29. 11. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29. 11. 2007

Ideologie fast foodu

rozhovor s Wolframem Siebeckem

Wolfram Siebeck (narozen 1928 v Duisburgu) je proslulý německý kuchař a kritik. Autor četných satirických i nesatirických knih točících se okolo vaření.

Pane Siebecku, fast food: není to pro labužníka a znalce, jako jste vy, téma tak trošku unapetýtlich?
Unapetýtlich se jako výraz v tomto případě nehodí. Fast food považuji za kulturní katastrofu. Ten konfekční sajrajt izoluje lidi od normálních potravin a poživatin, bere jim schopnost rozlišovat jemné rozdíly a vyvolává kulinární rovnost-svornost-bratrství v tom nejhorším slova smyslu. Fast food tak mění individuální chutě jednotlivců v masovou choutku, zálibu a rozmar. Pak už se nejedná o věc nechutnosti a odpornosti, tedy jakési estétské 'unapetýtlichkosti', nýbrž o politicky relevantní záležitost.

z časopisu Dobrá adresa

Jak to myslíte?
Lidi, kteří se nechají srovnat do lajny, když se jedná o akceptování umělohmotné pizzy, zmraženého karbanátku nebo rychlopolévky se sáčku, se nechají glajchšaltovat i v otázkách existence společnosti. Ono je to úplně fuk, jestli dav vyřvává "Mňam! Mňam!" nebo "Heil! Heil!". Nejdřív je totiž vždycky zapotřebí ochromit kritický přistup k věci, tj. i kritické chuťové buňky...
Kritizujete teď dav, onu masu lidí, anebo nadáváte karbanátkům?
Karbanátkům, čímž mám na mysli samozřejmě hamburgery, můžu nadávat stejně málo, jako polévce z pytlíku. Jsou to vždycky spotřebitelé, tedy vy a já -- anebo (politicky formulováno) voliči -- kteří nesou zodpovědnost za ony monstrozity. Doma udělaný karbanátek, hamburger z dobrého masa, může být pochoutka.
Ale pane Siebecku, nejpozději od vydání knihy Johna Careye "Jak nenávidět davy" přeci všichni dobře víme, že to byli právě intelektuálové: kdo zdiskreditoval dav. A taky typický rozlišovací přívlastek davu či masy: konzervu. Stravování se z konzerv. A to ve smyslu mechanického a bezduchého procesu.
To, co konstatuje Caray ve své knize, je jeho osobní teze. Korunními svědky jsou mu, jako v případě George Bissinga, tak trochu podivínští jedinci. Ale i tito svědkové mají naprostou pravdu, když polemizují proti nevkusu, holotě a chátře. "Chátře" samozřejmě pouze v konzumním slova smyslu. Ale jinak to formulovat nehodlám. Vždyť stačí nakouknout do nákupních vozíků, a každý z nás ví, o čem je řeč. Caray jako Angličan vychází z třídních rozdílů v daleko větším měřítku než já, vy, či kterýkoliv kontinentální Evropan. To pak vede k tomu, že lze jeho anglické teze interpretovat asi jako kuchařku, která obsahuje pouze recepty na okurky. Váš argument trošku pokulhává.
I bazary starého Orientu byly ale přeci proslavené svým fast food jídlem... po této stránce to prý měly být hotové ráje na zemi! A nejstarší bouda s buřty byla postavena už roku 1134. Ovšem teprve naše století je stoletím filozofie fast foodu. Proč?
Ale to se přece nemůže srovnávat s bazary a onou středověkou budkou, kde se všechny produkty připravovaly zásadně čerstvé! A ne v laboratoři, napíchnuté chemií a pak zmražené. Ruční práce a počítačem řízená výrobna jsou dva rozdílné světy.
Je fast food přímo svázán s průmyslem... a v důsledku toho s masou, davem a městem?
