Co vy na to, profesore Franzi?

28. 1. 2013 / Jiří Matuszek

Shodou okolností se právě pokouším formulovat možnou odpověď, která by měla být pokud možno kompletní a přitom snadno pochopitelná. Možná trochu neskromně si myslím, že formulace je už v takové fázi, že snese vystavení kritické diskusi. Takže tady je!

Úvodem

Lidé, na rozdíl od většiny zvířat, musí spolupracovat, aby přežili. Nikdo se nedokáže uživit sám o sobě; přežití člověka závisí na spolupráci, tedy na tom, že si členové lidského společenství vyměňují zboží a služby. Aby to bylo možné, musí být nějakým způsobem organizováni, sdružují se do skupin. Velikost a organizovanost takových skupin v historii postupně rostla až k dnešním státům či státním uskupením. Přitom je důležitá otázka moci, tj. způsobu prosazování vůle jednotlivců nebo dílčích skupin. Z hlediska moci můžeme mít monarchii (vládne jeden člověk, král), oligarchii (vládne malá skupina bohatých a mocných), teokracii (vládnou církevní hodnostáři) nebo demokracii (vládne lid). Tyto názvy určují hlavní způsob uplatňování moci, přičemž každý z uvedených způsobů může mít řadu podob. Stejně jako např. existují různé podoby monarchie (král rozhoduje o všem; král rozhoduje, ale moc šlechty je nezanedbatelná; král musí počítat s usneseními parlamentu; ...), existují i různé podoby demokracie. Ty se liší hlavně způsobem, jakým se "přání lidu" mění v konkrétní činy státu.

Hlavním problémem, který je třeba v demokracii (tedy státu, ve kterém vládne lid) nějak vyřešit, je, že lid se skládá z lidí, z nichž každý má své vlastní potřeby a názory. V ideální demokracii se lidé dokážou v každém konkrétním případě dohodnout na optimálním řešení, a jednotlivci, z jejichž hlediska není přijatá dohoda nejlepší, umí zájem celku pochopit.

K takovému ideálu máme daleko. Aby lidé jako druh přežili, musí být v každém člověku snaha přežít osobně a také snaha pomáhat přežít ostatním. Kdyby nepřežili jednotlivci a nezplodili potomstvo, tak bychom tu nebyli. Kdyby se na druhé straně každý jednotlivec snažil přežít na úkor ostatních, zůstal by nakonec sám. Podmínkou přežití tedy je (jak bylo konstatováno výše) spolupracující skupina. První z obou výše zmíněných nutných snah či vlastností nazvěme zjednodušeně sobeckost, druhá se obvykle nazývá altruismus. Více o altruismu je možno se dozvědět ZDE nebo ZDE. Obě vlastnosti jsou přítomny v každém člověku, samozřejmě s různou intenzitou. Jsou lidé spíše sobečtější, nebo svým založením spíše altruisté, existují i lidé extrémně sobečtí či extrémně altruističtí. Aby společnost přežila jako celek, musí nějakým způsobem zajistit, aby vliv sobců nepřevážil, aby nakonec nezpůsobili úplné vymizení druhu. Přitom sobečtí jedinci jsou průbojnější, a často (ač početně slabší) získávají mocenskou převahu. S využitím davové psychózy se jim často podaří získat pro společnosti nebezpečné myšlenky i mnoho spoluobčanů. Podstatu těchto jevů ve svých přednáškách a knihách rozebírá MUDr. František Koukolík. Jednu z jeho přednášek naleznete ZDE. Období, ve kterých sobečtější jedinci, či sobeckost obecně, získávají převahu, jsou charakterizována válkami a společenskými krizemi, po jejichž vyvrcholení se ti altruističtější snaží vzniklé škody napravit. Lidstvo jako celek se učí, a po každé velké katastrofě se snaží zlepšit organizaci, aby k něčemu podobnému už příště nemohlo dojít. To je vlastním motorem vývoje společnosti od izolovaných, proti sobě bojujících skupin, přes monarchii či jiné státní útvary až k demokracii. Bohužel však ani to, co dnes nazýváme demokracií, není ještě schopno tlaku sobeckosti (dnes ani ne tak sobeckosti jednotlivců jako spíše sobeckosti elitních skupin) zcela odolat. Jsme opět v krizi a do popředí se znovu dostává potřeba zlepšit uspořádání společnosti. Jak na to? Nejlepší asi bude začít popisem stávajícího stavu nazývaného obvykle zastupitelskou demokracií.

