Na počátku příběhu vidíme blonďatou holčičku: šestnáctiletou elévku Národního divadla, kterou její otec, herec ze "staré gardy" vede do divadla. Na konci připomínala ubitou a nesnášenlivou stařenu. Už léta se schovává v jednom pražském bytě pasáže Černá růže před lidmi. O publikum už nemá zájem. Anebo přece? Několik měsíců před smrtí se uchází v Národním o místo uklízečky -- se záporným výsledkem. Byla to její poslední provokace? "Nevěřím, že by něco podobného myslela Andula vážně," říká Eva Kozáková, která spravuje její pozůstalost.

Anna Sedláčková nezemřela bez poct: 28. září 1967 ke svým 80. narozeninám přebírá z rukou Miroslava Brůžka, místopředsedy Výboru pro kulturu a informace, titul zasloužilá umělkyně. Na fotografii ČTK vypadá spokojeně. Naposledy jí někdo ocenil před 40 lety - v roce 1927 dostala státní cenu za herectví. S dárkem přispěchal i Čsl. filmový ústav: na počátku října 1967 uspořádalo kino Ponrepo oslavu a projekci tří němých filmů: Čtyři roční období (1912), Konec milování (1913) a Lucerna (1925), v nichž hrála.

Ideál erotické mučednice

Herečka Anna Sedláčková zosobňovala ženský ideál. Vystavena byla nehynoucímu obdivu, ale i nezkrotné nenávisti. Byla "exotickým květem ženství" (Václav Tille), líbezným "květem, který na našem divadle nekvetl" a její ženství "krásné, zušlechtěné, citové, něžné a jemné" (Hanuš Jelínek) se nejvíce podobalo "ideálu erotického mučednictví" (Joža Götzová). Kritik a dramatik Edmond Konrád, autor útlé monografie, o ní napsal, že dokázala být v herectví "play star", ale též sama sebou. První česká hvězda...

Kritici o ní psali, že je "nejpařížštější Češkou". To byla poklona, neboť české divadlo se dlouho neumělo vypořádat s těžkostí stylu. Realistická hra, která dorazila do Prahy s dramatem Maryša (1894) bratří Mrštíků, se Anduly nedotkla. Doménou jí nebyla náves, nýbrž salón. "I kdyby se snad Maryšin osud odehrál v salónech, nechtěla by asi představovat travičku -- její hrdinky byly dojemné, ublížené, ale nikdy neměly na rukou krev. Ostatně Sedláčková v kroji by na vrcholu své kariéry vypadala jako krojované dámy z pražské smetánky na zahradní slavnosti," píše v nepublikované studii Olga Spalová.

Andula ale hrála na počátku běžně v kusech realistických, postavy romantické jí šly ale k duhu více: hrála Tyla, stejně jako Jiráska. K představení Lucerna (1916) jí Mistr Jirásek napsal děkovný dopis. K Lucerně se o devět let později vrátila ve své poslední filmové kreaci.

Kdybychom usedli na jaře roku 1913 do lóže Národního divadla, mohli bychom obdivovat Andulu v Sardouově Cyprienně, kterou zahájila cestu ke slávě. Po půlroce bychom mohli být strženi výkonem v Pygmalionu G. B. Shawa, který se hrál se o půl roku dříve než v Londýně, v němž se jako Líza stala "první dámou souboru". Po 50 letech na tento okamžik vzpomíná v Klobouku ve křoví ten, kterému se to tehdy poštěstilo: herec Jiří Voskovec. Líbil se mu zvláště déšť v prvním jednání...

Zdroje ideálu, který ztvárnila na jevišti Andula, mají původ v dramatické tvorbě poloviny 19. století u jmen: Eugène Scribe, Victorian Sardou a Alexandre Dumas ml. Andula hrála postavy her, dnes vnímané pohrdavě jako bulvární, melodramatické a sentimentální. To, co se nyní snese v opeře, hrálo se dříve ale i v činohře. Herečkou nebeské slávy těchto her byla zejména Sarah Bernhardtová. Excelovala v mnoha hrách, vedle Shawa také v hrách Oscara Wilda - hrála dvakrát Salome (1916, 1928), později v těch od Williama S. Maughama.

Andula se elegantně pohybovala v kostýmech, excelovala v konverzačních hrách Stavovského divadla. Její styl ale šel dál. Nesmrtelný úspěch jí přinesla role kurtizány Marguerity v Dumasově ml. Dámě s kaméliemi, kterou hrála třikrát (1916, 1928, 1934): poprvé s Hugo Haasem v Národním, podruhé s Jiřím Steimarem ve Vinohradském, a potřetí ve Stavovském s Otto Rubíkem. Andula ale nebyla představitelku jedné role. Životopisné kostýmové hry (šila v salónech u Podolské nebo Ecksteinové) jí slušely samy o sobě: Savoirova Kateřina Veliká (1930), stejně jak Sil Varova Královna Viktorie (1933) či Schillerova Marie Stuartovna (1935), patřily k těm vyhledávaným. Jako host měla ale kostýmy na svůj účet.

Ženské postavy odvedla s citovostí pro problémy "současné ženy". Výkony ve hrách dramatika Jaroslava Hilberta byly psány pro ni: Jejich štěstí (1916), Irena (1929) nebo Pěsti (1930) náleží k silným rolím psychologického dramatu. Sedláčková zvládala i složitější charakter: Irena ve hře Édouarda Bourdeta V zajetí (1926) se zabývala tématem "horečného ožívání a sebenalézání" lesbické lásky. Osobní vztah jí pojil i k francouzskému dramatiku Marcelu Achardovi. Ve 30. letech hrála Andula v Dominu (1932) ve Stavovském i Kokosový ořech (1936) ve Vinohradském. Přátelství s manžely Achardovými jí pomohlo později překonat nejtěžší okamžiky života.

Uměleckého vrcholu dosáhla v režiích K. H. Hilara. Obsadil ji do her Williama Shakespeara (Zkrocení zlé ženy, Blažena a Beneš). Role v Alžbětě Browningové (1933), životopisné hře o anglické básnířce od Rudolfa Besiera (1878-1942), přineslo Národnímu stejný počet repríz jako Hamlet. "Byla spanilost sama v bolesti lásky dceřiny i v rozechvívající se velikosti lásky milenecké. Nuancovala se vzácným procítěním svou velkou hru, kladoucí nemalé požadavky na hluboké spirituální zaujetí," napsal Otakar-Štorch Marien po premiéře.

> Pokračování v dalším vydání