Proč bychom se netěšili ...

14. 11. 2014 / Ilona Švihlíková

Jedním z největších úkolů transformace bylo začlenit Československo do světové ekonomiky. Aby nedošlo k mýlce, samozřejmě jsme určitým způsobem začleněni byli, ale přece jen zrovna československé obchodní vazby (více než polské či maďarské, zůstaneme-li v rámci Visegradu) byly intenzivněji směřovány na Sovětský svaz a řadu rozvojových ekonomik. Liberalizace obchodu s sebou nesla úkoly nastavení kurzové směnitelnosti (nejprve vnitřní, později vnější). Právě v této oblasti bylo učiněno velké množství chybných rozhodnutí, které se s námi ovšem táhnou až dodnes.

Při integraci do světové ekonomiky ale nezáleží jen na vnitřní posloupnosti kroků, ale také na vnějším prostředí. V roce 1989 byl sepsán tzv. Washingtonský konsenzus, který se stal manuálem aplikace neoliberální politiky. Československo samozřejmě bylo pod vlivem neoliberální doktríny, i když nebyla aplikována tak dramaticky jako např. později v Rusku. Hlavní body Washingtonského konsenzu: "liberalizace, deregulace, privatizace" jsou velmi obecná a v reálu by nabízela mnoho různých variant. Jenže neoliberální politika nejenže sázela na rychlost (šoková terapie, později ironicky přezdívaná šok bez terapie), ale také na silnou roli "trhu". Později Joseph Stiglitz, mimochodem velký kritik české kuponové privatizace, nazval tento přístup "tržním fundamentalismem". Washingtonský konsenzus byl oficiálně představen v roce 1989 (jaká náhoda?), ale již předchozí praktická aplikace na některých zemích Latinské Ameriky byla mimořádně varující.

Československo se tedy začalo transformovat a včleňovat do ekonomiky ovládaná ideologicky neoliberálními přístupy, které ale měly své nositele -- Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Tyto instituce, spolu s americkým ministerstvem financí jsou i duchovními otci Washingtonského konsenzu. Nejde jen o ideologickou "inspiraci", jak MMF, tak i Světová banka měly dost praktických (finančních) pák, jak si vynutit, resp. politicky podpořit ty představitele změny, kteří jim byli po chuti. Jeden z mnoha projevů byl tlak na "láci", tedy konkurenci cenou, která byla podpořena masivními a opakovanými devalvacemi koruny hned na počátku transformačního procesu. Domnívám se, že právě chybné nastavení počátečního kurzu minimálně přispělo k současným rozdílům mezi mzdovou a cenovou úrovní např. v porovnání vůči Německu.

Dominantní ideologický rámec je důležitý i z řady dalších důvodů. Např. role EHS, později EU byla v ekonomickém ohledu dosti slabá. Sociální stát se totiž v 90. letech dostával i zde pod tlak. Politickým vyjádřením byl následný posun některých sociálně-demokratických stran (SPD, Labour party) směrem k tzv. Třetí cestě. Ta ale, jak je s odstupem času dobře patrné, znamenala jen akceptaci neoliberálních východisek. V Německu přivodila dlouhodobý propad SPD a zasloužila se také o vznik radikálně levicové Die Linke.

Úvahy o Marshallově plánu pro obnovu východní Evropy měly jepičí život. Bylo mnohem snazší nechat Maďarsko zaplatit externí dluhy privatizací značné části státního majetku. Pro Západ byl rozpad východního bloku okamžikem nejen ideového triumfu (viz Fukuyama). Jednalo se také o nesmírně důležitou podporu pro neoliberální cestu rozvoje. Na prvním místě získal Západ živou laboratoř pro aplikaci Washingtonského konsenzu. Rusko a jeho katastrofální transformace jsou toho asi nejlepším důkazem. Připomeňme jen dvě fakta. Ruská ekonomika se v 90. letech propadla více než za II. světové války. Na úroveň před transformací se dostala až v roce 2008 (ukrajinské se to ovšem nepovedlo dodnes, a ani hned tak nepovede).

Uvědomme si, že západní ekonomiky se na konci 80. let nenacházely v nijak oslnivém stavu. Byly už jednoznačně na cestě neoliberální. Spojené státy se dostaly do situace dvojího deficitu (záporný běžný účet, nárůsty veřejného dluhu). Tempa růstu byla nesrovnatelná s 60. lety, strukturální nezaměstnanost se stala běžným jevem. Koncem 80. let se navíc Spojené státy ocitly jen krůček od katastrofy na akciovém trhu podobné Velké Depresi. http://www.penize.cz/nezamestnanost/15190-cerne-pondeli-19-rijna-1987

Rozpad Východního bloku tak nepředstavoval jen ideologickou vzpruhu, ale především další možnost expanze pro systém, který se nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku umožnil Velkou recesi odložit o dvacet let. Japonsko ovšem do stagnace spadlo už na konci 80. let (a následovaly dvě ztracené dekády). Jeho situaci se ovšem v té době nevěnovala pozornost, byť se japonská situace stala do značné míry "předvojem" budoucích problémů. A Spojené státy vyzkoušely bublinu dot.com, kdy se jim nepodařil "přeskok" do fáze toho, co nazývaly Novou ekonomikou. Vzhledem k povaze moderních technologií se jim to v rámci neoliberálního kapitalismu ani povést nemohlo. Poslední ránu pak zasadila bublina na trhu nemovitostí, která spustila onu Velkou recesi.

