15. 5. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 5. 2007

Sociální stát a kapitalismus

Michael Hauser a kol., Sociální stát a kapitalismus

Vydal Socialistický kruh, a.s., vytiskl Svoboda servis v Praze 2007

3 části, 306 str.

Motto: „Sociální stát už dávno není samozřejmostí, ale mnohé jeho instituce nadále existují. …můžeme prohlásit, že sociální stát, který dával naději na postupné vyřešení sociální otázky a na harmonii vztahů mezi prací a kapitálem, je minulostí.“ (recenzovaná publikace, str. 73)

Péčí nakladatelství Socialistický kruh a Svoboda servis byla vydána velmi podnětná a inspirující publikace „Sociální stát a kapitalismus“. Je koncipována jako sborník statí a vystoupení řady odborníků, zabývajících se příslušným tématem. Velkou výhodou takového přístupu je, že je možno prezentovat široký rejstřík názorů pokrývajících různé aspekty problematiky související s pojmem sociální stát, takže v předložených textech můžeme objevit řadu velmi fundovaných ekonomických, sociologických, historických i politologických komentářů.

Tato skutečnost umožňuje nejen obsáhnout komplexně prezentované téma, ale může velmi dobře posloužit čtenáři i k jakémusi poměrně obsažnému seznámení s některými obecnějšími obsahovými a metodickými přístupy uvedených vědeckých disciplín. Velkým metodickým příspěvkem publikace je zároveň i fakt, že se nikterak neostýchá použít i ta názorová a teoretická schémata, která se v současnosti netěší velké oblibě „mainstreamových“ studií, naopak jsou účelově odsouvána do pozadí.

Předložená práce je rozčleněna do tří základních částí, kde první z nich je nazvána Sociální stát v širších souvislostech, druhá Prvky sociálního státu a třetí pak Sociální stát v politice levicových stran. Každá z těchto tří částí obsahuje několik dílčích analytických statí, pojednávajících o některém aspektu z hlediska historie, současnosti či předpokládané budoucnosti sociálního státu a zaměřují se na charakteristiky posuzující ekonomické a obecně společenské podmínky jeho vzniku stejně tak jako na prvky vymezující jeho současnou podobu a budoucí osud.

První část v rámci prvního oddílu je nazvána „Sociální stát a emancipační otázka“ (autorem je Michael Hauser). Je věnována velmi sofistikovanému rozboru ekonomických souvislostí vzniku a existence sociálního státu a jejím základním vyzněním je přitakání (marxistické) koncepci podmíněnosti fungování sociálních, politických a jiných nadstavbových aspektů, včetně tedy prvků charakterizujících sociální stát jako faktor podmíněný ekonomickými zákonitostmi a motivacemi. Autor této části podává plastický obraz vývoje věcných a institucionální etap kapitalistického výrobního způsobu a jeho etap v podobě monopolního kapitalismu, státně monopolního kapitalismu, vlivu technologické revoluce na změny systému a také globalizované formy reprodukce kapitálového vztahu. Tato ilustrace vývoje vztahu mezi kapitálem a státem je zároveň doprovázena různými pohledy na existenci a řešení rozporů sociálního státu v těchto jednotlivých etapách vývoje. Vyústěním tohoto rozboru je již dříve uvedené konstatování o závislosti sociálního státu na souladu podmínek jeho fungování s podmínkami reprodukce kapitálu. „Můžeme však konstatovat, že pokud intervenční politika a přerozdělování nepřispívají k vytváření podmínek potřebných k růstu zisku (příp. k akumulaci kapitálu a zhodnocování nadhodnoty), sociální demokracie nemůže při použití svých tradičních metod dlouhodobě udržet nebo dokonce rozšířit stávající intervence či přerozdělování“ (str 61 rec.pub.), je řečeno v souvislosti s postoji sociální demokracie k podmínkám rozvoje sociálního státu. „V současné době mají sociální demokracie de facto jedinou možnost, jak zůstat při použití svých tradičních metod stranami vládními, a tou je pokračovat v politice konsensu ve vztahu k nadnárodnímu kapitálu“(str.69 rec.pub.), což je, jak vyplývá z celkové charakteristiky globalizační epochy kapitalismu, v zásadě rovno likvidaci existence sociálního státu, protože to znamená „ zavádět takové pracovní, sociální a ekologické normy a opatření, které se příliš nedotknou zisku a ekonomické činnosti monopolního sektoru, ale bude je možno využít jako nástroj legitimizace nepopulárních kroků a opatření… Změnilo se pouze to, že vlivem všech výše uvedených faktorů a tendencí pozbyl sociální stát své hospodářské a legitimizační funkce“ (str.69 rec.pub.). Doplňme k tomuto tvrzení pouze upřesňující poznámku, že ztráta této legitimizační funkce se vztahuje pouze k podmínkám globálního kapitalismu Autor dává svému rozboru logickou tečku konstatováním: „nebude pak nutno vyvodit závěr, že je zapotřebí zaměřit se na samotnou logiku kapitálu, na jeho limity a rozpory, a uvažovat o tom, zdali se jeho logika dá překročit?“ (str. 74 rec.pub.)