Fast food je průmyslová modifikace poznatku, že člověk je pohodlný. Že takový vždy byl a vždycky lenivým zůstane. Jen z důvodů domnělého vlastního pohodlí jsme si totiž vynalezli všechny dobroty... a všechny ty věcičky, co nám tak báječně ulehčují práci. Například nám šetří a ulehčují rovněž námahu a práci se zabíjením našich vlastních spoluobčanů. To už máme perfektně vyřešené asi tak od první světové války, ale to jen tak na okraj. Člověk je pohodlný v každém směru. Divím se, že vůbec ještě dobrovolně rozžvýkáme to, co polykáme. Jsme líní si zatopit a uvařit polévku! Jsme až moc pohodlní na to, abychom si vymačkali pomeranč. Sice chceme papkat, ale pokud možno pro to nic nedělat, a už vůbec ne vařit. Ono symbolické biblické nakrmení pěti tisíc... bylo tak populární jen proto, že k němu stačily dvě ryby a kýbl s vodou... To bylo - co do námahy - asi tak vše: a ejhle, tisíce spoluobčanů se najedly dosyta. To byla zřejmě hodina zrodu fast foodu: rybí aróma v prášku laskavě zalijte hrnkem vody, a už konzumenti volají Hóósana halelujáá... A to prosím nejen ve městech! Sedláci v mém okolí, sousedi, používají produkty ze zkumavek v daleko větší míře než měšťáci, kteří přece jenom mají větší výběr, co se týče čerstvých potravin.
Ad pohodlnost při zabíjení: George Orwell tvrdil, že první světová válka by se bývala nemohla konat bez vynálezu konzervy. Orwell obvinil tehdejší konzervový průmysl z toho, že škodí zdraví Angličanů: "Je totiž možné, že se jednoho dne ukáže, že jídlo z konzervy je dlouhodobě smrtelnější než kulomet."
Nezapomeňte ovšem, že Orwell byl velký srandista. Myslím, že nebezpečí konzervy alespoň v tomto ohledu trochu přecenil. V krabičce zmražených rybích prstů by pak asi viděl zbraň hromadného ničení. Což ona vlastně ale taky je, protože k její produkci je třeba masově zabíjet ryby.
Hotová jídla nás přeci osvobodila od plotny, rozšířila naše možnosti! A když pomineme ty ne zrovna potěšitelné podniky, jako jsou války, pak má hotové jídlo svoje výhody: do Himálaje nebo na tu kterou točnu byste bez konzervy nemohl. Bez jídla v tubě by nikdo do vesmíru neletěl.
Achich ouvej! Tak pokud já osobně považuji něco za naprosto zbytečné pro rozvoj lidstva, tak to jsou především výpravy k severnímu nebo jižnímu pólu a lety do kosmu.
Takže vy nejste toho názoru, že se s vývojem Fast foodu kdysi spojovala jakási naděje pokroku? Že -- jako o všech vynálezů -- šlo o dobro a ne o zatracení?
A v čem spatřujete pokrok v případě vynálezu barevných želatinových medvídků? Co zde bylo podnětem, a o co šlo, byl jen profit. Fast food je jeden velký, gigantický průmysl, jehož dimenzi a vliv si sotva dokážeme reálně představit. Potravinové koncerny mají v Bruselu tu největší lobby vůbec, protože spolu s agrární lobby táhnou za jedno lano. Postavit se jejich power-managementu formou kultury individuálního gastronomického vkusu a vytříbenosti je skoro beznadějné. Co je možné, jsou jakési skulinky, útulky, ve kterých se pak ošetřuje kvalita jako korunovační klenoty. Naděje pro mne spočívá v tom, že člověk se dosud vždycky jednoho dne na každou ideologii, kterou mu někdo vnucoval nebo ke které jej sváděl a přemlouval, prostě vykašlal. Tahle naděje je ovšem, přiznávám, že velmi slabá.
Přesto: pro dělnici na přelomu 19. a 20. století znamenala polévka v konzervě úsporu času! A ze stejného důvodu dnes pracující žena sáhne po zmražených potravinách. Kostka do polévky, rychlojídelna a mikrovlnka jsou příznaky dnešní pracující společnosti. A proto dnes lze chápat hotová jídla coby demokratizaci stravování.
Prosím vás, nemluvte mi o pracující společnosti! My jsme spíš nezaměstnaná společnost. Přece nemůžete dělnici ve fabrice z přelomu 20tého století srovnávat s dnešní zaměstnanou ženou! Tenkrát ještě nebyla vynalezena ani pračka, ani myčka nádobí, neexistoval 35hodinový pracovní týden jako dnes v Německu, a taky neexistovala práce na půl úvazku. Pampers se tehdy ještě jmenovaly pleny a praly se v ruce. Hrnce se čistily pískem, kojeneckou stravu vyráběly matky samy a Mister Proper byl nepředstavitelný.Určitě znamenají naše high-tech-kuchyně úsporu času, zrovna tak jako hotové jídlo z mrazáku. Ale na co a k čemu si spoříme ten čas? Co s tím nadbytkem času dělá žena v domácnosti? Cpe se do odpoledních televizních talk-show a diskutuje tam o svých erogenních zónách. Na prodloužený víkend letí za levný tarif do Benátek. Tráví svůj ušetřený čas v kroužku autopsychoterapie. Dělá tisíc a jednu věc. Jenom nevaří. Na to má Fast food. Pokud to definujete jako demokratizaci stravování, tak mi nezbývá než se pousmát. Pro mne to je podřízení se svodům konzumu na úkor opravdové kvality života.
