Miloš Zeman potvrdil ve svých memoárech tu osudovou, a jak už to bývá, nešťastnou lásku k Václavu Klausovi, a vyklopil svému nešťastnému životnímu omylu Stanislavu Grossovi další kbelík hutné společenské diskreditace na hlavu. Podle toho, že "trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu", měl by se asi Zeman obávat možné žaloby ze strany na vážnosti ohroženého premiéra Grosse. Měl by ale zároveň snadnou obhajobu, protože kde není co poškozovat, není se čeho dopouštět. Grossova osoba má, z velké části díky svým indispozicím, úcty tolik co stejně objemný patník v městském parku.

Ale Grossovi to asi nevadí, on zase někdy zajede.

Gross se hezky omluvil "všem, které urazil", z čehož hlavní uražený okamžitě neodvodil, že je tato omluva dostatečná, a tak v poledne ještě "nebyl kompetentní posuzovat omluvy", ale po odpolední analýze už KDU -- ČSL věděla, že to vyhovuje křesťanské mravnosti, alespoň do sjezdu. Pak, až bude mít Stanislav Gross "nový mandát", bude zase všechno v naprosté shodě s vůli boží.

Taky se popral jihokorejský parlament a nebylo to zřejmě poprvé. Ale není důvod být hrdý na vysokou společenskou úroveň české politické scény. Jihokorejci se poprali, protože jimi lomcují emoce. To je ale zároveň důkaz toho, že mezi nimi vypukl opravdový, vnitřně vyvolaný konflikt. V našich podmínkách se to nemůže stát proto, že jakékoliv názorové rozdíly politických zástupců nikdy nepřevýší jejich společný zájem o politiku. Svým způsobem je naše "polis" na vyšším vývojovém stádiu, protože se emancipovala od lidu a jeho zájmů někam zpátky na Olymp, kam rozhodně pro svůj duševně nearistokratický původ nepatří. Mýtus o věčném návratu do stavu prvotního ráje se naplňuje opravdu neočekávatelným způsobem.