Zastupitelská demokracie

Zastupitelská demokracie je alespoň podle svého jména demokracií, tedy vládou lidu. Na tomto místě je vhodné si znovu uvědomit, že lid se skládá z jednotlivých lidí, kteří mají nejrůznější potřeby a cíle. Aby demokracie fungovala, je třeba v důležitých otázkách najít takové řešení, které vyhovuje většině a nepoškozuje menšinu. Přitom je prakticky nemožné, aby se takové řešení hledalo diskusí všech lidí a bylo přijato konsensem, to je souhlasem všech.

Jaké jsou příčiny:

1) Lidí je tolik, že prostě není čas vyslechnout a promyslet názor každého.

2) Musíme počítat s přítomností sobečtějších a mezi nimi těch mimořádně sobeckých (ZDE). Tito by velmi často mohli způsobit zablokování nějakého všeobecně prospěšného řešení jen proto, že je pro ně osobně z nějakého důvodu nevýhodné.

Zastupitelská demokracie překonala oba problémy tím, že dala lidem právo zvolit ve volbách své zástupce, jejichž úkolem je přijímat potřebná rozhodnutí. Zastupitelů je méně, takže se(pokud chtějí) mohou navzájem vyslechnout. Kromě toho existuje ústava, která určuje, jakým způsobem má být přijato rozhodnutí, pokud zastupitelé nemají společný názor (prostá většina, ústavní většina atd.). Zárukou toho, že se zastupitelé budou brát za zájmy občanů, mají v zastupitelské demokracii být opakované volby. Pokud tedy některý ze zastupitelů schválně (ze sobeckých důvodů) nebo z neschopnosti neplní přání lidu, lidé ho příště nezvolí a zvolí někoho lepšího. Pod touto hrozbou se budou zastupitelé snažit vykonávat svou funkci co nejlépe.

Popsaný princip vypadá logicky a také v historii po svém zavedení docela dobře fungoval. Proč to tedy dnes příliš nefunguje, proč lidé, přestože poslance do parlamentu zvolili, parlamentu nevěří. Proč je u některých nedůvěra tak velká, že už ani volit nechodí?

Důvodem je, že ti "sobečtější", říkejme raději ambicióznější, postupně systém zastupitelské demokracie doplnili tak, že ačkoli stále ještě zastupitelskou demokracií zůstává, umožňuje jim zůstat u moci i přes nespokojenost voličů.

Hlavním doplňkem systému, který umožňuje potlačit jeho demokratičnost, je povýšení politických stran do role lidem nekontrolovatelných subjektů.

Samy o sobě politické strany nebezpečím pro demokracii nejsou. Mají sloužit k tomu, aby si navzájem pomáhali lidé, kteří mají určitý názor nebo cíl a chtějí ostatní o své pravdě přesvědčit, svůj názor demokraticky prosadit.

Problémem je ale volební systém založený na stranách. Lidé nemají ve volbách možnost volit konkrétního zastupitele. Volí stranu a spolu se stranou (na jejím volebním lístku) i zastupitele, které tam strana navrhla. Strany při volbách předkládají určitý program a lidé, kterým program konkrétní strany vyhovuje, jsou často postaveni do situace, že s volbou tohoto programu volí i kandidáty, které by osobně nevolili. Nebo volí stranu proto, že na její kandidátce je jim sympatická osoba, bez ohledu na to, že jim program nebo minulé činy strany nevyhovují.

Programy navíc nebývají většinou plněny. Neplnění konkrétních bodů programu bývá zdůvodňováno nutností kompromisu v rámci koaliční dohody. Takový důvod jsou voliči ochotni akceptovat, a strany toho zneužívají. Klidně si dávají do programu cíle, které nemohou nebo nechtějí plnit. Hlavně že se voličům budou líbit.