Opravdová kvalita života -- to je podle vás vaření?
Ano -- ale musím to upřesnit. Pod pojmem vaření mám v této souvislosti na mysli osvobození se od práce, kterou mi diktuje někdo cizí. V žádné jiné oblasti našeho života už nemáme možnost si určovat způsob pracovních úkonů sami. V případě vaření jsme to my, kdo se rozhoduje, co bude dělat! Sami si vybíráme produkty, a zpracováváme je podle svého vlastního gusta. A pokud možno bez ustrašeného pošilhávání do kuchařek. Tímhle způsobem nabývá náš život na smyslové kvalitě, zvyšuje se nám hladina požitku a dobrého pocitu. Proč? Protože to děláme ze svého vlastního popudu. Protože nám chutná. Takový přistup je dnes možný vlastně už jen v umění, ovšem kdo je dnes umělec!? Přitom se nemusí jednat o nějaké rafinované gurmánské menu. Stačí, když se jídlo podaří. Už nahňácaná hrst mletého masa, onen karbanátek, může potěšit nezměrně víc, když si ho člověk připraví sám! Daleko víc než placka masa s omezeným datem spotřeby z mrazáku. Člověk potřebuje svobodu, aby se mohl rozhodovat sám za sebe: jak a co si uvaří. Měl by umět artikulovat svou chuť na to a na to, a nepodřizovat se konfekčnímu vkusu chutí! Protože jinak upadne do depresí. Proto je vaření tak důležité pro naši psychickou hygienu, proto je Fast food tak fatální. Je to jídlo pro příjemce rozkazů.
Takže vaření jako malý akt stvoření. Naše dcery a synové zdají se být ovšem ne zcela ochotni, a hlavě ne schopni si připravovat pokrmy sami -- podobná svoboda je tedy asi nepřitahuje.
Mám lepší mínění o mladých lidech než vy. Pokud se vůbec nechají ovlivnit rodiči, tak přece hlavně tím, "jak vařila moje maminka". Je to maminčin způsob a styl vaření. Tam, v domácnostech, kde se ještě opravdu vaří, dochází k zanechání trvalých dojmů a vzpomínek, možná i touhy. Dřív tomu nebylo jinak. Bohužel jsou dnes už skoro všechny matky na Fast food tripu, u dětí pak vzpomínka na tento redukovaný přistup nepodněcuje touhu, nýbrž lhostejnost. Jídlo a způsob stravování je pak nezajímá vůbec.
Bylo by velmi příjemné vám uvěřit, že "malí skinečci" vznikají jen proto, že maminka nevaří tak, jak se vařívalo v minulosti. Ale to mě ihned napadá Hitler: Přestože odmítal ty vaše karbanátky, neboť byl vegetarián, horoval ve většině případů pro ono "Domácí"! Pro "přirozenou stravu", "stravování v souladu s kulturou rasy", které podle něj německý národ potřeboval jako sůl, "aby mohl svou budoucnost vybudovat pevně a v odpovídajícím rozměru". Glajchšaltování formou kulinárie je zajímavá myšlenka, jenže domácí bramboračka lidstvo asi zrovna taky neemancipuje.