Ve stati „Sociální stát: Příčiny krize a cesta z ní“ její autor R. Valenčík zdůrazňuje jiný aspekt procesu, který nazývá krizí sociálního státu, kterou definuje jako rostoucí averzi k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice, dokonce jako existenci „snění“ o možnosti zablokovat vývoj, a to rozvíjení principů vzdělanostní společnosti, protože produkce lidských schopností (zejména formou vzdělání) se stává dominantním sektorem produkující rozhodující množství statků. Z toho vyplývají i autorova doporučení, jak takové „krizi“ sociálního státu čelit, a to prostřednictvím takového vývoje kapitálového trhu, který povede k „eliminování bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností“ (str.82 rec.pub.).

Pět rozhodujících konfliktů a rozporů, jichž vyřešení je podmiňujícím faktorem nejen další existence sociálního státu, ale i rozvoje společnosti obecně, vidí ve svém příspěvku nazvaném „Dnešek a zítřek sociálního státu – sociální stát v éře globalizace“ Miloš Pick. Prvním z těchto rozporů je rozpor mezi liberalizací a monopolizací, kdy „místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty je dána volná ruka hrstce multinacionálních společností k uplatnění jejich převahy“ (rec.pub. str.86). Další konflikt vyvolává dvojí metr při aplikaci liberalizace světové ekonomiky a obchodu, kdy je vyvíjen tlak na liberalizaci obchodní a hospodářské politiky méně rozvinutých zemí, což vede k tomu, že konkurenční boj je vedený prostřednictvím tlaku na snižování nákladů na úroveň těchto zemí, a zároveň jsou uplatňovány restrikce vůči převodu vyspělých technologií do těchto zemí. Tato politika vede na jedné straně ke gigantickému přerozdělování výsledků z méně vyspělých do rozvinutých zemí a na straně druhé k lavině outsourcingů a extrémní polarizaci bídy a bohatství nejen mezi Severem a Jihem, ale i uvnitř Severu. Za třetí se rozčlenění podle vyspělosti promítá ve stále větší míře i dovnitř výrobků, což vede k růstu dovozů při kompletaci výrobků. Dále autor zmiňuje nerovnoměrný vývoj znalostní revoluce a nakonec konflikt mezi rostoucí nezbytností regulace globálního trhu a snižující se rolí národních států.

Dále se autor věnuje některým konkrétní příkladům selhání neoliberálních přístupů při ekonomické transformaci v některých zemích a v některých oblastech ekonomické politiky, odhaluje i některé mýty s tím spojené (např. mýtus o vysokém daňovém zatížení jako o příčině nižší ekonomické konkurenceschopnosti, nebo mýtus o přílišné nákladnosti a zneužívání sociálních systémů). Vyústěním jeho rozboru je tvrzení, že „hrozbou sociálního státu nejsou ani uvedené vysoce nákladné nové civilizační výzvy, ani technická revoluce, ani globalizace, ale její neoliberální podoba a zneužívání“.

