Použití a zneužití termínu "genocida" v Gaze

15. 11. 2023

Myšlenka "genocidy" je v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci přítomna již dlouho, ale s každou konfrontací se stává výraznější a je vzývána šířeji než kdykoli předtím v ničivé válce, která vypukla 7. října. Je-li použita pro politický efekt, je vždy vzývána v maximálním smyslu: Pro mnoho zastánců Izraele jsou strašlivé masakry Hamásu předzvěstí úplného vyhlazení Židů v zemi. Pro mnoho stoupenců Palestiny strašlivý izraelský protiútok neznamená nic menšího než totální likvidaci obyvatel Gazy.

Reakcí mnoha analytiků na tato použití je odklon od sporného slova, jako by politická nadsázka anulovala analytickou užitečnost. "Genocida" je však závažným společensko-historickým konceptem a mocným, i když chybným nástrojem mezinárodního práva. Učenci mají mnoho kritik, ale ta, která je pro současnou situaci nejrelevantnější, je argument, že Úmluva OSN o genocidě je vnitřně nesoudržná, když definuje genocidu jako zničení skupin obecně, potenciálně včetně zničení skupinového společenského života, ale také – v klauzuli "úmyslně uvalení na skupinu životní podmínky vypočítané tak, aby přivodily její úplné nebo částečné fyzické zničení" – což naznačuje úzký výklad, ve kterém se počítá se pouze s případem, že vede k fyzickému zničení. Na základě této úzké interpretace by se dalo tvrdit, že pokud Izrael nemá v úmyslu vyvraždit celou populaci Gazy a jeho zabíjení je ve vztahu k jeho vojenským cílům vedlejší, jeho válka nemůže být genocidní. Pokud však chápeme skupinovou destrukci ve smyslu sociální destrukce a zabíjení pouze jako jeden z jejích prostředků, pak perspektiva genocidy vyvolává vážné otázky týkající se současné války.

Obě strany se odvolávají na logiku války, která je před takovými otázkami chrání. Vzhledem k tomu, že zjevným cílem Izraele v této válce je porazit Hamás, jeho obhájci se domnívají, že nemá žádný důvod, proč by se měl zodpovídat; jelikož útoky Hamásu jsou prodloužením jeho "odporu" proti blokádě a okupaci, jeho stoupenci jakékoli podezření smetou ze stolu. Obě strany se slovně hlásí k rozlišování mezi civilisty a bojovníky (Hamás se ve skutečnosti na rozdíl od Palestinské samosprávy na západním břehu Jordánu nikdy nepřihlásil k Ženevským úmluvám o ochraně civilistů ve válce - pozn. KD) a Izrael ho dokonce kodifikuje v praxi IDF, ale mnoho Izraelců tvrdí, že Gazané nemohou očekávat plnou ochranu civilistů, protože si před téměř dvěma desetiletími zvolili Hamás, zatímco Hamás ji izraelským civilistům upírá s odůvodněním, že jsou všichni "osadníci".

V terminologii odborníků na genocidu je válka asymetrickou kontragenocidou. Zabíjení izraelských civilistů Hamásem představovalo vlnu "genocidních masakrů", lokálních masových vražd, jejichž oběti byly definovány jejich izraelsko-židovskou identitou. Vystupňované raketové útoky jsou rozptýlenějším druhem proticivilního násilí, které v současném kontextu slouží k udržení teroru původních útoků. Účel těchto útoků ve vztahu k izraelskému obyvatelstvu jako celku se zdá být čistě exemplární – nemohou představovat hrozbu totálního zničení, protože Hamás není v pozici, kdy by ji mohl Izraeli způsobit. (Koncept genocidního masakru, poprvé navržený průkopnickým odborníkem na genocidu Leo Kuperem před 40 lety, je logickým rozšířením představy obsažené v úmluvě, že genocida může zahrnovat zničení skupiny "částečně".)

