Moje přítelkyně Helenka a vzkaz pro čtenáře BL

6. 9. 2013 / Věra Říhová

Helenka nikdy nikomu nic neprovedla, nikdy nebyla zatčená, byla to milá, pracovitá, usměvavá, milující a pečující matka a manželka. Vyměnila 4 zaměstnání, ale všude to bylo stejné - tvrdé nelidské normy, mnoho neplacených přesčasů, šikana a ustavičné ponižování zaměstnanců. Po padesátce, kdy už organismus slábne fyzicky i psychicky, se to stále hůře snáší.

Helenka má 4 roky do důchodu, za socialismu už by ve starobním důchodu byla, dnes ji nechtějí dát ani důchod invalidní. Navíc ji poslední zaměstnavatel propustil ve zkušební době po 21 dnech nemoci, úřad práce ji jako práce neschopnou nezaregistruje, takže Helenka po letech poctivé práce není ani účastnice důchodového pojištění a její doba současné nemocenské se jí z doby nároku na starobní důchod odečte.

Podotýkám, že kromě dvou mateřských dovolených nebyla Helenka v životě na nemocenské ani na úřadu práce, celý svůj život poctivě pracovala.

Ani po ukončení nemocenské nebude již mít nárok na důchodové pojištění, protože po zaregistrování na úřadu práce ji tento bude platit povinné zdravotní pojištění, ale sociální nikoliv. S manželem Karlem proto přemýšlejí o tom, že nemocenskou ukončí, prodají všechno, co mohou postrádat a částku na důchodové pojištění doplatí, čekají na vyjádření sociální správy.

Situace Helenky mne velmi zaujala, neboť v podobné situaci se ocitne stále větší množství lidí v předdůchodovém věku ať už z jakékoliv nemoci odpovídající věku a únavě těla. O genocidě budoucích důchodců a nemocných spoluobčanů včetně dětí hovoří stále větší množství lidí. Pokud ještě někdo dnes straší komunismem, pak každému takovému člověku odpovězme poukázáním na množství obětí současnosti.

Uvědomila jsem si, že znám další 4 lidi před šedesátkou s nemocí krční páteře, kyčelního kloubu, "krpálů" na obou rukách, počínající roztroušenou sklerózou. Ani jednomu z nich nebyl přiznám invalidní důchod.

Dva jsou zatím na dlouhodobější nemocenské u svého zaměstnavatele, jednu živí manžel a je evidována na úřadu práce a jeden je živnostník, ale co budou dělat po ukončení nemocenské, to nikdo z nich neví. Živnostník má zatím "jasno" , říká, že se půjde oběsit, protože co jiného asi tak na stará kolena může dělat. V žádném případě nejsou schopni se do práce vrátit a jinou práci nemohou vykonávat z důvodu kvalifikace a praxe.

Nemocní, kteří jsou následně v evidenci úřadu práce nebo je tato evidence čeká, už mají jednu jistotu - z důchodového pojištění jsou vyřazeni a starobní důchod se jim o dobu neschopnosti práce ( nemoci i hledání práce ) bude razantně snižovat. Posudková komise těmto lidem říká, že si mají najít jinou práci ( uklízení ). Bez jiné kvalifikace než té své celoživotní a bez praxe jsou na tom úplně stejně jako mládež se základním vzděláním, ba mnohem hůře, neboť mládež má alespoň zdraví a fyzickou sílu, zatímco staří a nemocní lidé už nemohou jít dělat ani přidavače na stavbu.

Kdo to nevzdal a dočetl až sem, pro toho mám vzkaz obyčejných lidí, kteří se u Helenky a Karla sešli, právě pro čtenáře Britských listů :

Naše debata se týkala nejvíce lékařské obce. Nyní se o lékařích často mluví a píše, neboť oni přísahali jako vojáci v armádě a svoji přísahu mnozí zradili. Před několika lety jsem o lékařích napsala článek a dostala jsem od čtenářů co proto. Bylo to ještě v době, kdy lékař byl něco jako zástupce Boha na zemi, lékařům většina občanů bezmezně věřila.

