Čeští Romové jsou pro ni zjevně sběř, která jen zneužívá sociální dávky, nedodržuje zákony, a proto na ni platí výlučně bič a malý dvorek, či ještě lépe zápalné láhve.

Nováková a její soukmenovci těží z impotence české "demokratické" politické reprezentace. Štěpán Steiger správně připomíná, že s čestnou výjimkou Michaela Kocába nikdo z politiků v rozsahu od místního do celostátního formátu nepokládal za potřebné solidarizovat se s lidmi, kteří byli ve spánku brutálně přepadeni s cílem být upáleni (případným výjimkám se rád omlouvám).

Čeští politici se v opakovaných vyjádřeních otevřeně strachují o svůj "kredit" v Evropě, pranic je však nezajímá, že tento kredit utváří především důvěryhodnost jejich evropské politiky na domácí scéně. Není snad dokonalejší ukázka omezenosti české politiky, která se na mezinárodním fóru demonstruje "humanitárními misemi", zatímco doma si humanitu přehazuje jako horký brambor. Jak problém řešit a nikoho se přitom nedotknout? Nejlépe tedy něco platit a zavírat přitom obě oči. On nějak vyhnije. V daném případě ve Vítkově česká policie prostřednictvím znalců horečně zkoumá, zda výkřik "Teď shoříte, Cikáni!" dokládá rasistický motiv útoku.

Politici se potýkají s permanentním úkolem: jak si ve společnosti postavené na spotřebě, jejíž regule jsou přizpůsobeny hladkému chodu takového strojku, udržet svou moc. Romové jsou problém, vybalancovat respekt k jejich jinakosti na straně jedné a vyžadování jejich respektu k hodnotám většinové společnosti na straně druhé, je umění. Kdo je ovládá, je podle tzv. slušných občanů, potenciálního elektorátu fašistů, měkký. Sympatie vzbuzují Řápkové a spol.: seberte jim všechno! Ať chcípnou!

Jak daleko je od takového uvažování ke koncentrákům a holocaustu? To všechno už čeští Romové zažili. Po válce jich v českých zemích zbylo 400. Bolševik zlomil jejich způsob života, z kočů strčil "občany cikánského původu" do králikáren, ve kterých neuměli bydlet, a do vybydleného pohraničí dovezl jejich slovenské příbuzné, kteří trávili léta fašistického "štátu" v lesích.

Tam, kde se tito lidé mohli opřít o sociální pomoc rozumných lidí v obcích, se po dlouhých letech podařilo Romy integrovat. Stalo se tak bohužel v menšině případů, problém zůstal skryt, a když režim své sevření uvolnil, vyhřezl. A tato společnost jej řeší buď liknavě, nebo vůbec.

Kdyby se paní Terezie Nováková narodila romské mamince, tato maminka neuměla číst a psát, její tatínek by nemohl sehnat pořádnou práci, ona sama by neměla kde psát jako dítě úkoly, čekala ji jen zvláštní škola a po ní nemotivující rodinné prostředí, sotva by ji čekal jiný osud než ty, u nichž sice připouští "tragédii", ve skutečnosti si však myslí, že si to vlastně zaslouží, protože se nechovali "jaksepatří".

Ano, romská rodina, objekt žhářského útoku v severomoravském Vítkově, si za svou sociální situaci, která se nevymyká osudu tisíců dalších romských rodin v této zemi, může do jisté míry sama. Ona "jistá míra" je totiž limitována odpovědností společnosti, která tyto lidi v historii vyvrhla na okraj, aby se v nich usadilo ponížení, křivda a demotivující beznaděj. Pro Chomutovy, Mosty, Litvínovy, Vsetíny a další česká města a obce je jednodušší problémové Romy koncentrovat, zamést do jednoho kouta, a nechat tam problém kvasit. Svrab potom vyřeší... Dělnická strana a její pořádkumilovní boys.

Jedinou známou a skutečně efektivní cestou je však jen sociální práce. Neznamená omlouvání prohřešků, ale zachycení problémů hned na začátku, aby nemohly přerůst přes hlavu a jejich řešení, na němž mají jejich protagonisté podíl. Neznamená zavírání očí, ale systematické a důsledné vyžadování respektu k právu (proč se např. žaloby na neplatiče táhnou v Chomutově třeba i deset let? A kdo za to může?). A sociální práce nemůže být jen okrasný doplněk radniční politiky, pro stovky či tisíce lidí musí být i personálně přiměřená a finančně podložená, na druhé straně efektivní a s měřitelnými výsledky.

To všechno se ví. V Čechách se však řeší šrotovné a jiné, zřejmě důležitější problémy. Ve Vítkově vyhřezla jen krátkozraká nenávist vůči obyčejným Romům. Vůči lidem, kteří neměli to štěstí, že by se narodili v rodině "bílého" úředníka, automechanika, manažerky či prodavačky. Vyhrožuje-li někdo lidem likvidací, vyhrožuje i mně. Je mi v tom okamžiku jedno, že ti lidé nejsou výlupkem ctností; přišli o všechno, nemají nic. Potřebují pomoci, a když jim tisícovka z mého důchodu odeslaná na konto veřejné sbírky vítkovské radnice s číslem 43-4619960257/0100 okamžitě pomůže, činím tak.

Dělám to bez zvláštního nadšení, protože tím supluji své neschopné politiky. Mám k tomu ale výživný důvod: bylo by mi hanba, kdyby mne fašisté zahrnuli do davu těch, se kterými mohou počítat.