V předcházejícím vývoji životní úroveň těchto vrstev rostla a jejich naděje, že se zařadí mezi vyšší střední vrstvy, se zdála zcela oprávněnou. Jejich pohled ovšem vždy směřoval dvěma směry současně.

Jednak byl upřen směrem dolů, k vrstvám nižším. Zde prožívaly jak vlastní nadřazenost, tak strach z možného pádu mezi ty, nad něž se vyvyšovaly a od nichž stále nejsou sociálně dost daleko na to, aby se mohly cítit zcela zajištěny před tímto rizikem úpadku.

Směrem nahoru jsou jejich pocity rovněž smíšené. Vidí zde jak svůj vzor, to, čím by se samy chtěly stát, tak ty, kterým bezmocně závidí a jež současně nenávidí. Tato nenávist má sama více zdrojů. Nenávidí vyšší třídy za to, že mají to, co by ony samy chtěly mít -- vedoucí postavení ve společnosti, postavení zajištěné proti všem rizikům, jež přináší globalizace, příslušnost mezi celebrity, které se objevují ve sdělovacích prostředcích a kterým nehrozí ono pohlcení v anonymním davu, kterého se naopak štědře dostává těmto nižším středním vrstvám. Nenávidí je i za to, že mají moc rozhodovat o jejich osudu, přičemž, podle hlubokého přesvědčení středostavovského příslušníka, nejsou o nic lepší než on. Nenávidí je ovšem i pro to, že se jich bojí.

Strach je vůbec nedílnou součástí světa středních vrstev, a to přes všechnu pýchu a pocit vlastní nadřazenosti. Tento strach je o to větší, že mezi nimi prakticky neexistuje solidarita. Závidí nejen vyšším vrstvám, ale i sobě navzájem. Jeden pro druhého totiž představují konkurenta v soutěži o povýšení, v níž platí princip: Půjdu-li nahoru já, již se na to místo nedostaneš ty. Také proto nejsou většinou, či vůbec nikdy, schopni zorganizovat stávku a vést boj proti vyšším třídám. Vzpomínám si na výrok jednoho technika krátce po roce 1990, který na návrh, aby převzali krachující továrnu do vlastnictví zaměstnanců, odpověděl, že než by se dělil a domlouval s "Frantou", bude lépe, když fabriku koupí zahraniční podnikatel.

Jejich způsob života a životní cíle v sobě nenesou zárodky nějakého spravedlivějšího a demokratičtějšího uspořádání společnosti. Oni se především sami chtějí stát buržoazií. To je jejich životní sen.

Tento sen je však nyní ohrožen úpadkem sociálního státu.

Jejich pocity a následné chování jsou reakcí na toto ohrožení. Představují tedy reakční sílu, nikoliv sílu revoluční. Nevytyčují pozitivní ideál, ale zdůrazňují především to, co nechtějí, proti čemu jsou, koho nenávidí a čeho se bojí.

Středostavovská kritika nadnárodních firem, bank, světového kapitálu a vůbec všeho, co považují za své ohrožení, neústí v požadavky na utvoření sociálně spravedlivější a demokratičtější společnosti, pokud se za sociální spravedlností neskrývá větší podíl na společenském bohatství právě pro ně, za demokratičtější společností pak větší podíl na moci opět pro ně samé. I když si to nechtějí připustit a své skutečné cíle maskují za všeobecné fráze.

Toto není originální scénář možného budoucího vývoje. Naopak, to je model, který se v dějinách opakuje. NSDAP byla založena příslušníky středních vrstev a její voličská základná se nacházela právě mezi nimi. To "S" v názvu je symbol iluze, kterou měly střední vrstvy samy o sobě, iluze, že reprezentují zájem většiny, spíše však všech, vyjádřený ve slově socialistická, přičemž socialistického na nacistech nebylo nic.

Promítl se zde i specifický vztah středních vrstev k vládnoucí buržoazii, ona směs závisti, strachu a obdivu. Ve svých počátcích rétoricky velmi radikálně vystupovaly proti velkokapitálu, aby tato hesla rychle zapomněly, když se začaly přibližovat k moci. Kdo to nestihl, byl fyzicky zlikvidován v "noci dlouhých nožů".

Strach, který příslušníci středních vrstev pociťovali před mocí nejvyšších tříd společně s touhou stát se jejich příslušníkem, jim bránil ve skutečném boji proti společenským elitám. Oni nechtěli a dosud nechtějí odstranit hierarchii ve společnosti, oni se jen chtějí posunout na její vyšší příčky.