Naproti tomu izraelské bombardování a stupňující se invaze do Gazy zasáhly celou populaci tohoto území, a to mnohem rozsáhleji a hlouběji (s výjimkou morálního a emocionálního smyslu), než izraelské obyvatelstvo bylo zasaženo násilím Hamásu. Přestože desítky tisíc Izraelců byly v důsledku těchto událostí vysídleny, stará se o ně mocný stát a dobře organizovaná společnost. Na druhé straně v Gaze nejenže počet obětí rychle eskaloval nad rámec počtu v Izraeli, ale polovina nebo více již tak zbídačené společnosti byla vysídlena během několika dní a mnoho základních životních potřeb bylo rychle podkopáno. Hluboký rozvrat společnosti i státní organizace zabránil adekvátní péči o ty, kteří byli nuceni se přestěhovat, zejména raněné, nemocné a hladové – včetně dětí. Celá společnost se ocitla ve stavu zvýšeného teroru, a ať už to byl Izrael nebo Palestinský islámský džihád, kdo způsobil stovky mrtvých při velkém útoku na nemocnici 17. října, oběti se ukrývaly na jejím nádvoří před izraelskými bombami. Izrael skutečně rozsáhle bombarduje nemocnice, školy a další potenciální bezpečná místa, včetně těch, kam sám nasměroval civilisty.

Izrael neútočí na palestinské civilisty proto, že by je nenáviděl, i když nenávist existuje. Jeho válka, poháněná jak bezpečností, tak pomstou (včetně potřeby premiéra Benjamina Netanjahua vymazat své ponižující selhání při ochraně Izraelců), však přesto demonstruje genocidní záměry. Hamás může být "ten" nepřítel, ale obyvatelstvo Gazy je také nepřítel – nejen kvůli jednomu hlasování před 17 lety, ale také proto, že závislost Gazanů na státní infrastruktuře, kterou Hamás kontroluje, potlačování alternativ Hamásem a protiizraelské nálady, které izraelská politika posiluje, to vše reprodukuje určitý stupeň podpory této organizace. Stalo se běžným odkazovat na izraelské "kolektivní trestání" Gazanů, ale to bylo již dlouho zřejmé z blokády tohoto území. Násilí v letech 2009, 2012, 2014 a 2021 to ještě zintenzivnilo: ačkoli bylo vždy doprovázeno rétorickým odlišováním civilistů od Hamásu, projevovalo implicitní cíl degradovat společnost v Gaze spolu s její vybudovanou infrastrukturou. Zatímco blokáda zahrnovala hlubokou represi společnosti, bombardování proti civilistům vyvolalo otázku jejího záměrného, částečného zničení – tedy genocidy.

Tato částečná destrukce společenského i zastavěného prostředí nebyla nikdy pouhou "vedlejší škodou": byla záměrná a plně pochopená a rozvinutá prostřednictvím série útoků. Jak nedávno poukázala politoložka Wendy Pearlmanová v časopise New Lines, útoky evokovaly "doktrínu Dahiyah" (pojmenovanou po předměstí Bejrútu, které Izrael v roce 2006 rozdrtil na prach), která podporuje ničení vládní a civilní infrastruktury spolu s drtivým a nepřiměřeným použitím síly k potrestání a odstrašení útočníků. V současném izraelském tažení, poznamenal Pearlman, je tento přístup "zesílen do dříve nepředstavitelné míry". Destrukce již není částečná, ale směřuje k totální. Vzhledem k tomu, že ozbrojená organizace existuje mezi obyvatelstvem a ovládá státní správu, která na oplátku pomáhá udržovat životní podmínky (do té míry, do jaké byly udržovány v podmínkách blokády), vyjádřené odhodlání Izraele "totálně" zlikvidovat Hamás se také rovná záměru částečně zničit životní podmínky Gazanů a samotnou kostru gazánské společnosti – jak se již děje. Toto úmyslné zničení by mělo být samo o sobě považováno za genocidu, ale i z hlediska převládajícího právního výkladu úmluvy tato sociální destrukce nepochybně zahrnuje prvek genocidy, protože zahrnuje záměrné částečné fyzické zničení obyvatel Gazy.

