Příběh z Biskaje - sami proti čtyřem
28. 12. 2020 / Petr Záras
V posledních letech se k veřejnosti dostává stále více příběhů z československého odboje za druhé světové války. Tyto příběhy by kolikrát vydaly na celé knihy a spousta z nich již byla tak či onak v literatuře popsána. Spousta dalších - zajímavých a někdy až neuvěřitelných - příběhů však stále zůstává ukryta v odborné literatuře, přístupná pouze užším okruhům čtenářů. Pojďme se na jeden takový příběh podívat trochu blíže a dozvědět se něco o podivuhodném letu pilota Františka Radiny a jeho posádky.
Než se však vrátíme zpátky nad Biskajský záliv, pojďme udělat úkrok stranou a řekněme si, jak se vlastně českoslovenští letci k honu na nacistické ponorky dostali. Předně, historii československých bombardovacích letců vyčerpávajícím způsobem zpracovává Miloslav Pajer v sérii knih zaměřených na jednotlivé etapy boje 311. perutě. Vychází přitom ze zdrojů RAF, Čs. letectva I množství sekundární literatury. Detailně popisuje I Radinův příběh a já si dovoluji z jeho díla citovat. Dalším zdrojem mi pak byla kniha Chrise Gosse “Bloody Biscay”, která je monografií V/KG40 německé Luftwaffe, skupině dálkových stíhačů, obvyklých protivníků československých letců nad Biskajským zálivem.
Jak je dobře známo, po vzniku protektorátu a později po začátku druhé světové války, začal se formovat československý zahraniční odboj. Letci v něm od začátku hráli klíčovou roli, v omezeném počtu zasáhli již do bojů v Polsku v září 1939 a později zejména ve Francii, kde si slávu vydobyli stíhací letci jako Vašátko, nebo Peřina a další. Po porážce Francie se začaly rychle formovat československé peruti v rámci Royal Air Force, britského letectva. Do bojů bitvy o Británii v létě 1940 zasáhla jako první jednotka 310. stíhací peruť a vedla se velmi dobře - dosáhla na 40 sestřelů německých letadel. Zanedlouho se k ní připojila 312. stíhací peruť (a ještě později vznikla I 313. stíhací čs. peruť).
Zatímco stíhači již byli v plném bojovém nasazení, které vyvrcholily porážkou německé Luftwaffe a umožnily tak Británii pokračovat - zatím osaměle - ve válce, formovala se již také československá bombardovací jednotka – 311. bombardovací peruť RAF. Ta se aktivně podílela na počátcích bombardovací ofenzivy proti Německu již v zimě 1940. Tato pionýrská doba se nedá ani zdaleka srovnávat s pozdější fází války, kdy se koordinovaných náletů účastnilo víc jak tisíc bombardérů najednou. V zimě 1940 se jednalo spíše o desítky bombardérů vyslaných nad cíle v rámci jedné noci. Českoslovenští letci tak sledovali z první linie vývoj nejenom taktiky a strategie bombardování, ale také sílících německých protiopatření skládajících se z protileteckého dělostřelectva, světlometů a nočních stíhacích letadel. Brzo začal hrát svoji roli i radar a Němci obranu koordinovali tak, aby způsobili RAF co nejvíce ztrát.
I Čechoslováci samozřejmě utrpěli ztráty a mnoho z nich skončilo zraněných, v zajetí, nebo mrtvých. Mezitím neustále probíhal výcvik nových posádek - pro bombardér Vickers Wellington Mk. IC bylo potřeba šest mužů - pilot/kapitán, druhý pilot, navigátor, telegrafista a přední a zadní střelec. 311. peruť tak byla průběžně doplňována novými kádry. Jako doplněk stavů se také poprvé u třistajedenácté prezentuje František Radina - tehdy ještě seržant, četař RAF, v únoru 1941, kdy podnikne první bojový let jako druhý pilot. Postupně si odbude celý bojový turnus 200 letových hodin, tedy asi 30 náletů nad nepřátelské území, je povýšen a následně odvelen k druholiniové službě.