Velkou kritikou ideového konceptu „třetí cesty“ v teorii prezentované pracemi britského ekonoma A.Giddense a v praxi především politikou Blairovy Labour party, ale i řady dalších soc.demokratických stran, je stať Jiřího Stehlíka „Fenomén sociálního státu“.

Autor vychází z teze teoretiků konceptu „třetí cesty“, že sám pojem sociální stát, samozřejmě včetně jeho obsahu, byl vytvořen jako protiváha k „zahnání hrozby socialismu“, a z toho vyvozuje, že terminus technicus sociální stát je „výsostně záležitostí kapitalistického zřízení“ (str.102 rec.pub.). V této souvislosti autor upozorňuje na často ignorovaný fakt, že rozvoj a existence sociálního státu v zemích západní Evropy byla do značné míry reakcí na „konkurenci“ v podobě socialistických zemí východní Evropy, což dokumentuje citátem z vystoupení německého politika O. Lafontaina „Zatímco v soutěži s východním blokem byl po boku tržního hospodářství trpěn i sociální stát, po zániku východního bloku to přestalo. … Ekonomismus, pohrdající lidmi, se stal globální kulturou. Začal ústup západního světa od solidarismu.“ (rec.pub.str.107). Přičemž ovšem „kapitalismus bez minima sociálního státu by byl tuhým feudálním, ne-li otrokářským režimem“ (rec.pub. str.106). Autor dále rozvíjí kritické pohledy na tzv. překonávání protikladu mezi levicí a pravicí na politické scéně a odmítá zdůrazňování role tzv. středu, neboť „všechny historické společnosti jsou třídně diferencovány a ekonomické a sociální rozbroje se zde odehrávají mezi oběma extrémy, … a ne v podobě nějaké kompromisnické středové strany“. „Vývoj sám jde doleva – ve směru takříkajíc normální, všeobecné humanity, fungující bez přítomnosti soukromého vlastnictví kapitálu, a ne do středu“ (rec.pub. str. 110), dodává autor.

Poněkud odlišný pohled na sociální stát jako na základní a uskutečnitelný koncept prosazovaný především sociální demokracií, nabízí ve svém příspěvku „Evropský sociální stát a jeho kritikové“ Stanislav Holubec. Svou analýzu uvozuje konstatováním, že lze těžko popírat úspěchy sociálního státu v oblasti růstu životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva, snižování nezaměstnanosti, slušného tempa ekonomického růstu i mírové zahraniční politiky.

Autor potom rozebírá různé historické etapy a formy sociálního státu, kdy charakterizuje jako jeho první formu tzv. omezený sociální stát s původem v bismarckovském Německu (datovaný do let 1880-1920), dále pak rozvoj forem sociálního státu v období mezi světovými válkami, kdy je možné už pozorovat pozitivní efekt dělnického hnutí na sociální stát, a následuje „zlatý věk“ sociálního státu v období 1945-1980. kdy se formují podle autora i různé typy sociálního státu (sociálně demokratický, křesťanskodemokratický a liberální), a v této souvislosti je i přiložena tabulka mapující hlavní rysy těchto forem. Autor v této souvislosti zdůrazňuje prvky, jež vedly k rozdílnému vývoji v aplikaci principů sociálního státu v Evropě a Americe. Poslední období je podle autora možno interpretovat jako fázi demontáže sociálního státu, čemuž vedly různé faktory (ropné šoky, pád sovětského bloku, procesy globalizace, stárnutí populace apod.). „Od konce sedmdesátých let se formuje nové paradigma, které chce zaútočit na sociální stát…proti welfare state se staví program workfare state“ (rec.pub. str.125), jehož základní rysy autor definuje jako nízký nebo střední růst, deregulovaný peněžní sektor, privatizace a krácení sociálních dávek, slabý stát, slabé odbory, ztržnění i dříve veřejným sektorem poskytovaných statků. Autor dále rozlišuje mezi měkkou variantou kritiky sociálního státu z pozic teoretiků třetí cesty, zdůvodňující, že v dnešní době není možné udržet sociální stát ve stávající podobě, a variantou odmítající sociální stát zcela s mottem „chudým pomůžete nejlíp tak, že se jim nesnažíte pomáhat“. Autor následně zpochybňuje s využitím mezinárodních srovnání obvyklé argumenty zastánců „tvrdé varianty“ o nedostatečné efektivnosti sociálního státu pokud jde o snižování nezaměstnanosti, snižování příjmových a majetkových rozdílů, negativním vlivu sociálního státu na upevňování rodinných vztahů a jeho podílu na nárůst sociálně patologických jevů jako je kriminalita. Dále autor vyslovuje jisté porozumění pro argumenty zastánců měkké varianty kritiky, operujících s fakty globalizace, technologických změn, individualizace práce i demografických změn. V závěru svého příspěvku se autor věnuje i těm variantám řešení budoucího rozvoje, které se vymykají hlavnímu proudu současné teorie a politiky.

