Udavačství počesku

25. 11. 2021 / David Marenčák

čas čtení 3 minuty

Naše tuzemská kultura je prodchnutá disentem. Ne tím statečným, menšinovým, rebelským, non-konformním. Ten naopak jen naoko vytěžuje. Čím masovější jev, tím více si hraje na utlačovanou menšinu. Jste konzervativní pravicový páprda, který si podává v televizi mikrofony prakticky jen se svými klony? Pak musíte fňukat, že jste pronásledován, že je omezena vaše svoboda projevu, když vám někdo po právu řekne, že jste vemeno a vaše názory jsou jalové.

Utlačiví rasisté štkají, že jsou sami utlačovaní a práva jim krácena, popírači globálního oteplování či globální covidové pandemie vřískají z oken všech hlavních médií středního proudu, rozhlasu, televizí, novin i online médií, že jsou cenzurováni ekoteroristy či kovidfašisty perzekvováni.

Pravicová média mají v ČR prakticky hegemonii, miliardáři mají rozparcelovaný trh s pozorností tak dobře, že  témata, o kterých „se“ nemluví, předčí předlistopadovou cenzuru tisícinásobně, ale dnem i nocí straší fatou morgánou politické korektnosti, „cancel culture“ a jiných zveličených či zcela vyfabulovaných strašáků.

Jestli něco předsametová doba v lidech vypěstovala zvláště dobře, je to odpor k institucím, autoritám a moudrosti (antiintelektualismus).

Ne, že by takové jevy jako pandoktorování (předpodělaná servilita vůči lékařům a jejich zrcadlový odraz – dobytčí arogance jejich vůči pacientům), vrchnostenský úřad (příliš mnoho úřadů se chová k občanům jako feudálové k nevolníkům), „nášzákazníknáš pán“ (komerční lokajství není vůbec tak rozšířené a normální, jak si v našem zatuchlém rybníčku malujeme) nezavdávaly příčin k oprávněnému vzdoru.

Ale v českém odporu je něco perverzního. Dlouhodobě a často jsem svědkem typové situace, kdy někdo angažovaný chce řešit bezpráví, zvůli, křivdu, nepravost či podvod – pomocí někoho silnějšího, nadřízeného, autority (PČR, ČOI, ČIŽP atd.).  Rychlostí blesku se ze všech děr a z pod kamenů vynoří ďáblovi advokáti a začnou obhajovat padouchy, agresory, násilníky, podvodníky, angažovanému člověku nadávat do udavačů, žalobníků, bonzáků, práskačů, špiclů, konfidentů, zkrátka ničemníků.

Nikdy, a to podtrhuji, nejde o situaci udávání v původním slova významu, tedy jako hanlivé označení zbabělého, zákeřného útoku, kdy je předmět udání smyšlený, zveličený a je proveden s motivy nekalými, škodit vyšetřováním či popotahováním po úřadech coby formě šikany.

Zparchantělost tohoto zvyku křiklavě zvýrazňuje domnělá morální nadřazenost až pýcha všech, kteří dobrému člověku spílají do darebáků.

Těžko říci, jestli je to jen jakási vězeňská mentalita, ve které jsou provinilými lumpy všichni a jen si preventivně hájí svůj cech před každým, kdo by chtěl překážet jejich rejdům, nebo jde o překroucenou černobílou morálku, kde sebeobrana či boj s nepravostí je vždy špatná a hyperindividualizované sobectví a právo silnějšího k ničím nebržděné libovůli je ta pravá, vždy dobrá, absolutní svoboda.

Ať už jde o oběti sexuálního násilí, které se oprávněně bojí, že okolí i společnost vždy na první dobrou automaticky staví zločincům a sekundárně viktimizuje oběti nebo příjemce oné egoistické bezbřehé svobody, jisté je, že přináší spoustu zbytného utrpení a bolesti. Jisté je také to, že na konci hlavně kanónu „hlavně se nebraň, nebo budeš za udavače“ se může raz dva ocitnout každý proponent této morální perverze.

0
Vytisknout
9964

Diskuse

Obsah vydání | 30. 11. 2021