Hlavní závěry této analýzy:

• Dohoda o omezování jaderné výzbroje není to nejpodstatnější. Je to „rutina“, která nepochybně přispěla k vnějškovému kladnému hodnocení moskevských jednání, což samo o sobě je pozitivní věc. Stratfor: „Viděli jsme už mnohem horší i mnohem lepší summity. Ale vzhledem k vitriolu v minulých vztazích USA se Sovětským svazem a Ruskem je rutina sotva negativním výsledkem.“
• Podstatné jsou ale přetrvávající geopolitické rozpory mezi USA a Ruskem, kterých je řada a z nichž Stratfor zdůrazňuje tři následující:
• „…jestli se Posko stane základnou, z níž budou Spojené státy moci zadržovat ruskou moc, nebo z ruského hlediska ohrožovat bývalý Sovětský svaz“. Systém obrany proti balistickým raketám „představuje využití polského území pro strategické účely USA, a to je něco, proti čemu jsou Rusové ani ne tak kvůli přímé nebo konkrétní hrozbě systému – která je minimální, jako kvůli tomu, co symbolizuje status Američanů v Polsku.“
• „Zadruhé je zde je otázka Íránu. … Spojené státy naléhavě potřebují efektivně izolovat Írán, což je nemožné bez ruské spolupráce.“
• „A zatřetí je zde otázka vztahů USA s dřívějšími zeměmi Sovětského svazu kromě Ruska a výslovné přání USA, aby se NATO rozšířilo o Ukrajinu a Gruzii. Rusové trvají na tom, že jakákoli taková expanze ohrožuje ruskou národní bezpečnost a dohody s předchozími administrativami USA. Spojené státy trvají na tom, že žádné takové dohody neexistují, že rozšíření NATO neohrožuje Rusko a že bude pokračovat.“

Z analýzy Stratforu vyplývá, že vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem se budou v první řadě odvíjet nikoli od problému jaderného odzbrojování, ale od manévrování kolem těchto tří základních otázek, případně od jejich řešení.

Z hlediska odpůrců radarové protiraketové základny USA v Česku z toho plyne závěr, že problém je pořád aktuální a že je zásadní otázkou vztahů mezi USA a Ruskem, s vážnými důsledky pro Českou republiku. Tudíž: je to nadále i naše věc.

Zdroj ZDE