Spolu s dalšími letci přelétává vojenská letadla z Ameriky do Británie. Také ostatní letci, kteří měli to štěstí a povinný turnus 200 hodin přežili jsou nahrazováni novými kádry. Československé zdroje jsou ale omezené, krajanů není k dispozici dost na to, aby bylo možné udržet bombardovací jednotku bojeschopnou pro další válečná léta. Udržet československý charakter perutě je chápáno jako priorita - i z propagačních důvodů - a tak dochází k rozhodnutí přesunout 311. peruť ke službě u Coastal Command, pobřežního letectva. K tomu dochází na jaře 1942.
Peruť si podrží letouny Wellington a v dubnu 1942 se přesunuje do Severního Irska k výcviku v boji proti německým ponorkám. Tato služba by měla přinést nižší ztráty a zároveň se stálo jedná o klíčovou bojovou službu nezbytně nutnou pro zdárné pokračování boje spojenců.
Německé ponorky se od začátku války pokoušely odříznout Velkou Británii od námořního zásobování. Pokud by byla Kriegsmarine úspěšná, Británie by se dříve nebo později musela vzdát, nebyla by schopna dále vést válku a uživit obyvatelstvo. Po okupaci Francie se skrz Biskajský záliv otevřely Němcům nové přístupové trasy k blokádě Británie. Právě tudy proplouvala velká část ponorek, která následně útočila na spojeneckou námořní dopravu v Atlantiku, Svatojiřském průlivu. Ale i u východního pobřeží USA a v Karibiku. Úkol 311. perutě byl snažit se jim v proniknutí Biskajským zálivem zabránit a všechny ponorky, které letouny spatří, potopit.
V praxi to znamenalo nekonečné hodiny letu nad jednotvárnou hladinou moře, neustálé hledání ponorek dalekohledy (Wellingtony Mk. IC nebyly vybaveny radarem) a v případě kontaktu - což byla význačná událost, která se udála pouze několikrát za měsíc - měli piloti pouze zhruba půl minuty na navedení letounu na cíl a odhození hlubinných náloží. Jinak se ponorka stihla bezpečně potopit a uniknout poškození. Pro ponorky představovaly letouny RAF smrtelnou hrozbu a tak se hlídky měly na pozoru a při spatření letounu nad obzorem se snažily rychle ukrýt pod hladinou.
Na jejich pomoc vyrazila I Luftwaffe. Byla zformována zvláštní dálkově stíhací skupina - V/KG40. KG40 byla bombardovací jednotka a primárně se zabývala dálkovými průzkumnými lety nad Atlantik a útoky na lodě spojenců. Nově vzniklá dálkově stíhací skupina byla vybavena letouny Junkers Ju-88C, původně bombardovacími stroji, které se uplatnily také jako noční stíhačky. Junkersy začaly brzy slídit nad Biskajským zálivem a hledali letouny RAF, které by mohly poslat do moře.
Českoslovenští letci se s nimi brzy začali utkávat v množství soubojů. Stejně tak 311. peruť začala zaznamenávat první úspěchy v honu na ponorky. RAF každý útok vyhodnocovala a zaznamenávala. Dodnes jsou tyto záznamy k dispozici a Pajer některé z nich ukazuje ve své knize “S Wellingtony nad Biskajem”. Vyplývá z nich, že v celkovém bodování provedených útoků byla československá peruť vůbec nejúspěšnější jednotkou Coastal Command RAF.
Čechoslováci sídlí na základně Talbenny ve Walesu a rychle se dostávají do tempa neustálých hlídek nad Biskajským zálivem. Jeden let trvá zhruba deset hodin a nejčastěji se během něj nepřihodí vůbec nic. Pokud se něco přihodí, je to nejčastěji porucha nebo setkání s nepřátelskou stíhačkou. To se pak patrola změní v boj o život. Pouze výjimečně se podaří odhalit ponorku a zaútočit na ni. Služba to byla zdánlivě monotónní, ale stále nebezpečná. Pokud se letoun v určeném čase nevrátil, obvykle už posádku nikdo nespatřil. Pouze v jednom případě se podařilo ztroskotanou československou posádku Wellingtonu nalézt v záchranném člunu a zachránit.