Tuto víru nabouraly zdravotní poplatky, které někteří lékaři a většina nemocnic tvrdě vyžadují i protiprávně, tedy v době průběžné léčby nebo při vydání hrazeného výpisu z karty nebo pouhého vydání receptu na léky bez lékařské prohlídky, bez vydání daňového dokladu, čímž se dopouštějí trestné činnosti krácení daně z příjmu. Kupodivu to v našem státě státní správě nevadí. Zdravotní poplatky odhalily charakter mnohých lékařů, nejvíce "křičí" jejich nablýskané bouráky v hodnotě i několika milionů před ordinacemi a na vyhrazených parkovištích u nemocnic.

Jedna věc je, když si nějaký ministr se svou politickou stranou usmyslí, že bude likvidovat staré a nemocné občany odebráním prostředků na obživu a neposkytnutím invalidních důchodů lidem skutečně nemocným a to nikoliv samoublížením pod vlivem alkoholu nebo při adrenalinových sportech či bláznivou jízdou v automobilu; druhá věc je, že se najde dostatečné množství lékařů, kteří kašlou na svou lékařskou přísahu a jsou ochotní mu v tom napomáhat.

Jedna věc je zákon a jiná věc je jeho praktická aplikace.

A tak bychom mohli pokračovat.

Historie nás učí, že potrestaní jsou vždy odpůrci a nepohodlní lidé, ale až na malé výjimky žádní pachatelé.

Někde po cestě minulým stoletím jsme ztratili profesionální čest, na západě i na východě. Čest jsme nahradili titulem jedno zda poctivě vystudovaným nebo koupeným. Papír s razítkem ovládá naše životy, profesní tituly nahradili šlechtické, kterých jsme se zbavili, ale pořád nám je někdo vnucuje zpátky.

Vybrali jsme jednu profesi - lékařskou jako příklad za všechny, nikoliv proto, že bychom si poctivých lékařů nevážili. Naopak, ale nechápeme, proč poctiví lékaři mlčí a chrání své nepoctivé kolegy, sami se tak zařazují do jednoho společného bloku, proč bojují za vyšší platy a luxusní auta primářů, zatímco zdravotní sestry klidně uštvou. Lékařští zločinci, kteří špiní jejich profesionální čest, jsou jim ukradení. A takto to chodí ve všech profesích. To je naše poučení z historie. " Dlouho jsem s tímto vzkazem váhala, připadal mi pesimistický, až mi paní Lenka Procházková svým článkem připomněla, že stokrát nic umoří i vola. Stokrát "nic moc" umořilo Helenku stejně jako ničí život spoustě dalších lidí. Maličkosti ale dovedou umořit i mocenskou elitu. Lidé kašlou na demonstrace, protože v nich nevidí žádnou naději, ale volba prezidenta republiky byla demonstrací takové maličkosti jako je hození lístku do urny.

Hluboce se klaním všem lidem, kteří neúnavně bojují s lidmi loajálními k moci, v minulosti i dnes. To jsou praví hrdinové, to je naše národní elita. Čest je hodnota, která se nedá koupit, proto jí tolik slabošských lidí opovrhuje.

Bohatí se už dlouho nesmějí, nezískali si respekt nadřazenosti svým majetkem, protože je jenom málo těch, kteří ho získali poctivě. Zkusili to politickou mocí, zkoušejí to arogantním autoritářstvím. Neuvědomují si, že sami sebe okrádají o schopné odborníky, kteří nemají zapotřebí se nechat zotročovat, a tím se okrádají o konkurenceschopnost svých firem. Jak si chtějí udržet svůj majetek a své příjmy bez odborníků ? Mnohé dnes napovídá jejich nářek, že přes obrovskou nezaměstnanost "nejsou lidi" (a to bude téma mého dalšího článku).

Takových "maličkostí" bychom si ve společnosti měli všímat. Pořád máme dostatek odborníků, kterým je osobní čest a poctivost přednější nežli peníze a moc, nežli loajalita k bohatým a mocným. Všímejme si čestných a statečných lidí, pišme nejenom kritiku moci, ale popisujme i sebedrobnější úspěchy v obcích, ve firmách (třeba anonymně) i v rodinách. Příklady táhnou ! Neustálá kritika ubíjí a sráží k zemi, je marné řvát na zlomeného člověka, aby vstal, je potřeba mu ukázat, jak se má postavit a udržet se na nohou. Je marné brečet nad zbabělostí národa, když mu soustavně předhazujeme jeho bezmocnost, a mlčet při tom o statečných činech jedinců i malých kolektivů.