A jak reagovat na klenot jako je tento? (zdůraznění je moje)

"Nedělejme z padesátnic opuštěné chudinky, protože ve své většině takové nejsou a s postupujícím technickým vývojem ani nebudou. Zvykejme si na to, že slovo babička dostává nový pojmový rozměr, že bude silnou konkurencí zaostávajícím mužům a ještě silnější konkurencí degenerující mládeži. Zvykejme si na to, že šediny nejsou projevem stáří, ale životní moudrosti a životních zkušeností. Zvykejme si na silné, vzdělané a soběstačné příslušnice naší společnosti. Zvykejte si na nás."

Ještě jednou hurá?

Přestože je tak těžké něco podstatného či objevného dodat k podobně silným a přesvědčivým slovům, k této malebné kombinaci ublíženosti, klišé, reklamních hesel a čiré hlouposti toho nejprimitivnějšího gender feminismu, rád bych přece jen nějakým způsobem konstruktivně přispěl do debaty a zdá se mi, že nejlepší způsob jak to udělat je patrně přepracovat báseň Thedory Žurkové s nadějí, že poukáže na existenci společného pole, společné sféry zájmů mezi smetištěm dějin, plném zaostávajících mužů, Babiček Boženy Němcové a degenerující mládeže a mezi silnými příslušnicemi naší společnosti, které dnes stojí na čele dějinného kvasu. Tajně také doufám, že příští básnící a básnířky se z tohoto příkladu poučí a konečně přestanou portrétovat současné ženy ve falešném světle (dobrovolně, jinak totiž budeme nuceni proti tomuto typu básní prosadit nějaký zákon) a také, že zavedou ke svým básničkám, nebo alespoň u životopisu, jak správně navrhla pí. Říhová, upozornění (zejména pro blbé), z jaké doby či kulturního prostředí pochází, po případě co měl(a) autor(ka) den před tím k večeři a kdy měl(a) naposledy pohlavní styk nebo průjem.

Silným, vzdělaným a soběstačným příslušnicím naší společnosti

(Jiři(na) Drašnar(ová) na motivy Theodory Žurkové a Věry Říhové )

Ó ženy rozkošaté zralé
s udělanou hlavou
(ne jako ty rozcuchané líné dvacítky)
s opravenými vnitřními orgány
po nedávné depilaci a liposukci
nepříjemné a jedovaté
věčně si stěžující
bývalé špatné matky
a mizerné milenky
teď šťastné vdovy
a podnikatelky
samy
na cestě s baťohem
kamsi
(do hor do marketu nebo snad do fittnesu?)
objevující nepoznaný svět
erotických hraček
a silikonových ňader
odepřený jejich matkám
za svými okny a brýlemi
v bytech a v kancelářích
si tiše prozpěvují obehrané staré šlágry:
K čemu mi ten chlap vlastně je?
Bez peněz?
Když může on, proč ne já?
Není to diskriminace?

A možná
(pro všechny případy, pokud stále věří na lásku)
sní, že přijede vousatý princ na vraném koni
silný jak vibrátor se zaječími oušky
a zašeptá: ty víš kdo měl tvý úsměvy rád

a pak dlouho do noci zavile cvičí
a berou vitaminy
a znovu natírají staré hrnce pleťovým mlékem
a místo prášku na spaní
nešťastně šťastné
opakuji si mantru ženského kolektivu:
Já ti dám opuštěnou chudinku až se posereš!

Zvykejte si na ně!
Žít single znamená být IN!
A zítra
(s postupujícím technickým vývojem)
to bude ještě lepší.

PS Omlouvám se Theodoře Žurkové, za zprznění její básně. Jistě netušila, jakou vlnu pitomostí může pár nevinných řádků rozpoutat. Ale to si musí vyřídit se Štefanem.