Narodil jsem se tu a prožil dětství. Vyrůstal jsem v prostředí silném na emocionální zážitky s dostatkem prostoru a krásnou krajinou obklopující město, jehož dominantou je Svatá Hora a temné těžní věže. Příbram, kdysi výspa uranového průmyslu a vždycky především místo s dobrým výdělkem pro každého. Roku 1579 byla povýšena na královské horní město. Dříve se zde těžilo stříbro, ruda a po válce uran.

Příbram byla důležitou zásobárnou stříbra bývalého Rakouska Uherska, po druhé světové válce pak hlavní zásobárnou Sovětského svazu uranem. Svatá Hora vždy čněla nad městem majestátně, i když v dobách socialistického Československa vlastně nepatřičně. Na jedné straně rudé hvězdy skvělé budoucnosti, naproti tomu kříže Kristova utrpení. Ve své hornické tradici byla Příbram vždy tajemná svojí nedefinovatelností a protiklady.

Na jedné straně uranový průmysl se svými vězni za ostnatými dráty a veskrze světským životem místních obyvatel i tisíců brigádníků, na straně druhé duchovní místo, kam už od středověku směřovali s prosbami k panně Marii poutníci z celé Evropy. Mohla se snad právě tady, ve městě bez tváře, v prostředí kafkovsky tísnivém zrodit nějaká kultura, jež by městu vtiskla smysluplnější korektiv než jen možnost vydělat peníze?

Bylo to vždy město lidí, jež přišli za prací, která slibovala blahobyt, město bez původních obyvatel, pokud nepočítám ty z přidružených obcí jako je Zdaboř, Podlesí či Březové Hory. Ale i odsud chodili chlapi především fárat. Brigádníci, přicházející ze všech koutů Československa a žijící v pro ně vybudovaném "ghetu" ubytoven na Zdaboři si sebou přinášeli své vlastní, většinou velmi jednoduché kulturní návyky: peníze, děvky, chlast.

Avšak přesto existovala v Příbrami v době mého dospívání jakási alternativní forma "podzemní" kultury, navazující "socialisticky" pitoreskně a se zpožděním na hnutí hippies v šedesátých letech. Naši tátové makali v dolech, potom spali a pak šli zase do šichty. Neměli čas, vydělávali peníze na auto a obživu. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, stále stejně, občas kino, ples v kulturáku, v létě dovolená v Bulharsku a nebo v Rumunsku u moře.

My jsme nosili dlouhé vlasy, džíny, pili v kulturáku pivo a věnovali se muzice. Na "příbramský mlejn" u Baníku jezdila jamovat řada tehdejších "celebrit" z Prahy, jako byl třeba Mišík anebo Merta. Později se začala prosazovat i "oficiálně povolená" diskotéková kultura, poprvé jsem uslyšel slovo vekslák a pasák. Nevšímali jsme si těch uzavřených a jinak vypadajících ostříhaných mladých lidí v bílých ponožkách a černých polobotkách.

Nepamatuji si ale za celou dobu na jediný konflikt, na jediné fyzické napadení, jehož bych byl ve veřejném prostoru svědkem a stejně jako dnes, ani tehdy nebyli v ulicích vidět policisté. Troufám si tvrdit, že tenkrát zde rasismus neexistoval. Romové i tzv."uraňáci" si své problémy řešili sami, uvnitř své komunity, nás ke svým konfliktům nepouštěli, ani je na nás nepřenášeli. Ti lidé byli naší součástí, věděli jsme, že k sobě patříme, ale že si každá skupina žije po svém.

Byl to přirozený respekt, nikoliv důsledek tehdejšího mocenského tlaku. Troufám si tvrdit, že v hornickém městě, kde se vydělávaly hlavně peníze, nic takového na lidi ani neúčinkovalo. Dělali jsme různé voloviny, ale nepamatuji se, že bych měl kdy potíže s policií. Tu jsem poznal až v Praze, kdykoliv jsme tam zavítali, třeba na rockový festival do Lucerny. Kde se najednou vzala tak silná nesnášenlivost a proč se Příbram stala postrachem pro její obyvatele?

Uranový průmysl se už koncem osmdesátých let přesouval jinam a po tzv. revoluci se zhroutil. Hlavní zdroj obživy Příbramáků zmizel. Brigádníci odešli, tisíce lidí se odstěhovalo za prací jinam a ti, co zůstali, zestárli u svého piva a novin. Zůstalo vyžilé a kulturně oslabené město. Pod praporem všemocných zákonů trhu, neexistence špinavých peněz a nových ekonomických možností zvedla své hlavy do té doby tichá a nenápadná sociální vrstva.

Tátové dostavili chaty a zahrádky, brigádníci své velké peníze utratili, jen zvláštní lidé v bílých ponožkách a černých polobotkách měli své vyvekslováno. Oblékli saka, uvázali kravaty a investovali, a protože potřebovali ochranu, začali se rozhlížet po těch, kteří si chtěli přivydělat. Usadili se, založili rodiny, postavili nové domy a vychovávali své děti. Kultura peněz nabyla ve městě "peněz" a dnes bez peněz nové právo, právo silnějšího.

Samozřejmě nadsazuji, aniž bych se chtěl dotknout našich otců, těch bývalých poctivých spoluobčanů, jež na svých chatách a zahrádkách dále sní svůj socialistický sen. Moje generace zmizela, už nikoho nepotkávám. Příbram je "mrtvé" město, vnitřně nemocné a nic tomu nepomohou nové fasády, benzinové pumpy a pobočky bank. Skanzen bývalých ubytoven na Zdaboři bude zbourán a jeho místo zaujme nový obrovský supermarket, kolikátý už?

Cihlové sídliště z padesátých let je paradoxně ještě to kvalitní, co tu zbylo, jenomže špinavé a poničené ulice zejí i přes den prázdnotou. Jakýs takýs život se přestěhoval na druhou stranu, do dříve ponurého historického centra Příbrami, kde jsou banky, pojišťovny a úřady. Do roku 1989 to bylo obráceně, nové sídliště žilo. Dnes je nová Příbram odříznuta, opuštěná a zanedbaná, stala se prostorem bez lidí, prostorem k zabití. Děti si mají kde hrát.