Levicový model sociálního státu vypracovaný německým marxistickým filozofem H.Marcusem se zabývá příspěvek „Kritika sociálního státu v knize Herberta Marcuseho Jednorozměrný člověk“ vypracovaný Petrem Rohelem. Obsahem uvedené práce tohoto filozofa, datované do let 1959 – 1979, je kritika konceptu na prvky omezující svobodu v podmínkách moderního industriálního státu blahobytu (zdůvodněných jako racionální technologické stanovisku) a zejména na omezování tendencí vedoucích k překonání daného stavu. Marcuse připomíná také roli velkých koncernů a prvek militarizace ekonomiky a politiky. Autor příspěvku ovšem podtrhuje, že Marcuse se domníval, že sociální stát bude v následujícím období rozvíjen, nicméně v podobě překonání tradičního státu blahobytu prostřednictvím rozvoje výrobních sil a odstranění vykořisťování a konzumenství a také odstraněním sil spojených s militarismem a zbrojením. Autor dále dokumentuje některé praktické příklady, které je možno interpretovat jako určité pokusy o uskutečnění Marcuseho myšlenek.

Druhá část předkládané publikace („Prvky sociálního státu“) je uvozena statí Petra Gočeva s názvem „Co opravňuje vertikální přerozdělování. Imanentní kritika neoklasického a liberálního přístupu“. Při své analýze autor vychází ze dvou základních přístupů k přerozdělování (resp. vertikálnímu přerozdělování), a to z přístupu čistě „liberálního“, podle něhož je takovéto přerozdělování škodlivé, neboť snižuje výkonnost ekonomiky, deformuje tržní signály a zmenšuje motivaci subjektů k práci i podnikání, neboli přerozdělování je v tomto pojetí chápáno jako trest za úspěch. Druhý přístup sice uznává, že přerozdělování vede ke snižování ekonomické efektivity, ale zároveň posiluje soudržnost společnosti a zvyšuje rovnost šancí a sociální typ spravedlnosti. Autor si klade za cíl zpochybnit oba dva tyto typy argumentace a zdůvodnit nutnost vertikálního přerozdělování z hlediska spravedlnosti, užitku, efektivity a svobody. V dalších částech svého příspěvku se autor detailněji zabývá právě jednotlivými takto definovanými aspekty. Pokud jde o otázku uplatnění principu spravedlnosti, je zde prezentována podrobná kritika přístupu známého amerického ekonoma a tvůrce teorie ospravedlňující rozdělování v podmínkách kapitalistického trhu jako adekvátní přínosu všech výrobních faktorů J.B.Clarka. Z rozboru vplývá následující závěr: „Lze tedy shrnout, že Clarkova snaha prokázat spravedlnost tržního rozdělování nebyla úspěšná. Využití teorie mezní produktivity k legitimizaci tržního rozdělování je zjevně neudržitelné nejenom z hlediska stoupenců teorie nadproduktu, ale i z hlediska koryfejů neoklasického paradigmatu, nejenom z hlediska marxistů, ale i z hlediska levicových a pravicových libertariánů.“ (rec.pub. str.173).Stejně tak je podrobena kritice i snaha známého rakouského ekonoma F. von Hayeka o ospravedlnění kapitalistické ekonomiky a principů rozdělování s ní spojených, kdy autor namítá, že účastníci této „hry“ nemají rovné šance, nemají možnost svobodné volby pokud jde o podmínky své účasti a rozdělování je determinováno předchozím rozdělením „rolí“, především podílem na vlastnictví výrobních prostředků. Dalším předmětem rozboru a kritiky je argumentace z hlediska zdůrazňování užitečnosti jako kritéria pro rozdělování. I zde autor vychází z názorů známých představitelů teorie utilitarismu J.Benthama a F.Edgewortha, odvolává se i na názory A.Marshalla a W.Jevonse. Autor stati ze svého rozboru dovozuje, že „pokud někdo přijme princip maximalizace společenského užitku jako východisko své analýzy, pak musí dospět k názoru, že optimálním způsobem rozdělování fixního produktu je rozdělování rovným dílem“ (rec.pub. str. 202). Dále je ve stati posuzována otázka kritéria efektivity, kdy je zde široce komentována často používaná teze o protichůdnosti rovnosti a ekonomické prosperity a motivace. Autor argumentuje, že do určitého bodu působí naopak společenská rovnost jako zdroj ekonomické efektivnosti. Otázkou, zda je přerozdělování příčinou omezení pocitu osobní svobody, se autor zabývá v poslední části svého příspěvku, a dochází k závěru, že „přerozdělování nevede k omezování svobody, ale naopak k jejímu rozšiřování“ (rec.pub. str.219).