Po skončení voleb končí vliv voličů a zástupci vítězné strany i koalice si mohou následující čtyři roky dělat prakticky, co chtějí. Poslanci jsou podle ústavy zodpovědni už jenom svému svědomí. Je pravda, že při zvlášť špatném vládnutí a zvlášť velkých faulech riskují, že za čtyři roky nebudou znovu zvoleni; ve skutečnosti ale toto nebezpečí není příliš velké. Za čtyři roky, v atmosféře předvolební propagandy, zvolí lidé opět stranu, která zhruba vyhovuje jejich politickému založení. Na všechna rozhodnutí, se kterými v průběhu volebního období nesouhlasili, buď už zapomněli, nebo je nepovažují za důležitá ve srovnání s celkovým směřováním, které musí pro dlouhé čtyři následující roky vybrat hned teď, pod tlakem strachu z většího zla plynoucího z vítězství jiné strany.

Zavedená strana tak prakticky úplné nezvolení neriskuje. Skutečným rizikem pro poslance je možnost, že se v příštích volbách nedostanou na kandidátku. Důvodem pro to může být prakticky jenom nespokojenost vedení strany s jejich loajalitou. Ačkoli jsou tedy poslanci podle ústavy po svém zvolení zodpovědni jenom svému svědomí, ve skutečnosti hlasují všichni tak, jak jim velí vedení stran. Téměř železná disciplína je pro všechny parlamentní strany samozřejmostí. Teprve když se konkrétní poslanec z nějakého důvodu se svou stranou rozkmotří, a hlasuje se stranou jinou, je jeho počínání obhajováno právem a povinností hlasovat podle svého svědomí.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že volební kampaně, celé to divadlo, které má za úkol přesvědčit voliče o dobrých úmyslech strany a ryzích charakterech jejich představitelů, něco stojí. Na tyto a další náklady přispívají stranám sponzoři, obvykle velcí podnikatelé, kteří tak investují do budoucnosti. Strana, která díky jejich příspěvkům získá v parlamentu vlivnou pozici, se jim odmění buď usnadněním přístupu ke státním zakázkám, nebo i účelovými úpravami zákonů.

Nakonec bych chtěl říci, že všechny tyto nectnosti zastupitelské demokracie nejsou nic nového nebo snad něco, co je vlastní jenom naší republice. To vše už bylo v demokratických zemích v době přijetí naší současné ústavy běžné. Lidé, kteří dali do ústavy článek, že lid uplatňuje svou moc volnou soutěží politických stran, si byli zřejmě všech důsledků vědomi.

Přímá demokracie

Jak může Přímá demokracie v této situaci pomoci? Než se pustíme do odpovědi, shrneme si ještě jednou stručně hlavní nedostatky současné zastupitelské demokracie:

1) Přestože je podle ústavy nositelem veškeré moci ve státě lid, nemohou lidé ani o důležitých věcech, které se skutečně týkají každého z nich, rozhodovat bezprostředně. Vždy se mezi ně a příslušné rozhodnutí stavějí strany. Opakovaně pak dochází k situacím jako plánovaná stavba radaru v Brdech, nebo záměrně nejasný a stát poškozující zákon o církevních restitucích, kdy se politická reprezentace snaží tvrdošíjně protlačit nějakou záležitost proti vůli naprosté většiny občanů státu.

2) Není výjimkou, že se na důležitá místa v parlamentu a státní správy dostávají lidé, jejichž hlavní kvalifikací je ochota udělat pro svou stranu doslova cokoli. I když už nějaký čas uplynul, stále si živě pamatuji poslance za ODS Jana Moravu, jehož hlavním úkolem coby poslance bylo sledovat a vydírat poslance jiných stran. Podrobnosti např. ZDE.

3) Poslanci jsou po svém zvolení prakticky neodvolatelní. Podle ústavy jsou zodpovědní jenom svému svědomí. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v bodě 2), je každému střízlivě uvažujícímu člověku jasné, že toto svědomí bývá často nedostatečné.