František Radina se k bojové službě vrací v říjnu 1941, již povýšený do hodnosti nadporučíka (Flying Officer). Stejně jako ostatní kapitáni, vodí svoji posádku na nekonečné patroly, které jsou pouze velmi výjimečně okořeněny doprovody konvojů, nebo útoky na přístavy či lodě nepřítele (Radina se kupříkladu útoku na lodě, tzv. blockade runnery, účastní 1.11. 1942, avšak žádnému z vyslaných letounů se toho dne nedaří cíl nalézt).
Co se tedy přihodilo v onom zmiňovaném listopadovém dni? Jak Pajer přesně dokumentuje ve “Wellingtonech nad Biskají”, vyslala 311. Peruť 23.11. na hlídku čtyři letouny. Radinova posádka letěla na stroji KX-Z (sériové číslo DV799) ve složení Radina jako kapitán, F/Sgt Ludvík Košek na místě druhého pilota, navigátor F/Sgt František Havránek, radiotelegrafista Sgt Anton Martiš a střelci Sgt Jozef Halada (přední) a Sgt Pavol Pukančík (zadní).
Krátce před tři čvrtě na jednu se během patroly náhle v blízkosti objevila čtveřice dálkových stihaček Junkers 88C. Čtyři těžké stihačky proti osamělému bombardéru daleko nad mořem a bez krytí vlastních stihaček, to byla téměř bezvýchodná situace.
Následující události byly zdokumentovány v záznamech RAF odkud je přehlednou formou zpracoval Pajer a doplnil ještě záznamy rozhovorů s pamětníky. Jestliže nyní můžeme tento příběh převyprávět, je to tak jedině díky dílu Miloslava Pajera.
Nejprve na osamělý bombardér zaútočil nejblíže letící Junkers. Radina otočil Wellington vstříc nepříteli a přední střelec Halada si s ním vyměnil série ze všech zbraní. Junkers bombardér podlétl a opustil bojiště. To se ale již přiblížily další tři stroje. Došlo ke kolotoči útoků stihaček a čelních protiútoků Wellingtonu, celkem Junkersy zaútočili čtyřiadvacetkrát.
V jednom z posledních útoků Sgt. Halada jednoho z nepřátel sestřelil, podle hlášení se stroj roztříštil o hladinu a explodoval. Vzápětí byl těžce zasažen další Junkers a s kouřícími motory opustil bojiště. Střelec Sgt. Pukančík při posledním náletu zasáhl i poslední stroj, který přerušil útok a odletěl pryč. Souboj trval zhruba sedm minut a skončil překvapivým výsledkem - nejenom že českoslovenští letci neutrpěli žádná zranění ani výrazné poškození letounu, podařilo se jim v nerovném souboji jednoho proti čtyřem jednu stihačku sestřelit a dvě prokazatelně poškodit. To je naprosto ojedinělá bilance a dá se říct, že letci se podruhé narodili. Předávám slovo Miloslavu Pajerovi: ”Vítězství nad početnějším nepřítelem ovlivnila hlavně zvolená taktika čelních protiútoků a pilotní umění kapitána letounu, přesnost palby střelců I statečnost celé posádky.” (Pajer 2020, str. 316).
Radina následně otočil stroj domů, kde přistál po celkově více jak osmi letových hodinách. Wellington byl lehce poškozen na křídle a trupu, Radina s ním ale hned za dva dny vzlétl na další patrolu. Pajer ještě zaznamenává vzpomínky dvou členů posádky - radiotelegrafista Martiš vzpomínal takto: “Junkersy útočili zozadu, spredu, zhora i zdola. Paľo s Jožom strielali ako diví. Dožičil by som vám zažiť takú atmosféru.” (Pajer 2020, str. 317).