To je ovšem velmi zajímavý argument, přinejmenším pro člověka mé generace, který doma v rodinném prostředí zažil Hitlerovy nedělní ajntopfy na vlastní kůži. Tehdy bylo opravdu všechno jaksi domácí, doma udělané. Co ale bylo tehdy nové, byl onen příkazný požadavek primitivního stravování. Všechny ty hrachové polévky veřejně z kotlů hromadně pojídané, ona "stravování v souladu s kulturou rasy" propagovali nacisté jen proto, že zbrojení stálo fůru peněz, které nehodlali vydávat za import delikates. Takže si soudruzi zvykli na margarin, na chybějící smetanu a na německou řepu. Tento souběžně se konající ideologický jarmark "půdy a krve" byl přesně to, čím je dnes tetování u skinheadů: estetický průšvih a ideologická blbost. Jak později špásoval jeden satirik: "Jezte hovna! Miliony much se nemohou mýlit!" Mentalita typu "půda a krev" bohužel ještě nevymřela, a její kategorie jsou i dnes cejchovány výrazy jako: "nefalšovaný", "přirozený", všechny ty přívlastky jako "pravý" či "přírodní". Člověk se už ani nevzteká, když mu dojde, jak naše dnešní naivky označují potraviny klamnými nálepkami. Nic totiž dnes už není "pravé" a "přírodní". Všechno co si dnes člověk strčí do úst, je manipulované, zfalšované, nepřirozené a zatížené vším možným. Nejen Fast food. Ovšem daleko hroznější je, když ekologové své požadavky a kritiku směšují s perverzní nacistickou mytologií půdy a krve. A "německého" lesa například.
Já se ještě jednou vrátím zpátky k mládeži: je jedno, jestli máma vaří nebo nevaří. Mladí jsou tak jako nejdůležitějším zákazníky McDonalds. Za posledních 25 let se americký koncern vyhoupl na první místo tak zvané "rychlé gastronomie".
Mým dětem byl McDonalds odporný. A přesto -- úspěch McDonalds má sotva co činit s chutí hamburgerů. McDonalds, to je jakýsi druh kulturní revoluce. Mládež tam chodí, protože se tak odlišuje od svých rodičů. Stejně jak poslouchají techno nebo heavy metal a jinou muziku, která je zrovna in. A před kterou se dá každý průměrný dospělý na útěk. Ve vykřičeném plastovém prostředí u McDonalds jsou mladí mezi sebou a spolu. Nikdo je nenapomíná, když se rozvalují po lavicích, jedí rukama, koneckonců to tam ani nejde jinak. To, že to nepodporuje emancipaci vkusu a prožitku, je snad jasné. Obecná infantilizace naší společnosti vede bohužel k tomu, že ony vatované houstičky se těší oblibě i u dospělých. V USA nikomu nevadí, když se sám prezident s chutí zakousne do takového patvaru, a připíjí si k tomu z papundeklového pohárku... Mně to ale vadí! I když... Američan asi taky zrovna nepovažuje za příklad kultury, když vidí Bavoráka za krýglem piva obírat vepřové koleno. Jaký to vzor -- člen národa "básníků a myslitelů" -- a žere jak v době kamenné. Ne každý holt považuje bohatství, ve kterém žije, za závazek k dalšímu rozvoji kultury svého okolí.
Hamburger je kult - už dávno se staly stravovny à la fast food místy, kde oslavuje trash-junk-kultura svůj špatný vkus.
A říkám snad něco jiného?
To ne -- ale je možné to vnímat i tak, že ono, řekněme "hamburgerské vyznání" -- je truc-ironický příklon víry šedé masy ke své vlastní kultuře masovosti.
Podívejte, nevím, jestli máte doma kočku nebo psa. ale pokud ano, tak se vaše zvíře pravděpodobně jmenuje McDonalds. Vaše otázky názorně předvádějí, že vás hamburgery vyloženě uhranuly. Nevadí, i já mám své úlety. Ovšem má to jeden velký nedostatek: mne to zajímá pouze okrajově. Ve skutečnosti mne fast food kultura nudí. Pro něco takového, a to mi právem předhazují jako aroganci, pro něco takového jsem já osobně moc elitářský! Nezabývám se kulináriemi proto, abych si dělal srandu z konzumentů gumových barevných medvídků a hamburgerů, nýbrž proto, abych dodal odvahu těm, kdo rádi jedí dobré věci. Tedy klidně: fajnšmekrům.
Kočku mám. A nejmenuje se McDonalds. Ale jelikož máte tohoto námětu, jak je vidět, až po krk, mluvme o něčem jiném: Co dělá kuchyni dobrou kuchyní?