Speciálním, ale velmi důležitým a v současnosti velmi frekventovaným problémem, spojeným úzce s otázkou fungování sociálního státu, je přístup k důchodové reformě. Ve svém příspěvku „Sociální stát, důchodový systém a důchodová „reforma“ se tomuto tématu věnuje Michal Polák. V úvodu svého rozboru autor připomíná někdy účelově zatemňovaný fakt, že „každá podoba starobního zabezpečení se tak či onak rovná přesunu prostředku od ještě pracujících k nepracujícím. Životní úroveň ještě pracujících ani už nepracujících není nikdy závislá na vnější formě, ale vždy jen a/ na celkovém ekonomickém výstupu a b/ na pravidlech rozdělování mezi tyto dvě skupiny“ (rec.pub. str.227). Dále jsou v příspěvku charakterizovány historické typy důchodového zabezpečení a jsou rozčleněny typy tohoto zabezpečení vzniklé v podmínkách tzv. porýnského a anglosaského kapitalismu. V další části textu se autor zabývá různými aspekty popisujícími průběžně financované i příspěvkové a kapitálové modely důchodového systému a dospívá k závěru, že „skutečnost je taková, že…vládnoucí neoliberální ideologie povoluje vynaložit obrovské prostředky na opatření, která způsobí obyvatelstvu nárůst nejistoty a starobní chudoby, a přinesou zisky velkým soukromým společnostem a těsněji připoutají pracující k trhu, ale už odmítá vynaložit je na jiná opatření, která…by přinesla bezprostřední prospěch širokým vrstvám obyvatelstva, ale zároveň y oslabila funkcionáře kapitálu.“ (rec.pub. str.262). V poslední části tohoto druhého oddílu („Sociální stát a zaměstnanecká participace“) se její autor Zdeněk Hába zamýšlí nad někdy opomíjeným faktorem spoluúčasti zaměstnanců na řízení podniků a zdůvodňuje, že uplatnění tohoto schématu má potenciál posílit hospodářskou demokracii a morální a právní pozici zaměstnanců v podnicích.

Poslední oddíl prezentované publika je věnován politickým aspektům souvisejícím s prosazováním sociálního státu na národní i mezinárodní úrovni. Autoři těchto příspěvků (R.Převrátil: ČSSD a sociální stát: sociální demokracie ve vleku liberalismu, J.Heller: Vnímání sociálního státu v politice KSČM, R.Prévol: Aktuálnost boje za sociální stát v současném kapitalismu) se zabývají v převážně kritickém duchu postoji levicových stran i aspekty přerodu a likvidace sociálního státu v současné Evropě. Posledním příspěvkem publikace je zpráva o průběhu konference na dané téma.