Co však potom s oněmi pocity ohrožení a neznámé nepřátelské síly, která je ovládá a snaží se je připravit o jejich těžce vydobyté společenské postavení?

Musí být přeneseny na skupinu lidí, která bude označena za viníka všeho utrpení. Tato skupina musí být jednak snadno identifikovatelná, tj. musí se odlišovat od ostatních, jednak musí být uvěřitelná jako zdroj všeho zla. Jelikož nemůže být identifikována na třídním principu, bude určena na základě principů ideologických a rasových. Tak např. Rómové mohou být nenáviděni, ale vzhledem k jejich sociální pozici ve společenském systému nemohou hrát roli démonické síly ovládající společnost ke škodě středních vrstev. Taková skupina ovšem existuje a vzhledem k historickým kořenům dlouhodobě pěstované nenávisti je snadné ji určit a svést na ni hněv a zlobu vší středostavovské frustrace. Je to skupina, která se bez problémů zařadila do společnosti a najdeme ji na všech stupních společenského žebříčku. Jsou to Židé. Jsou jiní, je proto na ně možné útočit, křičet o bankovním kapitálu (realita nacistické rétoriky) a přitom po očku mrkat na skutečné držitele moci a kapitálu, že se nás nemusejí bát, neboť árijský kapitál nevadí, to jen ten židovský.

Tento způsob identifikace společného nepřítele má v sobě mnoho skrytých "půvabů". Jestliže je nepřítel takto snadno nalezen na základě rasového principu, je tím současně ustaveno rasové společenství nadřazené, panské rasy. Toto společenství poskytuje pak zdánlivý pocit jednoty a ochrany pro své členy. Rasový princip dodává i potřebnou sebedůvěru pro zakomplexované a vnitřně nejisté, kterým nabízí kompenzaci jejich nízkého sebevědomí v pocitu příslušnosti k vyvolené rase.

Nabízí ovšem také možnost ventilování vší frustrace a nenávisti ve fyzickém násilí proti rase tzv. méněcenné.

Výše uvedené úvahy by mohly poskytovat vysvětlení, proč se k nacistické ideologii hlásí příslušníci slovanského etnika, jak jsme mohli znovu vidět v Praze 10. listopadu. To je na první pohled paradox, neboť i Slované byli nacisty považováni za méněcennou rasu a podle Hitlerových slov jich měla přežít jen menšina, jíž by dopřál postavení pologramotných otroků na panstvích arijských statkářů. V případě vítězství nacismu by se tedy většina demonstrujících neonacistů vůbec nenarodila, a pokud ano, byli by otroky.

Jistou roli zde sehrává i skutečnost, že málo víme o nacistické agresi vůči slovanskému obyvatelstvu. Málo, spíše vůbec ne, si uvědomujeme, že nacisté vyvraždili přibližně 15 milionů slovanského civilního obyvatelstva. Tím jen chci zdůraznit fakt, že nacismus je vražednou ideologií namířenou proti všem lidem, tedy i proti nám.

Vzhledem k současným procesům, probíhajícím v této společnosti a v tomto světě, nelze považovat nacismus za odbytou věc minulých dějin, ani výstřelek zanedbatelné menšiny, ale je nutné se na něj dívat jako na obnovující se zlo, reálnou hrozbu pro nás pro všechny.

10. listopadu se měla v Praze odehrát zkouška síly, o jejímž významu mají neonacisté jasno. Na přímý dotaz, jaký význam má pro něj tento den, prohlásil jeden z nich v sobotu veřer do kamery, že je to velmi významný den proto, že začalo vyvražďování Židů.

Kdo to pochopil, ten včera demonstroval proti neonacistům v Praze, a to ať již přímo svou fyzickou účastí či alespoň myšlenkovou a citovou spoluúčastí na této demonstraci. V tomto souboji morálních symbolů neonacisté jednoznačně prohráli. Jejich přesvědčení, že reprezentují nějakou významnou část obyvatelstva bylo vyvráceno mnohem početnější demonstrací jejich odpůrců.

Čím více lidí bude takto aktivně vystupovat proti neonacistickému nebezpečí, tím méně pravděpodobný bude pesimistický scénář nástupu fašismus, resp. nacismu, který jsem výše načrtl. A o to bychom měli všichni společně usilovat.

Měli bychom si však být vědomi, že odvrácení fašistického nebezpečí jednou pro vždy je možné jen s odstraněním společenské nerovnosti, se zrušením nadvlády člověka nad člověkem a z toho vyplývajícího hodnocením lidí podle toho, kde na společenském žebříčku moci a majetku stojí.