Riskantní sázka Hollandea v Mali: nebude z ní vleklá katastrofa?

4. 2. 2013 / Immanuel Wallerstein

Na co Hollande vsadil a proč? Důvody, proč považoval intervenci za dobrý nápad, jsou nasnadě. Dostal oficiální žádost prezidenta Mali o okamžité vyslání vojsk. Podle zdůvodnění nabídnutého oběma prezidenty malijská armáda víceméně kvapem ustupovala a bylo velmi pravděpodobné, že se islámští fundamentalisté zmocní hlavního města Bamaka a ovládnou celou zemi. Zdálo se, že platí teď nebo nikdy.

Dále Hollande cítil, že jeho akce vyvolá v celém světě značné sympatie. Organizace spojených národů schválila jednomyslně rezoluci, kterou vyjádřila politickou podporu malijské vládě a dala souhlas k tomu, aby na pomoc vládě vstoupila do Mali africká vojska ze sousedních zemí. Tato vojska ale ještě nebyla považována za "připravená" a soudilo se, že naléhavě potřebují další výcvik. Podle předpokladů měla být připravená v polovině roku 2013. Hollande se domníval, že Francie nemůže tak dlouho čekat.

Kromě toho Francii fakticky podpořilo Alžírsko, které se předtím stavělo proti vojenské akci byť jen afrických jednotek, ale teď schválilo přelety. K jeho podpoře se přidalo Tunisko, které se vyjádřilo, že "chápe", co dělá Francie. Všichni spojenci Francie v NATO -- zejména Spojené království, Německo, Itálie a Španělsko, s trochu menším nadšením Spojené státy -- řekli, že Francie dělá správnou věc a že jí poskytnou podporu: nepošlou vojsko, ale dají k dispozici něco dopravních letadel a instruktory pro různé africké armády.

A konečně se zdálo, že na straně Hollandea je několik dalších plusů. Akce posílila pozici civilního prezidenta Mali vůči pučistickému šéfovi malijské armády, což si přála Francie i všichni její spojenci. Zdálo se také, že změní přes noc Hollandeův domácí francouzský image nerozhodného a slabého prezidenta v obraz smělého válečného vůdce.

Co pak ale bylo na té sázce riskantního? Hollande vsadil na to, že bude stačit, aby poslal omezené množství vojska a letadel, které zařídí, aby malijská vláda znovu dobyla sever země, možná s pomocí vojáků dalších afrických zemí, a víceméně natrvalo vytlačila islámské fundamentalisty. A doufal, že to vše zvládne za velmi krátkou dobu, asi tak za měsíc.

Po necelém měsíc se už zdá, že svou sázku prohrál a že Francie uvázla v další z oněch dlouhodobých bažin, na něž se v těchto dnech jakoby specializuje celý západní svět. Než Francie poslala vojsko do Mali, bylo hodně debat o tom, že by se Francie a obecně západní svět měly vyhnout vytvoření "dalšího Afghánistánu", k čemuž mělo podle názoru mnoha lidí dojít, když tam budou vyslána vojska. I když je každá situace trochu odlišná, opravdu se zdá, že v Mali právě vzniká další Afghánistán. Francouzští opoziční politici, kteří na začátku jednoznačně podpořili Hollandeovo rozhodnutí, už začínají "vyjadřovat své výhrady". A příliš se podle všeho nesnaží pomáhat ani žádný ze spojenců v NATO; francouzská vláda si na to v soukromí stěžuje, i když veřejně tleská jejich úžasné podpoře.

V okamžiku, kdy jsou psány tyto řádky, už francouzská a malijská vojska dobyla zpět tři hlavní městská centra severního Mali (Gao, Timbuktu a Kidal). A na vojenských akcích se dokonce podílejí také jednotky některých afrických zemí (hlavně z Čadu). Na povrchu tedy vypadá všechno dobře. Pod povrchem to ale pro Hollandea nebo západní svět vůbec dobře nevypadá.

Především, co to znamená "znovu dobýt" nějaké město? Znamená to, že různé fundamentalistické skupiny (je jich několik a odlišných) stáhly své muže a nákladní vozy z města, nebo aspoň z jeho větší části. Je jasné, že islámští fundamentalisté zamýšlejí vést partyzánskou válku a nepouštět se do přímé konfrontace, na niž jsou příliš slabí.

A kam se stáhly? Zčásti, jak se zdá, do podzemí těchto měst, odkud chtějí vyrážet do akcí. Jiná část, pravděpodobně většina, se stáhla do pouštních písků (ve kterých umějí lépe bojovat) a nakonec na horská úbočí severního Mali plná jeskyň, odkud je bude velmi obtížné vyhnat.

Ale pak, říkáte, se aspoň život v městech "vrátí k normálu". Ne docela. Zaprvé jsou tato města, jak už to bývá, složitou směsicí různých skupin. Určitě jsou v nich Tuaregové. A právě boj Tuaregů za jejich práva, za autonomii nebo nezávislost, uvedl do pohybu celou malijskou rvačku.

Jsou v nich také místní saharští Arabové a Peulové -- skoro všichni muslimové. Značná část těchto muslimů vyznává súfismus, což znamená, že se jim vůbec nelíbí krajní verze islámu se šaríjou, šířená fundamentalistickými skupinami. Navíc jsou zde Malijci se světlou pletí (hlavně Tuaregové a saharští Arabové) i s tmavší pletí. A pokud jde o politický aspekt bojů, někteří místní lidé uvítali příchod islámských fundamentalistů, mnohem víc jich bylo proti (nebo uprchlo) a ještě víc se jich snažilo zůstat mimo tento konflikt.

Jeden z problémů spočívá v tom, že malijská armáda, v niž převažují Jižané s tmavou pletí (často nemuslimové), moc tyto složitosti nechápe nebo se o ně nestará. Nemají rádi ani čadské vojáky bojující po jejich boku a nevěří jim, protože jsou muslimové. Takže když malijská armáda odplácí, příliš nerozlišuje. Pozorovatelé z řad ochránců lidských práv ji už odsuzují za to, že se dopouští stejných svévolných masakrů, za jaké odsuzovali islámské fundamentalisty. A to je samozřejmě pro Hollandea a všechny Francouze velmi trapná záležitost. Nyní už Francouzi v soukromí uvádějí jako jeden z důvodů, proč dál bojovat v Mali, nutnost držet na uzdě malijskou armádu.

Jak to bude pokračovat dál? Nikdo pořádně neví. Už teď lze ve Francii pozorovat stejnou debatu, jaká probíhá ve Spojených státech ohledně stažení z Afghánistánu. Jestliže předáme věci místní vládě, která má naši podporu, nehrozí, že se zase všechno rozpadne? A jsou ti, koho podporujeme, opravdu "dobří hoši"?

Jak už se mnohokrát ukázalo, je velmi snadné poslat někam vojsko. Je ale velmi obtížné stáhnout ho zpět. A pokud se to povede, bude pak situace lepší nebo horší, než by byla, kdyby tam vojska nikdy nevstoupila? Právě to bylo obsahem rad, které nabízela alžírská vláda ještě před měsícem, než patrně změnila názor. Hollandeovo "smělé rozhodnutí" se může snadno ukázat jako "Hollandeovo katastrofální rozhodnutí".

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 346, 1.2.2013. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.