Rozpad Východního bloku tak alespoň na čas zachránil neoliberální kapitalismus a pomohl prohloubit proces globalizace, který je vyjádřením této etapy kapitalismu na celosvětovém měřítku. Východní blok poskytl nejen trhy pro odbyt nadvýroby, ale také (a snad především) pro západní Evropu, především pro Německo, možnost přesouvat výrobní kapacity a využívat láci místních zemí. Tato politika nutně vytvořila tlak na západní sociální úroveň a sloužila jako beranidlo k dalšímu rozkladu sociálního státu. Velmi dobře to vystihl doc. Janíčko, když rakouským odborářům, kteří se domnívali, že stav útlumu sociálních práv a nízkých mezd je u nás pouze přechodný, řekl: "My nejsme Vaše minulost, my jsme Vaše budoucnost."

Samozřejmě byl jen pramalý zájem na tom, aby si ČR vytvářela své vlastní struktury (i kdyby tomu byla politická elita nakloněná, resp. to byla schopná prakticky realizovat), držela svou vědecko-výzkumnou základnu apod. Transformační politika ČR navíc vedla k rozbití domácích struktur (např. podniků zahraničního obchodu) a štěpení na malé a ještě menší části. A to za situace, kdy na světovém trhu probíhal proces diametrálně odlišný od učebnicových modelů dokonalé konkurence. 90. léta jsou již plně ve znamení nadnárodních firem a vzniku tzv. globálních hodnotových řetězců.

Tam, kde se české firmy štěpily a zmenšovaly, se měly "postavit" největším gigantům světové ekonomiky. Místo snahy o vybudování, i státem podporovaných (nikoliv nutně vlastněných, i když i to je možné) národních struktur, se transformace posunula k začleňování do sítí nadnárodních firem a tím i k nesamostatnosti české ekonomiky.

Není divu, že charakteristickým rysem transformace se stala tzv. práce ve mzdě, povzbuzená i podhodnoceným kurzem. Vyvrcholení chybné kurzové politiky přišlo v květnu roku 1997, kdy bylo pod tlakem spekulantů nutné se "nominální kotvy" vzdát.

Česká ekonomika vykazovala rekordní deficity běžného účtu, které ovšem Václav Klaus tehdy označil za "žádoucí", protože uvědomění si jejich strukturální povahy by narušila aureolu úspěšné transformace.

Nedávno jsem psala o situaci v Řecku a dalších zemích periferie Eurozóny, které politika Německa tlačí na to, aby se integrovaly na bázi trvalé stagnace.

I tehdy apologeti transformace navrhovali (a také prováděli) balíčky škrtů. I zde se místo rozvoje, který by ovšem vyžadoval kritické zkoumání transformace struktury ekonomiky, včetně vlastnictví, preferovala stabilizace na bázi stagnační ekonomiky. Ekonomické nesmysly mají někdy opravdu tuhý kořínek, o to víc, když je za nimi skryt zájem vlivných skupin.

O tom, že ČR se tak "zařadila" do světové ekonomiky na bázi kolonie, už jsem psala. Připomenu znovu, že nejde jen o ekonomickou strukturu, či o odlivy zisků přesahujících 300 mld. korun ročně. Jde o to, že ekonomika v pozici kolonie si nutně "buduje" i odpovídající struktury. Stává se politickou periferií, která v zahraničně-politické orientaci nemá dodnes definován národní zájem, protože jen v předklonu plní zájmy upadajícího hegemona.

Stává se politicky vyprahlým prostředím, které dokáže vášnivě diskutovat o nesmyslech jako oblečení při ceremoniálech a nevhodnosti používání vulgárních slov, které nemají ani na život ani na postavení ČR ve světě dopad. Energie se věnuje margináliím, protože ČR je mimo dění, je mimo hlavní intelektuální debaty. Hlubší otázky se ani nekladou, protože v podtextu se tuší, že u nás se stejně řešit nebudou, resp. že k nám dojdou jako poslední.

Politika se omezuje na nastavení dobré "operativy", protože strategii už jsme dávno přenechali někomu jinému.

Místo představení národní ideje mentorujeme ostatní země ohledně takzvaných lidských práv. A přitom se ČR sama stala "vzorem", protože pokud jste před 15 lety zapomněli zaplatit za popelnici, máte velkou šanci stát se bezdomovcem a pomoci se nikde nedovoláte. ČR se stala zemí, ve které každé desáté dítě nemá na školní obědy. Zemí, ve které si značná část národa myslí, že jejich sociální problémy vyřeší oligarcha. Tož proč bychom se netěšili.....

Zájemce o podrobnější informace týkající se ekonomické transformace je možno odkázat na kritickou analýzu Josepha Stiglitze: Jiná cesta k trhu, či sbírku článků vynikajícího českého národohospodáře Miloše Picka: Stát blahobytu, nebo kapitalismus? V češtině dále vyšla kniha Jana Drahokoupila a Martina Myanta: Tranzitivní ekonomiky, která se podrobně zabývá transformujícími se zeměmi východního bloku, včetně teoretického ukotvení. A nelze nezmínit knihu Martina Myanta, která se věnuje ČR: Vzestup a pád českého kapitalismu.