Davové šílenství a ztráta rozumu ve všech vrstvách společnosti

24. 12. 2011 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Uspokojení moderátorů, kteří na Radiožurnálu prohlásili kázání arcibiskupa Duky za něco nadčasového a úžasného, mě utvrdilo v tom, že úmrtí Václava Havla opravdu způsobilo davové šílenství a ztrátu rozumu snad ve všech vrstvách společnosti. Jednak není vůbec pochopitelné, proč zrovna římskokatolická církev má mít právo na osobnost, která byla bytostně nadkonfesní, ba nadnáboženská ve smyslu překlenutí rozdílu například mezi křesťanstvím a buddhismem, kteréžto oba náboženské směry byly Havlovi blízké a spojovaly se v něm. Byl-li Havel křesťan, pak rozhodně křesťan svobodomyslný, dlouho se zasazující za práva gayů a leseb nebo za otevřenou diskuzi napříč různými názorovými proudy.

Když už ale římskokatolická církev v celebrujícím arcibiskupovi měla tu drzost ukrást si Václava Havla pro sebe, měla to podle mého názoru udělat důstojně, tedy se smyslem pro věčnost a majestát smrti. Neměla to být demonstrace v návratu k alianci "oltáře a trůnu", kdy se zemřelému zcela neautenticky říká "prezident" a kdy se adoruje a povznáší nad všechny smrtelníky. Smrt je naopak přece tím nejjasnějším důkazem, že veškerá světská sláva neobstojí, že člověk je -- biblicky řečeno -- prach a v prach se obrátí. Má ještě i po smrti být katolickým knězem zdůrazňován rozdíl mezi chudákem umírajícím za plentou bez zájmu kohokoli a zemřelým "prezidentem"?

Neměl arcibiskup Duka mluvit o marnosti světské slávy a o tom, že lidé jsou si před Bohem rovni, o modlitbách, které potřebuje každý, kdo se vydá na cestu smrti? Skoro se mi zdálo, že katolický mešní obřad, který je bytostně a nutně upřen do věčnosti, nějak překáží té v jádru světské slavnosti, jež měla adorovat národní ikonu a ukázat státotvornou roli římskokatolické církve. Tato tendence české římskokatolické církve pochází z naprosto jiného světa, než je svět Havlův nebo Masarykův, podobá se poměrům za Rakouska-Uherska nebo cézaropapismu byzantskému, v němž funguje dodnes ruská ortodoxní církev.

V tom smyslu se arcibiskup Duka chová podle mého názoru v režii prezidenta Klause a jeho nacionalismu, kdy nebožtík Havel, stojící na věčnosti před tváří Páně, posloužil zcela pozemským a v zásadě mrzkým zájmům, jak naučit národ adorovat své ikony bez odvahy se otázat, jaký taková adorace má smysl a není-li v příkrém rozporu s hodnotami adorovaného. Karel Schwarzenberg mohl sebedojemněji mluvit o pravdě a lásce a jejich vítězství, reálné dějiny ale psal právě Václav Klaus se svou kuponovou privatizací a opoziční smlouvou, který se nakonec stal prezidentem a národní ikonou. Klaus ostatně obsadil Schwarzenberga i do téhle velké frašky zbytnělého nacionalismu. Zase triumfuje v realitě a ostatní nechá mluvit o hodnotách, jimž se realita vysmívá. Velice bych se divil, kdyby si prezident tyto obřady neužíval s myšlenkou na to, že podobné adorování se bude dít i jemu. Bude-li mít však za nástuce ve funkci člověka, který bude ignorovat názory a postoje svého předchůdce stejně, jako to dělá prezident Klaus dnes vůči zemřelému V. Havlovi, nemusí se dočkat ani státního pohřbu.

Připomeňme si však druhý největší křesťanský svátek, který je právě před námi: narození Ježíše Krista, vtělení Boha v městě Betlémě. Nepřišel s žádnými tituly, s žádnou pompou -- a když už andělé a nebeské zástupy uznaly někoho za hodna dozvědět se o té ohromné události, byli to obyčejní pastýři stád. Tento Mesiáš přišel spasit svět, aby umřel na kříži za každého člověka bez rozdílu. Ten, kdo ho na ten kříž pověsil, byl židovský klérus, který donutil Piláta výhrůžkami císařem, aby nechal Ježíše ukřižovat. Vánoce jsou proto bytostně oslavou chudáků, kterých si nikdo z mocipánů nevšimne, ale mezi nimiž a s nimiž je Mesiáš, Pán kosmu a poslední Soudce všech. Nenechejme si tuto vánoční zvěst vzít pitomým kázáním pana arcibiskupa. Jediná naděje zesnulého Václava Havla a nás všech, kteří také umřeme, na spásu je založena právě v tom, že Bůh žádné světské řády, tituly a žádnou pompu neuznává, neboť nás všechny miluje pro nás samotné, jací vskutku jsme a jací budeme před jeho tváří v naprosté nahotě, bez jediného lístku blyštivého povrchu, jenž by mohl zakrýt holou pravdu o naší duši a našich činech.

Text Dukova kázání a jiných projevů ZDE

0
Vytisknout
30334

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2011