Trump 2.0: Vypukne rozsáhlý konflikt mezi USA a Čínou?  

14. 11. 2024 / Daniel Veselý

Zkrátka a dobře: Podobu americké domácí a zahraniční politiky formují především zájmy velkého byznysu disponujícího ohromným množstvím peněz, a nikoli zájmy obyčejných Američanů. Za takové situace se nemůžeme divit opakovanému volebnímu úspěchu mazaného hochštaplera, jenž se naoko tváří jako spasitel tvrdě pracujících Američanů, zatímco je dýkou bodá do zad. 

Demokratická strana hodila svůj tradiční elektorát přes palubu už před více než 40 lety, když v roce 1978 prezident Jimmy Carter vykostil zákon, který měl vést k plné zaměstnanosti. Reaganova “pravicová revoluce” vedla u demokratů k politickému posunu doprava, jak dokládá neoliberální agenda prezidentů Clintona a Obamy, což jaksepatří nakypřilo půdu pro vzestup trumpovské demagogie. Republikánská strana se mezitím podle výzkumníků Thomase Manna a Normana Ornsteina stala “radikální vzpourou” rezignující na tradiční parlamentní politiku, a to několik let před vzestupem Donalda Trumpa. Všechny tyto neblahé skutečnosti přirozeně hrají do karet silným autoritářským tendencím Donalda Trumpa a jeho kultu MAGA.   

Demokraté do svého čela vyslali nevýraznou kandidátku, jež ani neprošla řádnými primárkami. Kamala Harrisová, která se nedistancovala od vrcholně nepopulárního Bidena, se v posledním měsíci kampaně odklonila od ekonomických prohlášení namířených proti elitám a v reakci na tlak podnikatelské komunity ustoupila od některých svých populárnějších agend nebo je oslabila. Nedostatek entuziasmu u mladého amerického elektorátu odevzdat hlas Kamale Harrisové vyvolalo pobouření nad aktivní účastí Bidenova kabinetu v izraelské decimaci Gazy, jakož i “polibek smrti” od architekta irácké agrese Dicka Cheneyho a jeho dcery. 

Senátor Bernie Sanders podle mého soudu pregnantně popsal volební debakl demokratů, když prohlásil, že pokud Demokratická strana opustila pracující třídu, není divu, že pracující třída na oplátku opustila ji. Ano, Demokratická strana je naprosto odtržená od své tradiční voličské základny, a proto nemohla obstát v souboji s někým, kdo alespoň předstírá zájem o křivdy a bolístky běžných lidí. 

Mezitím se rýsuje podoba nového Trumpova kabinetu. Postoje a názory nominantů na posty v Trumpově zahraničně-politickém aparátu de facto vylučují implementaci Trumpem vytrubovaného izolacionismu USA na mezinárodní scéně. Tito politikové vykazují proizraelské a protičínské jestřábí tendence, takže neočekávejme žádnou úlevu v mezinárodních vztazích, ba právě naopak. Těžiště pozornosti nové americké administrativy se podle mého odhadu přesune z Evropy do Indo-pacifiku, kde můžeme očekávat ještě ostřejší kurs proti Pekingu. Konfrontační postoj proti Pekingu ovšem zastává i Bidenův kabinet. Zároveň se můžeme spolehnout na nekompromisní podporu Netanjahuovy vlády. Obávám se, že Izrael od Trumpova Bílého domu dostane zelenou k anexi Západního břehu a vytvoření trvalé “nárazníkové zóny” v jižním Libanonu, přičemž se zvýší napětí, popřípadě riziko vypuknutí konfliktu mezi Tel Avivem a Teheránem. 

Pro Spojené státy je v současnosti největší výzvou rostoucí moc Pekingu, a to jak v Indo-pacifiku, tak i jinde ve světě. Americké námořní síly se už nyní připravují na potenciální válku s Čínou kvůli Tchaj-wanu, která by mohla vypuknout do roku 2027, tedy ještě v průběhu Trumpova mandátu. S protičínskými jestřáby v nové americké vládě, jako jsou Marco Rubio nebo Mike Waltz, se dosavadní konfrontační americký kurs vůči Číně s velkou pravděpodobností ještě více prohloubí, což nevěstí nic dobrého, neboť případný konflikt mezi největšími světovými velmocemi by měl pro svět daleko drastičtější následky než rusko-americká proxy válka na Ukrajině. Na druhou stranu Trumpova záliba ve všelijakých obchodních dohodách umocněná jeho vlastními vrtochy a impulsy by mohla této nežádoucí konfrontaci zabránit.