Následně tento svůj nejtěžší let shrnul také zadní střelec Pukančík : “Němci zaútočili snad sedmatřicetkrát. Nakonec jsme tři zapálili, jeden z nich spadl do moře a my se podruhé narodili.” (Pajer 2020, str. 317). Jeden sestřelený a dva poškozené letouny byly nakonec RAF posádce uznány i díky jejich očitým svědectvím.
Zajímavý je pohled z druhé strany Biskajského zálivu. Zde badatelskou práci odvedl Chris Goss. Autor eviduje souboj s Radinovým bombardérem z 23.11. v rejstříku dosažených úspěchů, letoun byl hlášen jako poškozený. Vlastní ztráty německých letadel ale v rejstříku ztrát zaznamenány nejsou, pouze poškození jednoho stroje o několik dní dříve po boji s americkými Liberatory nad Lorientem. V samotném textu Goss listopad 1942 zmiňuje jako poklidný měsíc a souboji s Radinovým Wellingtonem se nijak nevěnuje. Z toho by bylo lze usoudit, že tento souboj není v Gossově práci dostatečně zpracován.
S Chrisem Gossem se mi následně podařilo spojit a tento střet jsem s ním rozebral. Potvrdil, že V/KG40 v onen den žádné ztráty do statistik nezaznamenala. Jeho názor byl, že se Radinova osádka mohla střetnout s jinou jednotkou Luftwaffe.
Faktem je, že v ten samý den útočily americké bombardéry na St. Nazaire, francouzský přístav na pobřeží Biskajského zálivu, kde se nacházely důležité ponorkové doky. Luftwaffe zde byla nasazena a několik bombardérů bylo sestřeleno. Nicméně Radinův Wellington se pohyboval natolik hluboko v Biskaji (47°04’ severní šířky, 08°38’ západní délky), že náhodné setkání s Němci chránícími St. Nazaire je vyloučeno. Ani Chrisi Gossovi se pro tuto chvíli nepodařilo najít záznamy jiné jednotky Luftwaffe z dané oblasti, které by korespondovaly s nárokem našich letců.
Budu tak pokračovat v hledání a tuto záhadu snad rozlousknu později. Pro tuto chvíli se s popisem tohoto pozoruhodného souboje musíme spokojit s očitými svědectvími československých letců a se záznamy v RAF. Ty nároky posádky pro jejich přesvědčivost plně uznávají a rovněž prostřílený letoun souboj plně potvrzuje.
Příběh se stal známým mezi čs. letci v Anglii – s nadsázkou jej zmiňuje ve svých pamětech také Jiří Osolsobě, když popisuje Radinova střelce četaře Haladu: ”Během půlhodinového boje nad Biskajským zálivem sestřeloval jednoho Němce po druhém. Když mu jeden z nich vystřelil hořící cigaretu z úst, neodpustil si svoje merde!, využil krátké přestávky mezi dvěma po sobě jdoucími nálety útočících Němců a příští Junkers již zase měl co dělat se spokojeně kouřícím Josefem...”. I tuto nedatovanou Osolsoběho vzpomínku spároval správně se skutečnou událostí ve svém díle Miloslav Pajer.
Toť byl tedy příběh Radinovy posádky a nerovného souboje se čtyřmi Junkersy. Okořeněný je dosud záhadou, kdo byli vlastně jejich soupeři, kteří ze souboje příliš šťastně nevyšli. Kdo měl štěstí dost byl Radina, který dolétal také svůj druhý operační turnus a přežil i havárii Wellingtonu v létě 1943, kdy stroji vysadily oba motory a po nouzovém přistání byl kompletně odepsán. Radina však svoji posádku z trosek bezpečně vyvedl. Sám pak válku přežil.
Věnováno paní Haně Pauerové, dceři pana Františka Radiny
Zdroje:
Goss Chris, 2013: Bloody Biscay, The History of V Gruppe/Kampfgeschwader 40, Crécy Publishing, Manchester
Osolsobě, Jiří, 1989: Zbylo nás devět, Naše vojsko, Praha
Pajer Miloslav, 2019: Křídla míří nad Německo, Svět křídel, Cheb
Pajer Miloslav, 2020: S Wellingtony nad Biskajem, Svět křídel, Cheb
Diskuse