To není nic tak těžkého... jako definice. U jídla v kuchyni, je tomu jako u hudby nebo při malováním obrazů: i tady panují objektivní míry. Mozart je prostě lepší než nějaký šéf orchestru, o tom nemusíme diskutovat, stejně tak jako o významu Michelangela, Holbeina nebo Maxe Ernsta při srovnání s kresleným humorem. A to jsem vyučený kreslíř! Ovšem aby to člověk vůbec mohl rozpoznat, odlišovat, je třeba určitého vzdělání, které nelze naočkovat. U jídla tomu není jinak. Nikdo se nenarodí jako fajnšmekr. Fakt, že všichni máme svá oblíbená jídla, neříká skoro nic. Většina lidí je šťastná, když má své oblíbené jídlo na talíři denně, a klidně to může být párek v rohlíku. Výrobcům párků v rohlíku se to samozřejmě perfektně hodí, modlí se potajmu, aby se na tom prokristapána nic nezměnilo. Proto jsou výrobci párků v rohlíku nebo mražené pizzy de facto ničiteli každého pokroku, aťsi vyrábějí každý rok sebemodernější, sebelepší a sebepokrokovější nové párkostroje a pizzachysty. V tomto ohledu se totiž v našem světě nijak neodlišují od všech těch institucí, které vlastní moc a vliv.
Sám vařit a umět dobře vařit, to jsou ale přece dvě zásadně rozdílné věci? Kde jste se naučil vařit vy?
Sám vařit znamená pouze tolik: nesahat po předvařené, konfekční stravě. To pak může být výchozím bodem pro ctižádost a zlepšení situace v jakékoliv, i v té sebemenší kuchyni. Ale nemusí. Ale v každém případě znamená odmítání průmyslových produktů vždycky pozitivní věc: jelikož se na tom ukazuje schopnost rozlišení na straně spotřebitele. Vařit lépe ve smyslu kvality ovšem není možné bez kulinárního, labužnického nároku. A ten předpokládá nespokojenost. Zde vstupuje do hry kritický jazyk a kritika se stává progresivním impulsem. Nic totiž nepotvrzuje zblbnutí naší společnosti víc než nekritické akceptování věcí, které jsou nám servírovány. A je jedno, zda na talíři nebo na obrazovce. To platí pro entertainment a politiku ještě daleko víc než pro stravu. Jako kuchař jsem autodidakt. Prostě jsem byl nespokojený s tím, co bylo v mém okolí k jídlu, takže jsem nejdřív vařil pro své vlastní potěší a chuť, později ze zvědavosti a pak jako výkon profese v tom smyslu, že jsem o vaření psal. A to dělám dodnes. Samozřejmě, že jsem měl pár doučovacích hodin v kuchyních velmi dobrých kuchařů-profesionálů.
Dobrá kuchyně potřebuje víc než sůl do polévky, potřebuje prvotřídní potraviny. Kde je najít?
To mám teď vyjmenovat obchody, které jsou na to specializované? Trhy, kde bio-zemědělci prodávají své produkty? Pekaře, co pečou chleby, které může člověk jíst i po 14 dnech? Všechno to u nás existuje. Sice ne všude, ale lze to najít. Ovšem zabere to čas a stojí námahu. A tady to odmávnou už první konzumenti! Proto je taky hotová, předvařená strava tak populární: člověk se nemusí namáhat s hledáním.
Genetická rajčata vám na stůl nepřijdou?
Doufám. Ale kdo ví, co všechno se nám v obchodech nabízí. Potraviny, u kterých nedošlo k manipulaci genů, zřejmě už velmi brzy nikde nenajdeme. Prostě budou. Tomu se nevyhneme.
Co se musí stát, aby se sedlákům zase vyplatilo hospodařit rozumně, tedy rozumně po ekologické stránce?
To se musíte zeptat bio-sedláků, těch je v Německu a Rakousku už celá řada! A gen-manipulátoři přispívají vlastně, aniž by to bylo jejich bezprostředním záměrem, k tomu, že konzumenti čím dál víc hledají bio-produkty. Existují přímo tištění průvodci, podle kterých se dostanete k jednotlivým statkům v okolí větších měst. Jedna věc je zásadní: na začátku každé změny k lepšímu musí stát nároky na straně spotřebitelů.
Vidíte do budoucna nějakou možnost, aby se prvotřídní potraviny staly opět obecně platnou normou?
Ne, takové produkty budou i nadále přežívat na okraji, jak tomu bylo vždy. Samozřejmě, že existovaly epochy, kde se obecně jedlo kvalitněji, ale ony k lepšímu jídlu potřebné produkty nikdy nebyly částí obecného povědomí. V neposlední řadě to bylo vždy dáno rozdílem mezi obyvateli, a to po stránce majetnosti.
