Z jiného soudku: V USA byl -- možná nečekaně? -- zvolen vůbec první prezident nikoli tradičně "bílé" pleti. Íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád ještě během kampaně, hned v březnu 2008, prorokoval na adresu Američanů, že už "najdou způsob, jak ho vyloučit z Bílého domu, i kdyby celý americký národ pro něho hlasoval". Samozřejmě že se po volbě (4. 11.) zcela zásadně změnily podmínky života rodiny nově zvoleného prezidenta. Nejedná se snad jen o to, jakého psa budou nakonec mít obě dcery prezidentského páru, anebo s jakou elegancí se bude vyjímat následující první dáma. Snad nikdo mezi námi nemá těžkou hlavu z toho, zda se v Bílém domě najde také místo pro prezidentovu tchýni. (Těch místností tam je 132, z nichž je 35 koupelen, 11 ložnic a 3 kuchyně.)

Už se píše, do jaké míry Barack Obama se již inspiroval mezi svými předchůdci Abrahamem Lincolnem nebo F. D. Rooseveltem. --- Nezapomíná se snad také na to, že nastupující prezident slíbil "změnu". Přesto Robert M. Gates, stávající ministr obrany, zřejmě zůstane v úřadě, i když je republikán a moc převezmou demokraté. Má právě to být jedním z oněch gest, jež Obama naznačoval během celé své kampaně a znovu zdůraznil v Chicagu během té noci v Grantově parku, když slavil před nadšeným davem své vítězství? Prohlásil: "Nejsme nepřáteli, ale přáteli... I když nás mohla strhávat vášeň, nesmí zlomit naše pouta vzájemné náklonnosti." --- Také teď koncem listopadu bylo 45. výročí od atentátu na J.F. Kennedyho (22. 11. 1963). Nejen ve stínu této reminiscence nově zvolený prezident nemůže už udělat krok bez početné ochranky.

Samozřejmě že se v těchto podzimních dnech letos nelze vyhnout ekonomické problematice. V Newsweeku N. S. Taleb jako v Americe známý praktik ve stelážních (prémiových burzovních) obchodech radí, abychom nikdy nevěřili finančním plánovačům. Uvádí, že kapitalismus každého nutí k tomu, aby přeháněl optimismus; takže systém pak nemá dost prostoru k manévrování. Nejeden teoretik si činí starosti s tím, do jaké míry má být v ekonomice (a přímo ve finančním sektoru) "více státu", jak se stručně říká "levicově" orientovanému programu. Má se totiž za to, že "méně státu" dává více svobody, zvyšuje osobní odpovědnost, a snad také brání rozmařilosti, pokud jde o veřejné zdroje. (Zůstává faktem, že ani za vděčně vzpomínaných "pravicových" vlád -- v USA během Reaganova prezidentství nebo ve Velké Británii během premiérství Margaret Thatcherové -- státní výdaje nebyly pronikavě nižší než za předchozí "levicovější" éry.)

Zrovna teď máme období, kdy je na finančních trzích (ale i ve významných výrobních sektorech) málo disponibilních peněz. Je otázka, zda právě proto mají komerční banky udržet přijatelnou dostupnost peněz (relativně nízkými úrokovými sazbami), jako to bylo donedávna. Vyvstává tím zároveň možná hrozba rostoucí inflace. (Přesto např. ve V. Británii inflace proti říjnovým 5,2 % poklesla na 4,5 %.) Také může být v řadě zemí na programu, zda se nemá změnit daňová politika. Problémy jsou přímo s odbytem vyráběného zboží. Nejde jen třeba o automobily a u nich o nízkou spotřebu pohonných hmot. V Číně letos už od počátku roku došlo např. k dramatickému omezení výroby hraček! Dokonce prý jen na polovinu vůči předchozí jejich produkci. I v tamním "řízeném" hospodářství roste tudíž nezaměstnanost. V ČR již došlo k omezování výroby aut. Postihne to samozřejmě také řadu doplňkových výrob. Dříve proslulá výroba zápalek v Sušici se přestěhuje na daleko na východ za levnější pracovní silou. V USA již byl přislíben málem bilion dolarů jako injekce do ekonomiky. V Obamově ekonomickém týmu se již horečně zvažuje, do jaké míry by bylo napomoci zčásti ochromenému hospodářství investicemi do programů k získávání energie způsobem šetrným k životnímu prostředí...

A v ČR? Možná začne ohnivá debata o tom, zda a do jaké míry je vůbec (je-li) omezována suverenita státu regulemi Lisabonské smlouvy. Podle Ústavního soudu (usnesení z 26. 11.) ta smlouva -- v posuzovaných pasážích -- není v rozporu s českou Ústavou. Dobře se ví, že posuzovaný dokument není jednoduché a stručné počteníčko; přesto je opakovaně slyšet hlasy, že konečný verdikt nad uvedenou smlouvou má být vynesen referendem. (Kolik práce měli s tím textem experti z oboru ústavního práva, když zvažovali jenom jeho část! Ať "kompetentně" o něm raději v jeho celku hlasuje lid?) Je hodno pozoru, že během přípravy nového dokumentu, kterým měla být nahrazena původní "Evropská ústava" (z roku 2004), zřejmě tolik naše kompetentní politiky z chystaného dalšího textu hlava nebolela. Pokud budeme uvažovat jaksi povšechně a nekonkrétně (spíše nad půllitrem piva), můžeme mít rychle pocit, že se v rámci vzájemného sbližování států EU ta ČR poněkud "nesuverénně" ztrácí.

Podle posledních zveřejněných údajů je nás v EU 495 milionů; z toho ČR pouhých 10,3 milionu. Ekonomickým tahounem EU je nesporně Německo (SRN), jako největší ekonomika Evropy, s úctyhodným exportem v celosvětovém měřítku; SRN je největším světovým vývozcem zboží již od roku 2003; je druhým největším importérem na světě. Přitom ve stávající "sedmadvacítce" pro hlavní a závažné otázky nadále je vyžadována jednomyslnost (!). Až u méně závažných otázek má stačit k průchodnosti usnesení kvalifikovaná většina. Navíc nelze asi přehlédnout, že menším státům zůstanou jen 2/3 doby ke komisařské funkci; s nutností se střídat s jinými menšími státy. (Copak to zároveň nebude znamenat finanční úsporu v "rozmařilém Bruselu"?) --- Bohužel v České republice teď asi půjde zase nejednou o hesla ve stylu "Ukřižuj!", často s doprovodnou chválou (popularitou potenciálně přetavenou do voličské přízně) těch, kteří pro vágní poukaz na suverenitu malého Česka ignorují racionalitu příslušnosti k velkému politickému a kulturnímu soustátí, které je současně velkým a významným trhem. Stačí k tomu sehrát mediální divadlo zamlčující rozhodující fakta. Přitom v tom našem globalizujícím století nemáme šanci izolovaně (anebo "suverénně"?) s úspěchem ani provozovat hospodářskou činnost, ani z ní dosahovat přiměřený výnos; o potřebě kulturního a politického vzájemného propojení nemluvě.