Přes ztráty přízně pro nepříliš dobré vládnutí teď mnohé záleží na volební aktivitě Jánského vršku -- zatím proslul nerozumnými kampaněmi, jimž dominovalo práskání bičem Indiana Jonese či policejních drábů anebo už velmi trapným povykováním o "nebezpečnosti" komunistů. Uschlý evergreen rizika návratu "chlapů s Gulagama" nepochybně zazní fraškovitě zas a znovu. Generaci po Listopadu to bude značit zastrašování krvavou ofenzivou, již přinášejí francouzské hole Brožové-Polednové či salónní komunismus Miloslava Ransdorfa. Antikomunistická frazeologie, mnohdy z úst bývalých svazáků či členů Strany, nebývá ničím víc než nedostatkem argumentů. A tudíž právě její nositelé si v žádném případě nepřejí hlubší refomy jádra českých komunistů, neboť to by jim mohlo při tvorbě veřejného nepřítele pořádně chybět. Tento bizarní parazitismus ke všemu v podtextu přináší zpochybnění oněch dvaceti let běžné mezistranické spolupráce v parlamentu či zastupitelstvech, znevážení dvou volebních období pravicové hlavy státu a tak dále. Propagace duality ne/demokratických partají v zákonodárných sborech značí de facto velmi svérázný přístup k demokratickým mechanismům, neboť předmětem prázdného ostouzení je sice značně zkostnatělá partaj s mnohdy absurdními náhledy, partaj, jež ale řádně zápolí v politickém boji. Přímo ironicky působí, že z těch významnějších politických formací nemá jediná od roku 1989 skutečné majetkové či jiné skandály. Konečně -- její marginalizace a pohlcení umírněnějších členů ideami sociální demokracie nastane dříve, anebo později. I přes mimořádnou houževnatost a semknutost KSČM, jež souvisí s českými politickými tradicemi, které však pravděpodobně nezastaví vývoj typický pro celou svobodnou Evropu.

Zajímavě se k eurovolbám a předčasným volbám do Sněmovny postavila právě shora zmíněná Občanská demokratická strana. Namísto dosavadní klíčové role hrubé policejní práce zavětřila světlé zítřky. Vyzbrojená odpoutáním od mýtického Otce zakladatele, prohlásila: získat pro kampaň exprezidenta a jeho pár procent příznivců, to by bylo terno! Obrat z nohou na hlavu, dodejme. Kdysi dštila řecký oheň na hlavu toho, "kdo káže vodu a pije víno", on jí, mnohokrát ponížen, házel klacky pod nohy. Ale dle smělých vizí nyní by si mohli bývalí nepřátelé pragmaticky prospět. Vlastně by si k sobě nalézli cestu, jako kdysi Václav Klaus k nostalgicky radikální levici. Vždyť po prvním zvolení hlavou státu prohlásil, že nikdy nebyl antikomunistou!

Samozřejmě to není pravděpodobné, ale dejme tomu, podmínky existují: emeritní politik potřetí vsadil na amatéřinu malých středových stran, potřetí prohrál, ale jeho obvyklý motor zákulisních pletich -- obava ze silných a arogantních osobností -- ohledně ODS zhasl. Zůstal populistický Jiří Paroubek, jemuž skromnost není právě přítelkyní, neklepe se pověrečnou hrůzou z velikého a nepochopitelného Ruska, odsoudil mezinárodní akceptaci Prištiny -- produktu "humanitárního bombardování", na propadu Zelených i amerického radaru má svůj olbřímí podíl. Pak už s trochou pravdy a lásky lze přehlédnout, že Občanská demokracie bez pupeční šňury stále hodlá "zatřást Evropským parlamentem" (Zahradil) a její opouštění, chcete-li odcházení z fundamentalistických pozic dosáhlo daleko, na modrobolševicky nenávistný videoklip, jenž přirovnává tragické roky 1938 a 1968 k plně ústavnímu kroku vyhlášení nedůvěry vládě parlamentem.