Takže těch, co si dokáží cenit dobrého jídla, bude ubývat?
Jen velmi malé, mizivě malé procento společnosti klade důraz na dobré jídlo. Těchto pár jednotlivců vykazuje sice jakousi příkladnost a ovlivňuje kvalitu tržní nabídky a úroveň gastronomie. Ovšem: koně sice můžete přivést k řece, k tomu, aby se napili, je ale přinutit nemůžete. To svede jen žízeň.
Mluvil jste o tom, že člověk může svou vlastní majetnost rovněž chápat jako povinnost pro další rozvoj kultury. Jak reaguje ona lepší kuchyně na onen trend k rychlému stravování?
Nereaguje vůbec, pokud máte na mysli špičkovou gastronomii. Akorát vymění na jídelníčku husí játra za volskou oháňku a sníží tak příslušně ceny. To lze pozorovat právě v dnešní době. I v tak zvaných luxusních restauracích můžete mít cenově výhodné menu, velmi cenově výhodné. Přičemž tento pojem je samozřejmě relativní. V normální hospodě je to ještě levnější.
Ale televize reaguje záplavou pořadů pro labužníky, o jídle atd.
Nejlepší, co lze k těmto pořadům říct, je, že určitě vzbuzují u diváků zájem o vaření a že jen zřídka propagují hotové omáčky a nebo koření.
Nemáte že dojem, že snaha o opětovné etablování podomácku připravovaného a chutného jídla tak trochu připomíná Haute Couture, které se marně snaží pomocí jehly a nitě oživit dávné časy?
Ne, Haute Couture je v nejlepším případě srovnatelná se špičkovou Gourmet Gastronomií, která je ale na rozdíl od oné Vysoké Módy finančně dostupná: můžete si na ni naspořit.
Módní designér Wolfgang Joop je přesvědčen, že každý trend už ve chvíli, kdy vznikne, v sobě nosí svůj protitrend.
Ten protitrend, antipostoj proti kuchyni typu fast food existuje již několik let. Říká se mu slow food a vznikl v Itálii. Jeho účinek je bohužel mizivý, stal se z toho jen jakýsi názorový spolek.
Říká se, že v Německu došlo k tomu, že lidé zde mají chuť, novou chuť do vaření. Vyvíjí se tedy vaření v jakýsi lidový sport?
To by bylo sice pěkně, ale není tomu taky. My Němci jsme už po staletí proslulí vším možným, jak pozitivním tak negativním. Ale našeho kuchařského umění si ještě nikdy nikdo nevšiml, ani ho nikdo nepochválil. Když opomeneme Bismarckovy slanečky a zmrzlinu à la Fürst Pückler, tak jsme k dějinám vaření a jídla ničím nepřispěli. A tak to i zůstane.
A proč jste si tak jistý?
Je to to naše tíhnutí k hloubce, k hlubinám významu a filozofie... ke všemu temnému a dramatickému. Ta naše těžkopádnost a nedostatek humoru -- obecně řečeno -- to vše náš přístup zatěžuje a současně znemožňuje užívat si požitkářsky. Potěšení z vaření, z přípravy jídel se snoubí s radostí ze života, ze hry. A vařit není nic jiného než druh hry. A to my Němci neumíme.
A nemůže být člověku v podstatě jedno, jestli má rád fast food nebo zjemňuje svůj gurmánský vkus? Neměl by mít spíš špatné svědomí, že existují celé kontinenty, kde pořád ještě lidem kručí žaludek hladem?
Prosím vás, nechoďte na mne s touhle kýčovitou písničkou! Zaprvé první část vaší výpovědi nemá co činit s její druhovu půlkou. Žádný člen kmene Hutu se nenasytí z toho, když my budeme špatně jíst. A dále: to, co vy tady uvádíte, je typický protestantský a puritánský přístup: čiň pokání, neb ses bavila a měla potěšení! Špatné svědomí při pojídání křepelky je německá anomálie. To by nikdy nemohlo Itala nebo Francouze napadnout, aby vnímal a viděl souvislost mezi vlastním požitkem z jídla a chudobou druhých. Ani těch 12 procent nezaměstnaných ve Francii, kterým se vede daleko hůř než našim nezaměstnaným, nemění nic na tom, že francouzské noviny jsou plné kritik jídel a restaurací. U nás ovšem je to tak: ještě než jsme my Němci vyslovili slovo 'kaviár' do konce, už nám někdo strká ony hladovějící Třetího světa na talíř. A vy, vy osobně nemáte špatné svědomí, když jezdíte autem? Chudí přeci nemají auta! Ani zimníky, ani letní oblečení ani dobré boty. Copak z toho máte špatné svědomí? Samozřejmě že nemáte! Ale ve chvíli, kdy někdo přizná, že má raději chřest než květák, padá na něj zloba Savonaroly. Tato německá reakce na kulinární nároky brzdí vývoj naší kuchyně možná víc než šíření stravování typu fast food.

