Pravicovou Janu Bobošíkovou nominovalo do pozice koaličního i opozičního outsidera sedmnáct zdánlivě "odvržených" komunistů - po souhlasu klubu. Nestalo se tak po dohodě s Paroubkem? Je to pravděpodobnější varianta, než kdyby se tak stalo po dohodě s Topolánkem nebo duem Weigl&Šlouf. Stalo se tak po dohodě, se kterou byli poslanci klubu KSČM seznámeni. A nebyla to ona dohoda o podpoře Švejnarovi.

Kdysi na neveřejné schůzce poslance Evropského parlamentu Ransdorfa s některými poslanci a členy ČSSD v mateřské organizaci Miloše Zemana v Praze v ulici na Rybníčku prohlásil tento enfant terrible, že radikální levici může legitimizovat buď rozumná umírněná levice, nebo pragmatická pravice. Idiocie krajní pravice to prozatím udělala spolehlivěji.

Projde-li tajná volba, stane se Bobošíková kandidátkou veřejné pravdy. O utajené věrnosti veřejně vyřčeným slovům a předsevzetím. Kandidátkou statistické pravdy o poslancích ODS, kteří nemilují Klause, stejně jako kandidátkou statistického vzdoru proti americké liberální variantě téhož Klause v osobě Jana Švejnara. Bude kandidátkou tajné alternativy. Hrozbou velkohubým slovům o stoprocentní podpoře tomu či onomu. Poučné divadlo. Už první kolo tajné volby řekne, o kolik víc než sedmnáct volitelů dostane odpor. Odpor vůči bezuzdnému triumfalismu ODS, stejně jako odpor vůči bezmocné volbě jediného Antiklause. Pokud těch hlasů odporu bude víc, může se stát, že do druhého či do třetího kola volby "svornosti" postoupí jeden z původních kandidátů a onen "outsider" - Bobošíková. A bude jasno. Ta chvíle může vést k jinému vnímání politiky než jako souboje dvou nesmiřitelných. Vyjednávání už nepovedou dva testosteronoví samci bez úcty k "těm druhým". Jejich mužství utrpí šrám, vedoucí k realističtějšímu zhodnocení situace a k přehodnocení původních úmyslů. A k možné vůli se dohodnout v jiném obrysu, než nerealistickém. Zelení budou muset slevit z protiatomového postoje, sociální demokraté se budou muset postavit tváří v tvář ekonomickému liberalismu, komunisté budou muset připustit důchodovou reformu. ODS se bude muset s prodejnou policií a manipulující tajnou službou stejně jako s obhroublým valašským siláctvím rozejít. A křesťané? Ti se mohou rozloučit s miliardovými částkami za církevní majetek a prosudetskou zradou části katolického kléru.

Bobošíkové vnitropolitické a ekonomické názory jsou bližší ODS než sociálním demokratům nebo komunistům. Její objevení se může být Antiklausem pro poslance ODS, aniž by museli zároveň volit Havla. Protože odpor k "plyšovému" prezidentovi a jeho manýrům včetně možného vítězství "pravdy a lásky" při televizní krizi v letech 2000-2001 je to, co spojuje jak Bobošíkovou, tak ODS, komunisty i polovinu sociálních demokratů. A právě na tomto, pro českou společnost dodnes traumatizujícím tématu je Jan Švejnar "představitelem občanského sektoru". Toho občanského sektoru, který aktivisticky podporoval Komerse a jeho bandu svíčkovými shromážděními před budovou zpravodajství na Kavčích horách... Tam, kde se formovala Čtyřkoalice, kde se sjednocovala fronta zestárlých skautíků a televizních komentátorů, herců a nových senátorů. Tam, kde vznikala kariéra současného ředitele České televize Janečka a nová kariéra dalších šašků této frašky. Tam, kde česká společnost podruhé přišla o panenství. Poprvé byla romantická duše Čechů deflorována o sametovém roce 1989 týmiž herci. Jenže tenkrát to bylo pečlivě zrežírované drama s katarzí, zatímco o jedenáct let později byl tentýž scénář fraškou. Až Táňa Fischerová a její "Klíčové hnutí" znovu začne cinkat ve jménu české kultury a demokracie, budou se už všichni smát. Protože sametu a vítězství "pravdy a lásky" už odzvonilo. Takové malé, osmnáct let trvající "humanitární bombardování". V Slovinsku roku 1991, při podpisu ostudných Daytonských dohod v roce 1995, při tajné schůzce zástupců USA a teroristické organizace UCK v Juniku 24. června 1998 či v při bombardování Bělehradu státy NATO v roce 1999 se bojovalo za Prahu roku 2008. Za prozření z idealistických snů o Spojených státech jako kolébce demokracie i odpovědného vládnutí. Ale za prozření z iluzí o čestném rozhodování politiků. Slovanská holubiččí lidskost i ona švejkovská pravda už tehdy prohrály proti havlovským lžím, německé nenávisti a americké nafoukané nevědoucnosti.

Českou vinu za ostudnou účast v první agresivní válce NATO nese dodnes tehdejší předseda sociálně demokratické vlády Miloš Zeman a jeho ministři stejně, jako tehdejší prezident Václav Havel. A zde je pozice Jany Bobošíkové nejbližší KSČM či tehdejšímu ministru zahraničí Kavanovi, který se ptal, zda lze z NATO vystoupit. Protože ani ČSSD dodnes nepřiznala svou odpovědnost za ono "humanitární bombardování". K džihádu proti křesťanskému Srbsku ve prospěch fundamentalistických albánských nacionalistů a kosovských separatistů tehdy vyzývali salonní levičáci Havel a Patočka, ale i katolík Halík. A fanatiky pro české členství v NATO v řadách ODS ani nenapadlo, aby se zamýšleli nad multilateralitou české zahraniční politiky.

Ateistka Bobošíková jako pragmatická středopravicová politička s úctou k národním tradicím i prolité krvi bojovníků za svobodu ale dnes nesouhlasí s evropskými sociálními vymoženostmi. Zde bude její dosavadní pozice blízká ODS a jejich podnikatelům a manažerům. Děsí ji spojení Vatikánu a arcibiskupství, podpořené stovkami miliard. Jako bruselskou realistku ji ale EU naučila vnímat české národní zájmy v průsečíku zájmů ostatních evropských zemí , nikoliv v idealisticky romantickém, ale naprosto zavádějícím boji za cizí zájmy v Nepálu, na Kubě či v Iráku. Případně v ustupování německé expanzi v regionu.

Takže - vyberte si, páni poslanci a senátoři. Lokální eurofob Klaus, globalistický eurooptimista Švejnar nebo osamělá eurorealistka Bobošíková. Tři pravicové volby. Každá jiná...