O krizi

1. 3. 2013 / Marie Anna Fronková

I když vím, že vytahovat na současnost minulost je kontraproduktivní, neubránila jsem se nutkání podívat se na situaci v ČSR za hospodářské krize ve 30. letech. Nechtěla jsem srovnávat nesrovnatelné, tedy dnešní a tehdejší situaci, ale některá fakta z tehdejší doby svědčí o tom, že za osm desítek let se podoba krize příliš nezměnila. Možná se naplnilo přání, které po svržení totality vyjadřovali nejen politici: vrátit se do 1.československé republiky, vzoru demokracie a prosperity. Ale ten návrat v podobě krize si jistě nikdo nepředstavoval a ani by v něj nevěřil. Podívejme se tedy na fakta o nezaměstnanosti za velké hospodářské krize, která jsou shrnuta a vysvětlena podrobně v Hospodářských a sociálních dějinách Československa 1918 -- 1945 Václava Průchy a kolektivu (Nakladatelství Doplněk, Brno 2004) a ve velkých dějinách zemí Koruny české, sv. XIV. 1929-1938 od Antonína Klimka (Paseka Praha Litomyšl 2002).

V druhém pololetí roku 1929 bylo v evidenci zprostředkovatelen práce 35 000 uchazečů o zaměstnání, od konce tohoto roku se počet nezaměstnaných prudce zvyšoval až k počtu 920 000 v únoru 1933. Situace se příliš nezlepšila ani v letech 1934 -- 36. Ve zprostředkovatelnách práce, odkud jsou tyto údaje, se ovšem nehlásili všichni nezaměstnaní, takže se odhaduje, že jejich počet byl v zimě 1933 kolem 1,3 milionu. Musíme také vzít v úvahu, že v převažující většině rodin byl zaměstnán jen otec, takže ztratil-li práci, strádali tím i členové rodiny, a tak se pětina všeho obyvatelstva v ČSR octla takřka na sociálním dně. A ještě jeden údaj: jestliže na jedno volné místo připadalo v roce 1930 sedm uchazečů, o čtyři roky později jich bylo 144. Nezaměstnanost postihla nejcitelněji pracovníky v průmyslu a stavebnictví. Nezaměstnaností byli masově postiženi mladí lidé od 16 do 24 let, ať už to byli mladí vyučenci, absolventi středních nebo vysokých škol. Nezaměstnáno bylo například v r.1935 2 500 z 8 000 členů spolku inženýrů SIA a 3 000 učitelů obecných škol, což se svádělo na nadprodukci inteligence. Pro politický vývoj byla doslova tragická hospodářská situace v pohraničních oblastech, v Sudetech. Zde byla nezaměstnanost až dvojnásobná oproti vnitrozemí a toho zneužívalo henleinovské hnutí ke kampaním proti ČSR.

A jaké kroky dělala tehdy vláda, aby povodeň nezaměstnanosti zvládla? Kladl se důraz na veřejné investice, z nich například na výstavbu bytů, protileteckých krytů, přehrad a elektráren, silnic, regulace a splavňování řek, meliorace a elektrifikace. Uvažovalo se výstavbě pražského metra a labsko-odersko-dunajského průplavu. Hledal se způsob, jak soukromé zaměstnavatele motivovat k přijímání pracovních sil, zejména mladých lidí a osob nad 50 let, měla být postihována přesčasová práce. Podpory v nezaměstnanosti byly malé, lidé je nazývali žebračenky. V období 1919 -- 1937 vydal stát na tyto podpory 6,1 mld Kč, což činilo v přepočtu na jednoho nezaměstnaného 21 Kč týdně.

Nezaměstnanost byla za 1. republiky velké "politikum" : agrárníci prosazovali rázné omezení sociálních podpor, kořen zla viděli ve stavění škol v každé vesnici, v rozšiřování počtu středních škol, odborných škol, jejichž absolventi pak nechtějí přijmout místo "pod úroveň". Vláda má "dělati zázraky, aby mohla udržovat armádu povalovačů, štítících se z velké části práce, jenom, pane Bože, aby nemusil... dělník tou dobou nezaměstnaný jíti z města na venek a hlásiti se u sedláka o práci.... Nutno šetřit na všech stranách." ( Rudolf Beran, předseda agrární strany v r. 1933). Pravicovým politikům se také nelíbil Rooseveltův New Deal a označovali ho za bolševictví. Sociální demokraté a národní socialisté se proti pravicovému tlaku snažili udržet úroveň sociálních dávek, prosazovali zkrácení pracovního týdne při stejných platech, chtěli, aby firmy byly donuceny přijímat nezaměstnané, které jim pošlou zprostředkovatelny práce. Prosadili také , aby tělovýchovné spolky organizovaly pracovní tábory pro mladé nezaměstnané z měst, ale mladých se hlásilo minimum, což byla voda na agrárnický mlýn: většina nezaměstnaných jsou flákači štítící se práce na venkově.

Zlomek z  faktů o nezaměstnanosti a dobových názorů na ni ve 30.letech dává tušit, kde jsou mimo jiné jedny z historických kořenů politických, sociálních a hospodářských změn, které u nás nastaly po 2.světové válce. Sociální situace pracujích poznamenaná drasticky krizí se až do začátku 2.světové války příliš nezměnila. Ve společnosti rostla nespokojenost, znásobená postojem tzv. elit před Mnichovem a po něm a umocněná nacistickou okupací. K levicovým názorům se přikláněli lidé ze všech vrstev už před válkou a bezprostředně po válce ještě důrazněji. Nechtěli nezaměstnanost, nechtěli bídu, nechtěli nad sebou "bič kapitálu". Většina umělců tehdy sympatizovala s levicí, s těmi, kdo se živí prací. Dnes umělci protestují za sebe, za granty, případně za "pana knížete" a kdo není na jejich vlně, je "rudé a hnědé prase". Takže i z toho je člověku alespoň trochu obeznámenému se situací smutno a nevidí na konci toho tunelu, do něhož jsme se vlastním přičiněním dostali, příliš mnoho světla.