ze stránek www.ariva.de přeložil Antonín Mareš

                 
Obsah vydání       29. 11. 2007
29. 11. 2007 Strana zelených tajně kritizuje Martina Bursíka
29. 11. 2007 Další únik utajovaných informací z BIS a VZ do České televize?
29. 11. 2007 Kdo platí proradarové aktivisty? Tomáš  Stýblo
29. 11. 2007 Britská učitelka v Súdánu odsouzena k 15 dnům vězení
29. 11. 2007 Muslimská organizace požaduje propuštění učitelky Gibbonsové
29. 11. 2007 Když kritizuju, mám něco i vymyslet aneb jak sladit pracovní a rodinný život jinak, než Topolánkova milenka? Anna  Čurdová
29. 11. 2007 Potřebujeme geneticky modifikované plodiny i jadernou energii
29. 11. 2007 Udělali boudu na hlupáka, odnáší to Paroubek. Tentokrát neprávem. Štěpán  Kotrba
29. 11. 2007 Čína a Střední Asie - aneb jak to udělat, aby na Čínu zbyl alespoň nějaký plyn
29. 11. 2007 Dánsko: Demokracie, svoboda, důvěra a soudržnost Egon T. Lánský
29. 11. 2007 Co zbylo ze zelených? Martin a Džamila Jan  Keller
29. 11. 2007 Násilí jako komunikační strategie "bezmocných" Jan  Paul
29. 11. 2007 Ideologie fast foodu
29. 11. 2007 Kterak státní správa proniká do organizovaného zločinu Ladislav  Žák
29. 11. 2007 Je to všechno trochu složitější: signatáři Pražské výzvy chápali, že ke sjednocení Evropy nedojde zbrojením a instalováním nových raket Jan  Kavan
29. 11. 2007 Jak souvisí Rowlingová, Bursík a Greenpeace? Štěpán  Kotrba
29. 11. 2007 Harry Potter a relikvie smrti vychází v češtině 31. ledna 2008 poprvé na ekologicky certifikovaném papíře
29. 11. 2007 Snídaně Jacques  Prévert
29. 11. 2007 I jaderná energetika je důležitá
29. 11. 2007 Pákistánské otazníky Daniel  Veselý
29. 11. 2007 "Odmítám spolupráci se zločineckými Spojenými státy"
29. 11. 2007 Arogantní vzkaz vládní ODS občanům České republiky
29. 11. 2007 Export sněhu ze Šumavy do Prahy
29. 11. 2007 Bude nová "dotace na radost" pro malebný venkov? Jan  Pešout
29. 11. 2007 Vánoční číslo Nového Prostoru
29. 11. 2007 Další kolo sporu o ceny plynu Rusko - Ukrajina
28. 11. 2007 ČT ve svém zpravodajství manipuluje, ať se nevymlouvá
28. 11. 2007 Šaháb: Rakety tisíce a jedné noci Štěpán  Kotrba, Lukáš  Visingr
28. 11. 2007 Hledám služku pro Topolánka. Zn: Musím na schůzi výboru pro slaďování veřejného a rodinného života. Anna  Čurdová
28. 11. 2007 A proč by muslimové měli protestovat víc než my?
28. 11. 2007 Abiotická teorie neodpovídá na základní otázky a výzvy zlomu Michal  Brož
28. 11. 2007 Americký lékař doufá, že vyléčí indonéského "stromového muže"
28. 11. 2007 Aféra jménem Andula (XVII. část) Josef  Brož
28. 11. 2007 Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží Milan  Valach
28. 11. 2007 Odmítám odpovědnost muslimů? Lukáš  Lhoťan
28. 11. 2007 Jak se žije v Práglu John  Bok
17. 11. 2007 Hospodaření OSBL za říjen 2007