stárnoucí muži ze záhadných důvodů nechali svou pomstu až do roku 2014, tedy na dobu přibližně až třicet let poté, co k policejní šikaně došlo. Jestliže byli plni spravedlivého hněvu nad sadistickým chováním estébáckého vyšetřovatele, proč si ho nepodali hned v roce 1989 či 1990? Proč čekat až do současnosti?

Tato otázka zůstává ve filmu nezodpovězena, a proto je náhlá rozhodnost tří starců pomstít se bývalému estébákovi jaksi nepřesvědčivá. Göblův film prostě slouží jako důkaz, že zuřivý antikomunismus třicet let poté už dost dobře nefunguje.

Mimo jiné i proto, že všichni tři muži jsou už opravdu staří a zdevastovaní a nebyli by ani fyzicky vstavu hospodskému uštědřit facku. Jsou zarostlí vousy a dlouhými vlasy (nic není odpornějšího než přestárlý hippie), a tak je bývalý estébák nepozná. Bratří se s ním v hospodě a hostinský, který prožil celý život jako samotář, je dojat, že má konečně přátele.

Nakonec se mstitelé vzmůžou a jeden z nich se oholí, takže hostinský, kterého pozvali na oslavu jeho narozenin, konečně zjistí, o co třem starcům jde. „Dáte mi tedy do držky?“ ptá se bývalý estébák. „Ne, protože jsme ti odpustili,“ zní odpověď a druhý stařec dodá: „A teď jdi do prdele.“

Film je to o stáří a nemohoucnosti a přípravách a očekávání na smrt uprostřed starých vzpomínek a rekriminací, které, jak zdůrazňuje prostitutka, kterou starci zachránili a ubytovali spolu s nimi v zanedbaném domě, už dnes nikoho nezajímají, lidé mají jiné starosti. Takže jde o docela dojemný a lidský film o osobách, které jsou dnes opravdu zřejmě na okraji společenského zájmu.

Další český film jménem Schmitke režiséra Štěpána Altrichtera působil vyloženě studentsky. Připomněl mi výstavy závěrečných studentských prací na různých uměleckých školách, ať už v ČR nebo v Británii. Studenti jsou nuceni svými pracemi projevovat originalitu a invenci, jenže bohužel nemají dostatečnou zralost a potřebné množství životních zkušeností. Vytvářejí tedy umělé konstrukce, které mohou částečně zaujmout, avšak spočívají ve vakuu. To je konec konců zásadním problémem současného českého filmu, který se štítí aktuální současnosti jako čert kříže.

Film Schmitke měl kromě českého financování i určité peníze z Berlína. Ač byl jeho autorem mladý český režisér, většina dialogů ve filmu je v němčině a snímek je vyprávěn z německého úhlu pohledu. Tematizuje známý stereotyp, který tuším najdeme už u pražského německého spisovatele Franze Kafky, který kdesi poznamenal, že je paradoxní, že česká děvečka žijící v Praze zná pražské staroměstské ulice stejně důvěrně jako on, ovšem je součástí a produktem úplně jiné kultury a pro německy mluvícího Pražana je proto naprostou záhadou.

Takto k České republice přistupují dva němečtí technici z firmy, která instaluje a opravuje větrné elektrárny. Firma je s dodávkou pošle do zapadlé vesnice v Krušných horách, aby tam opravili obstarožní větrník. Oba Němci, především ten mladší, jsou šokováni, když přijedou z Německa na „divoký východ“ - do polorozpadlé krušnohorské vesnice mezi místní „burany“- kteří je fascinují svou záhadností. Mladý technik se ztratí a starší inženýr – Schmitke – ho pak po stále mysteriozněji vypadajících krušnohorských lesích bezvýsledně zoufale hledá. Nenajde ho. To je všechno. Jak tomu už u současných českých filmů bývá, snímek je v podstatě bez příběhu, jen se snaží staticky a vizuálně vytvářet atmosféru záhadnosti.