Problém popisovaný v bodě 1) řeší přímá demokracie požadavkem referenda iniciovatelného občany. Referendum je prostředek, kterým lid, jenž je podle ústavy zdrojem veškeré státní moci, vyjadřuje svou svrchovanou vůli. Uzákonění referenda neznamená zatížit občany povinností rozhodovat o každé maličkosti. V souladu s článkem 2, odstavcem (1) ústavy bude lid nadále vykonávat svou moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Uzákonění referenda znamená pouze naplnění ústavy, realizace práva a povinnosti lidu na konečné slovo, na volbu hlavního směru a korekci základních pochybení orgánů státní moci.

Aby referendum skutečně dovršilo ducha ústavy a učinilo z naší republiky opravdu demokratickou zemi, musí splňovat následující požadavky:

Předmět, o kterém smí lidé v referendu rozhodovat, nesmí být nijak omezen. To by odporovalo faktu, že lid je zdrojem veškeré státní moci.

Akt, kterým lid vyjádří svou vůli o konkrétní věci rozhodnout v referendu, musí být přiměřeně náročný. Musí být schopen odfiltrovat případné snahy malých skupin o vyvolávání referend o otázkách pro většinu společnosti nezajímavých, na druhé straně nesmí svou náročností konání referenda prakticky znemožnit. Zahraniční zkušenosti ukazují, že pro tak velký celek jako stát je přiměřeným aktem požadavek na konání referenda podepsaného jedním procentem voličů.

Referendum je platné, podobně jako volby, bez ohledu na účast. Voliči, kterým stálo za to k referendu přijít, mají právo rozhodnout definitivně.

Problém popisovaný v bodě 2) lze snadno vyřešit drobnou úpravou volebního zákona. Voliči nebudou do uren házet lístky stran, budou volit jednotlivé kandidáty jmenovitě. To samozřejmě nebere stranám právo navrhovat svoje kandidáty nebo je propagovat. Podstatné je, že poslanec nebo zastupitel si je v tomto případě vědom, že neodpovídá straně, ale svým voličům, což bude dále zdůrazněno řešením bodu 3).

Problém popisovaný v bodě 3) řeší odvolatelnost poslanců voliči. Všude, kde nějaká osoba zastupuje jinou osobu nebo skupinu osob, je běžné, že zastupující osoba může být odvolána, pokud nevykovává své pověření v zájmu toho, koho zastupuje. Právo odvolat ředitele (manažera) firmy jejími akcionáři nikdo nezpochybňuje. Stejně tak by nemělo být zpochybňováno i právo voličů odvolat jejich zástupce v případě, že neplní své poslání.

Vyřešení předchozích dvou bodů umožňuje odvolatelnost snadno realizovat. Voliči volebního okrsku, za který je zvolen kandidát neplnící svoje povinnosti, prostě iniciují referendum o odvolání. Pokud většina zainteresovaných, tedy občanů volebního okrsku, jež k referendu o odvolání přijdou, s odvoláním souhlasí, je poslanec odvolán. Taková možnost rozhodně posílí odpovědnost poslanců vůči svým voličům.

Co říci na úplný závěr? Naznačené trojbodové řešení se může někomu zdát jako příliš jednoduché na to, aby pohnulo s nahromaděnými negativními jevy, které tíží nejen občany naší republiky. Jak známo, najít důvody proč něco nebude fungovat nebo proč to nejde udělat je mnohem snadnější, než to skutečně udělat. Odpůrci přímé demokracie jich už snesli mnoho, a kdybych to považoval za rozumné, mohl bych se na tomto místě pustit do jejich vyvracení. Diskusi o jednotlivých námitkách se nevyhýbám. Ostatně odpovědi na mnohé pochybnosti lze nalézt ZDE. Naštěstí však spory o uskutečnitelnosti nějaké myšlenky vždy definitivně rozhoduje až její uskutečnění. A přímá demokracie už uskutečněna je! Ve Švýcarsku! Stav ekonomiky Švýcarska dokládá, že nikoli k jeho škodě.