Říkám, co nelze říci: Izrael byl poražen - je to totální porážka

13. 4. 2024

 
Moje oblíbená kniha je "Láska za časů cholery". Je mi veskrze dobře při pomyšlení, že i po 51 letech, devíti měsících a čtyřech dnech Florentino Ariza dovrší svou lásku s Ferminou Dazou. Gabriel García Márquez byl báječný spisovatel, ale písmena ne vždy dorazí na místo určení. Někdy je krásná láska přerušena, bolestná a krvácející, a pak nepřijde smrt. Takový je život. Někdy má dobrý konec, ale dost často nemá. I války jsou takové.

Po půl roce jsme mohli být na úplně jiném místě, ale jsme rukojmím nejhoršího politického vedení v dějinách země - a slušným uchazečem o titul nejhoršího politického vedení kdekoli, vůbec. Každý vojenský podnik má mít diplomatické východisko - vojenská akce by měla vést k lepší diplomatické realitě. Izrael nemá žádné diplomatické východisko.

Má za vůdce darebáka, člověka bez schopnosti vést a rozhodovat, člověka, který kvůli doutníku zdarma ztratí smysl pro zdravý úsudek. Přesto voliči dali důvěru současnému premiérovi v rozsahu 32 křesel v Knesetu.

Teoreticky jsme na tom mohli být lépe. Šok z vypuknutí války mohl být výchozím bodem pro rychlou, silnou, agresivní a naprosto oprávněnou kampaň s cílem rychle vykořenit Hamás všude, kde to bylo možné. Ten pak mohla nahradit koalice zemí s penězi a dobrými úmysly, která by spolu s palestinskou samosprávou provedla obnovu s celosvětovou a arabskou podporou. Mohli jsme v Gaze vytvořit životaschopnou alternativu k Hamásu. Po šesti měsících tam již mohly být první náznaky nezávislé vlády. Každý den a každou minutu mohla být přijímána lepší rozhodnutí. Ale tohohle člověka jsme si zvolili - oblek s připojenou osobou.

Nemůžeme to říct, ale prohráli jsme. Lidé mají sklon věřit v to nejlepší a být optimističtí, doufat, že zítra bude dobře, že jsme v procesu, který nakonec bude úspěšnější. To je nejzásadnější selhání lidského myšlení: představa, že směr, kterým se ubíráme, je dobrý, že už tam prostě musíme dojít - že stačí jen trochu víc času, trochu víc úsilí a rukojmí budou vrácena, Hamás se vzdá a Jahjá Sinvar bude zabit. Koneckonců, my jsme ti dobří a dobro zvítězí.

Je to stejná mentalita, která vede k představě, že "íránský režim se brzy rozloží zevnitř", a dalším představám, které mají více společného s hollywoodskými scénáři než se samotným životem. Nejsou pravdivé a týkají se něčeho, co je nepříjemné. Koneckonců je nepříjemné říkat veřejnosti pravdu.

 Je nepříjemné to říkat, ale možná se nebudeme moci bezpečně vrátit na severní hranici Izraele.

Můj závěr ze 7. října jako novináře je, že to, co je "nepohodlné", je pro naši bezpečnost a naši budoucnost zde to nejnebezpečnější, že závislost na dobrém pocitu je sama o sobě nebezpečná. Musíme říkat pravdu, i když je nepohodlná, i když bolí, i když ji někteří lidé odsuzují, i když snižuje morálku.

Musíme se postavit mašinérii bibiistické propagandy, i když nám útoční psi čenichají v rozkroku. Kdyby 1. října někdo řekl, že šéf vojenské rozvědky je neschopný, že vojenská rozvědka dokáže naplánovat úspěšné operace, ale není schopna poskytnout varování před blížící se válkou, že Šin Bet dřímá a že nás brzy čeká výprask našeho života, byl by takový člověk vnímán jako blázen, poraženec a člověk mimo. Někteří politici by volali po tom, aby byl takový člověk obviněn ze šíření falešných zpráv. Existovalo tolik příznaků, že armáda je na tom špatně, ale my je neviděli - protože věříme, že je všechno v pořádku.