Zatím nevíme, jak daleko toto záměrné ničení společnosti v Gaze zajde. Nevíme ani, jaký bude konečný stav, až Izrael ukončí současné tažení. Mnozí v izraelských vládnoucích stranách a médiích vyjádřili cíl vyhnat Palestince z celé historické Palestiny a někteří se vyslovili pro rekolonizaci Gazy. Je ironií, že mnozí kritizují propalestinské demonstranty za to, že volají po osvobození Palestiny "od řeky k moři" (což, i kdyby to byl jejich cíl, palestinské síly nemají šanci udělat), když pravicové síly v Izraeli aktivně využívají současné krize k rozšíření své vlastní agendy přesně tímto směrem.

Mnozí komentátoři proto vnímají záměr násilně vystěhovat obyvatelstvo Gazy z území, což se obecně nazývá "etnická čistka". V této fázi je těžké zjistit, do jaké míry je to ve skutečnosti záměr Izraele, a není jisté, zda budou schopni vynutit si nové velké vyhnání, protože by to bylo obtížné bez vyhnání velkého počtu lidí do Egypta, což by si znepřátelilo nejen Izrael, ale i další arabské státy a západní spojence. Ale i tento pokus by zhoršil chaos a společenský rozklad.

Možná, že to bude spíše Západní břeh Jordánu, kde ozbrojení osadníci využívají situace k terorizování a vyhánění lidí, kde v současné krizi uvidíme nejnásilnější vysídlení Palestinců. To, co se tam děje, nám připomíná, že masové vysídlování prostřednictvím teroru bylo součástí vytvoření státu Izrael v roce 1948, který se upevnil odmítnutím přijímání návratu uprchlíků. Vysídlení toho, co Palestinci nazývají Nakba, zahrnovalo zničení velké části historické palestinské společnosti, včetně celých vesnic, které zmizely z povrchu zemského nebo se znovu objevily jako přejmenované židovské osady. Stejně jako v jiných případech "etnických čistek", včetně Bosny (odkud tento termín pochází), byl poměr násilně přesunutých a zabitých (přibližně 700 000: 5 000) takový, že jej mnozí nezkoumají v rámci genocidy. Ale sionistické síly jasně zamýšlely tuto destrukci a definování této epizody relativně nízkou úrovní zabíjení odvádí pozornost od tohoto ústředního cíle, který v poslední době nadále pohání izraelskou vyvlastňovací aktivitu na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Spolu s událostmi v Gaze by jakýkoli rozsáhlý exodus představoval drastickou eskalaci úsilí izraelské pravice o Palestinu bez Palestinců.

Je obtížné zachytit tak rychle se vyvíjející situaci z hlediska genocidy. Krize v Izraeli, regionální kontext a rozpory mezi postoji USA a dalších Západu pravděpodobně ovlivní tuto již tak velmi proměnlivou situaci mnoha způsoby. Radikální rozpad gazánské společnosti však poslouží i proklamovaným vojenským cílům Izraele, neboť Hamásu ztíží možnost otevřeně se znovu vynořit s jakoukoli silou. Ačkoliv Izrael tvrdí, že chce Hamás zcela zlikvidovat, musí si jistě uvědomit, že je nepravděpodobné, že by toho byl schopen. Místo toho může být z izraelské perspektivy žádoucí, aby se Gaza znovu vynořila jako ještě slabší, opotřebovanější a dysfunkčnější společnost než dříve, udržovaná v ještě menší míře lepivým obvazem mezinárodní pomoci, pohřbívající své mrtvé a živící své křivdy ve stavu beznaděje.

Termín "genocida" je obecně nedostatečně využíván, protože státy se chtějí vyhnout odpovědnosti za "prevenci a trestání", kterou úmluva ukládá signatářům, ale existuje zvláštní averze k vyšetřování jejích důsledků pro chování Izraele. Západní státy je nadále chrání z mylného přesvědčení, že Židé, kteří byli hlavními historickými oběťmi genocidy, nemohou být zároveň jejími pachateli. Současná izraelská politika však tuto domýšlivost rychle ničí a přibližuje den, kdy budou jeho lídři – stejně jako lídři Hamásu – pohnáni k odpovědnosti za své zločiny.

Zdroj v angličtině: ZDE