Po více než půltisíciletí určovaly běh dějin na evropském kontinentu tři velké říše. Habsburská, Ruská a Osmanská. Dá se dokonce říci, že jejich počátek, vrchol a konec nastaly když ne společně nebo současně, tak rozhodně ve stejných historických obdobích. Teprve, když se dostaly za svůj zenit, nastal rozmach Anglie a Francie a to ještě jenom v západní části kontinentu. I další znaky měly tyto tři říše více než podobné. Stály na principu centralizace, obešly se bez jakékoliv demokracie a opíraly se o armádu a vyspělou byrokracii. Od jejich víceméně společného pádu způsobeného změnami, které přinesly společně nebo postupně protestanství, osvícenství, průmyslová revoluce a první světová válka neuplynulo ještě ani 90 let a už se většině nás zdá, jako kdyby ani Turecko ani Rusko do Evropy nikdy nepatřily.

Neustále se snažíme jakoby vykořenit to, co k nám neodmyslitelně patří a nahradit to tím, co je nám neméně bytostně cizí. Čechy patřily po staletí do Habsburské říše a její kontakty s Osmanskou říší byly neuvěřitelně bohaté a čilé. Většina z nás má pod těmito kontakty uloženy jen války s Turky, ale bylo daleko delší období bez válek. Konec konců po tureckých válkách tu byly ještě války s Francouzi a Prusy i Rusy a Angličany a přesto tyto země vnímáme na rozdíl od Turecka pozitivně. Kulturní vliv Osmanské říše v Evropě je naprosto nezpochybnitelný a je patrný bezmála na každém kroku. Nejde jenom o koberce a kávu, cukrovinky ale i o celou řadu těch nejběžnějších slov, které přinesla turečtina do evropského slovníku. Připomenu jen klobouk, torbu a papuče.

Navíc má tenhle historický exkurs ještě jeden aspekt. Turecko se bez EU úplně klidně obejde a spočine v přátelském objetí s Ruskem s nímž ho pojí ještě daleko více než se starým kontinentem. Na východě a na jihu na něj čeká Irán, Irák a celý arabský svět. I s nimi má Turecko mnoho tradičních kulturních vazeb. A je tu ještě něco, co se asi málo ví. Turecko leží v Malé Asii a ta jako by byla zdrobnělinou Asie velké. Je to území neobyčejně bohaté různými krajinotypy, vegetačními pásmy. Je to území na kterém probíhá kulturní vývoj o mnoho déle a bohatěji než v Evropě. Je to z jakéhokoliv hlediska poklad. Je smutné si uvědomit, že i NATO to ví...

Mimochodem byl to právě postosmanský, atatürkovský sekularismus, který přijal evropanství jako svého druhu státní ideu nebo náboženství a vliv vzorce národního evropského státu na trosky Osmanské říše stojí u kolébky většiny současných problémů, které dnes Evropská komise Turecku tak s nadhledem vytýká. I etnické čištění tureckého území bylo zčásti motivováno oním západním - "ein Staat, ein Volk"

Navíc současný pohled Evropana po zkratkovité linii Turek -- musulman -- fundamentalista - terorista je nedůstojný. Stejně tak šablonovité šíření rovnice prosperita rovná se demokracie a svobodný trh je cpaní lokálního západoevropského kalvínského dogmatu někam, kam prostě nepatří. V této souvislosti si vzpomínám na velice trefný postřeh jednoho moudrého muže z jiného kulturního okruhu, že mu Česká republika připadá jako optimální koktejl nordické lsti a orientálního bazaru. A to nikdy neviděl Československo. Konec konců už pod Prešpurkem začíná kraj Dunaja a také stará výspa Osmanské říše, zvaná Novozámecký pašalík.

Zkrátka a dobře už Slováci a Maďaři to asi celé cítí úplně jinak a proto snad také slovenský president vyřkl údajně při návštěvě Moskvy tu hroznou větu, že by rád viděl Rusko v Evropské unii. Dokonce prý řekl "bychom", takže je nás asi takových víc (alebo viacej). A tím se vracíme na začátek, k názvu článku. Nejde jenom o to, kdo k nám, ale i o to, ke komu my.

Vidět sbližování Evropské unie Turecké republiky, stejně jako Evropské unie a Ruska jen zkratkovitou optikou posledních desetiletí je nedostatečné a nebezpečné.