Neustále si namlouváme pomyslný termín - duben, květen, 1. září - a pokud to Hizballáh do té doby vydrží, dáme mu důkladně na frak. Termín se neustále posouvá. Pohraniční oblast zůstává prázdná. Podvod pokračuje. Nyní se zdá být vysoce pravděpodobné, že po celá léta bude cílem každý, kdo pojede podél hranice. Tel Hai opět padne.

Žádný ministr nám nevrátí pocit osobní bezpečnosti. Každá íránská hrozba nás rozechvěje. Naše mezinárodní postavení dostalo na frak. Slabost našeho vedení byla odhalena navenek. Po léta se nám dařilo namlouvat jim, že jsme silná země, moudrý národ a mocná armáda. Ve skutečnosti jsme štetl s letectvem, a to pod podmínkou, že se probudí včas.

Částečně je ono  posvátné místo armády v Izraeli, kvůli kterému je tak těžké přiznat porážku. O armádě nesmíte říci nic špatného. Pouze pokud jde o 7. říjen, je výslovně dovoleno mluvit o ostudě. Od té doby jsme lvi.

Připusťme, že mnozí bojovníci jsou skutečně lvi. Vstali a odešli z domova. Bojovali, prokázali vojenské schopnosti a připsali si působivé taktické úspěchy. Naše porážka neznamená, že nejsou dobrými vojáky, že se nesnažili, že nepodali výkon nebo neriskovali život, že nebyli připraveni udělat vše, co bylo třeba. Znamená, že kombinace vojenských schopností a chování politiků přinesla nepříznivý výsledek. Spin doktoři neustále vyskakují a křičí, že "poškozujete morálku vojáků". Po pravdě řečeno, to se snadno prosadí, protože kdo by chtěl vystupovat proti vojákům?

A tak si dál lžeme..

Systém spočívá v tom, že je třeba co nejdéle otálet a mezitím - lhát. Armáda mluvčích huláká. A v posledních měsících dává pravicový kanál 14 vzniknout novému mluvčímu, "šabábníkovi", jak ultraortodoxní komunita nazývá lidi z okraje komunity.

Tento týden pronikl na obrazovky 14. kanálu Motty Castel, aby lidu slíbil, že vítězství je na dosah: "Kontaktuje mě spousta občanů, [kteří se ptají]: "Vzdali jsme to s Rafáhem?" Se vší odpovědností říkám, že do Rafáhu vstoupíme. Premiér sám příliš mnohokrát řekl, že do Rafáhu vstoupíme, a nemůže se vstupu do Rafáhu vzdát. Navíc v jednom rozhovoru také řekl, že to budeme muset udělat sami, což je v rozporu s postojem Spojených států. My to uděláme. Můžete se uklidnit. Stane se to."

Rafáh je nejnovějším blafem, kterým nás hlásné trouby oblbují a snaží se nás přesvědčit, že vítězství je jen kousek od nás. Než vstoupí do Rafáhu, skutečná událost ztratí na významu. Možná někdy - řekněme v květnu - dojde k vpádu, možná malému. Poté budou šířit další lež, že stačí, když uděláme ________ (doplňte prázdné místo), a vítězství bude na cestě. Skutečnost je taková, že válečných cílů dosaženo nebude. Hamás nebude vymýcen. Rukojmí nebudou vrácena vojenským nátlakem. Bezpečnost nebude obnovena.

Čím více se z úst ozývá, že "vítězíme", tím je jasnější, že prohráváme. Lhaní je jejich řemeslo. Na to si musíme zvyknout. Život je méně bezpečný než před 7. říjnem. Výprask, který jsme dostali, bude pálit ještě dlouhá léta. Mezinárodní ostrakizace nezmizí. A mrtví se samozřejmě nevrátí. Nevrátí se ani mnozí z rukojmích.