Příliš veliké srdce

12. 3. 2013 / Slavoj Žižek

čas čtení 5 minut

Slavoj Žižek se zamýšlí nad odkazem nedávno zesnulého venezuelského prezidenta

Musím se přiznat, že se mi daleko častěji nelíbilo, než líbilo, co Hugo Chávez dělal, zejména pak v posledních letech své vlády. Tím nemám na mysli ona absurdní obvinění, která mu vytýkají, že byl "totalitním" diktátorem (těm, kteří tak soudí, bych doporučil tak rok dva pobytu ve skutečné diktatuře stalinského typu!). Pravdou však je, že se dopustil spousty bláhovostí. Co se týče zahraniční politiky, nelze mu odpustit jeho spojenectví s Lukašenkem a Ahmadínažádem; v ekonomické politice řadu improvizovaných a nedomyšlených opatření, která se namísto řešení skutečných problémů omezovala na mohutné finanční injekce, jež měly tyto problémy spíše zamaskovat; špatné nakládání s politickými vězni, které si právem vysloužilo kritiku dokonce i samotného Noama Chomského; a konečně -- v tomto výčtu zdaleka to nejméně závažné provinění -- některé jeho kuriózní zásahy do kulturního života, jako byl zákaz vysílat v televizi animovaný seriál Simpsonovi.

Toto vše ustupuje však do pozadí ve srovnání s velikostí úkolu, který si předsevzal. Všichni víme, že v dnešním globálním kapitalismu s jeho impozantním, avšak nesmírně nerovnoměrným rozvojem kvapem přibývá lidí, kteří jsou systematicky vyloučeni z aktivní účasti na politickém a sociálním životě. Překotné přibývání a rozšiřování slumů v posledních desetiletích, zejména v megalopolích "třetího světa", počínaje favelami v Mexico City a v dalších velkoměstech Latinské Ameriky až po Afriku (Lagos, Čad), Indii, Čínu, Filipíny či Indonésii, je možná nejvýznamnější geopolitickou událostí naší doby. Vzhledem k tomu, že (pokud se tomu v důsledku nepřesností v oficiálně uváděných údajích o počtu obyvatel žijících v zemích "třetího světa" již tak nestalo) městské obyvatelstvo planety co nevidět početně převýší obyvatelstvo venkova a že obyvatelé slumů budou záhy tvořit většinu obyvatelstva měst, nemáme zde v žádném případě co do činění s marginálním problémem.

Tyto početné skupiny jsou preferovaným předmětem zájmu humanitárních organizací a charitativních institucí liberálních elit. Vzpomeňme si jen na všechny ty sugestivní snímky, jako je ten, na němž se Bill Gates objímá s ochrnutým indickým dítětem. Jsme neustále nabádáni, abychom odhodili své ideologické předsudky a učinili něco hmatatelného; dokonce i když si jen dáváme kávu v kavárenském řetězci Starbucks, dozvídáme se, že právě něco takového děláme, protože část z toho, co tam utratíme, jde na pomoc dětem v Guatemale nebo na nějaký jiný bohulibý účel.

Chávez však věděl, že to samo o sobě nestačí. Zahlédl kontury nového apartheidu, které se před námi rýsují. Chápal, že to, co kdysi bývalo třídním bojem, před námi vyvstává v podobě nových a ještě hlubších antagonismů. A rozhodl se proti tomu něco dělat. Byl prvním, který o chudé pouze a jen "nepečoval", když v tradičním perónistickém stylu mluvil jejich jménem, nýbrž vložil veškeré své úsilí do snahy probudit je z letargie a učinit z nich aktivní a svébytné politické aktéry. Jasně viděl, že bez jejich začlenění naše společnosti postupně zachvátí permanentní občanská válka. Vzpomeňme si jen na nesmrtelnou repliku z filmu Občan Kane, v níž Kane na obvinění, že se zastává neprivilegovaných na úkor zájmů své vlastní třídy, odpovídá: "Když se nebudu zastávat práv neprivilegovaných, možná že někdo jiný bude, možná někdo bez peněz a majetku... a to by bylo skutečně zlé!" Tím "jiným" byl právě Chávez.

Kdykoliv tedy slyšíme ony tlachy o Chávezově "rozporuplném dědictví", ony stesky, že "rozdělil národ", kdykoliv jej podrobujeme častokrát zasloužené kritice, neměli bychom ztrácet ze zřetele, o co se zde jednalo. Cílem bylo jednoduše a prostě blaho lidu, šlo o to nastolit "vládu lidu vzešlou z lidu a pro lid". A veškeré to průvodní tápání a všechny ty přehmaty vycházely z obtíží spojených s uvedením takové vlády v život. V tomto byl navzdory své teatrální rétorice Chávez upřímný, to myslel skutečně vážně. A veškerá jeho selhání byly našimi selháními.

Slyšel jsem, že existuje jakési srdeční onemocnění, v jehož důsledku srdce jakožto orgán neúměrně zvětší svůj objem a nemůže pracovat normálně, protože není s to pumpovat tak velké množství krve svými rozšířenými cévami. Možná že Chávez ve skutečnosti umřel, protože měl příliš veliké srdce.

Článek vyšel v brazilském deníku Estado de São Paulo. Překlad byl pořízen z nepublikované anglické předlohy, kterou překladateli za tímto účelem poskytl autor. Přeložil Radovan Baroš. Uveřejněno s výslovným svolením autora.

0
Vytisknout
14006

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2013