Závěrem je možno říci, že uvedená publikace dává skutečně dobrý přehled o různých aspektech současné debaty o konceptu sociálního státu. Bohužel, většině příspěvků zde obsažených dominuje spíše tón obav o osud sociálního státu v současné etapě vývoje, jejíž jedním z podstatných prvků je nikoliv budování, ale odbourávání sociálního státu. Doufejme tedy, že pesimistické motto této recenze je přehnané a sociální stát a jeho principy přecejen najdou i nových podmínkách své uplatnění.

                 
Obsah vydání       15. 5. 2007
15. 5. 2007 Protestní hnutí občanů - hlasujte pro referendum Milan  Valach
15. 5. 2007 Přinesou Američané s radarem do ČR nový, zázračný zdroj elektrické energie? Jan  Neoral
15. 5. 2007 Kolik stojí válka
15. 5. 2007 Současné doktríny a strategie Oskar  Krejčí
15. 5. 2007 Šedesát let od smrti prvého rakouského vyslance v ČSR v Moskvě Richard  Seemann
15. 5. 2007 Michael  Marčák
15. 5. 2007 Jak to bylo s "ukradením" kufříku státního zástupce?
14. 5. 2007 Český rozhlas manipuluje důkazy Štěpán  Kotrba
15. 5. 2007 Sociální stát a kapitalismus Pavel  Janíčko
15. 5. 2007 Péro Václava Moravce na prodej Štěpán  Kotrba
15. 5. 2007 Když církev se setká se životem, aneb Náš svět potřebuje zdatné ženy Uwe  Ladwig
15. 5. 2007 Jak má fungovat americký protiraketový štít
15. 5. 2007 Lidi v rozpočtových organizacích nemají peníze Lenka  Vytlačilová
15. 5. 2007 Diskutujeme symptomy a opomíjíme příčiny Michal  Giboda
15. 5. 2007 Cestu Romana Prodiho do Prahy bude provázet protiválečná demonstrace
15. 5. 2007 Kotrbovo Desatero aneb přítel Štěpán promine Zdeněk  Bárta
15. 5. 2007 Rajčata Petr  Borkovec
14. 5. 2007 Plzeňští Zelení odmítli americký radar, Schwarzenberg ho prosadí i přes odpor v NATO
14. 5. 2007 Usesení plzeňských Zelených: Jsme proti základně a chceme referendum
14. 5. 2007 Diskuse o radaru v Rokycanech a v Příbrami
14. 5. 2007 Veřejnost má právo se vyjádřit k radarové stanici USA
15. 5. 2007 Situace ve zpravodajských službách a k jmenování ředitele ÚZSI
14. 5. 2007 Praha: Cyklisti, zachraň se kdo můžeš! Hynek  Hanke
14. 5. 2007 Jak vydělat na mrtvých, které si prohlížejí ti, kteří žijí Štěpán  Kotrba
14. 5. 2007 Nebudeme přece tmáři
14. 5. 2007 Chybí základní úcta k lidské bytosti Jan  Čulík
14. 5. 2007 Plastinace alias Jerky, aneb co nám zbylo z Indiánů…? Jan  Paul
14. 5. 2007 Baumax kladl uchazečům o zaměstnání otázky diskriminačního charakteru, ale pokutu nedostal
14. 5. 2007 Účelová taškařice mladých sociální demokratů a stále stejná policie Dalibor "Exx" Záhora
14. 5. 2007 Obři z písku Václav  Dušek
14. 5. 2007 Skandální otazníky v případu Rostislava Roztočila Zdeněk  Jemelík
14. 5. 2007 Unie, Eurovize, aneb z ostudy Kabát Jiří  Pehe
14. 5. 2007 Jak básníci neztrácejí naději Jan  Čulík
14. 5. 2007 Konec básníků v Čechách Jan  Čulík
15. 5. 2007 Glasgow University vypisuje konkurs na češtinského lektora na příští rok
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce