Na druhé straně mám pocit, že by mně to bylo úplně jedno. Oba hlavní protagonisty nového zákona, senátory Martina Mejstříka i Jaromíra Štětinu, docela dobře znám. S oběma jsem, zejména na konci let osmdesátých, osobně jednal a k jejich tehdejší "odbojové" činnosti jim vždycky přijdu rád dosvědčit, jak se snažili systém rozvracet zevnitř a taky hodně ze shora.

Svou iniciativou po 15 letech dokázali ostatně semknout KSČM více, než dvě programové konference a levici zajistili tolik hlasů, kolik nemohou přinést žádní Marťani, ani kdyby přiletěli všichni. Jedině snad, že by chtěli zničit Zemi. Na levici totiž proběhl proces nikoliv nepodobný všeobecnému semknutí lidu naší planety ve filmu Den nezávislosti. Inu, byl to výkon, který lze v budoucnosti popsat velice věrohodně všemi možnými způsoby podobně jako atentáty na americké prezidenty. Od individuálních rozhodnutí osamělých šílenců až po rafinovaná spiknutí sahající až do Moskvy a nejlépe rovnou na Ljubljanku. Věřím, že se zákonodárnou iniciativou obou komunistobijců to bude něco podobného. Ale o tom jsem psát nechtěl, to mně jen tak uklouzlo, když jsem vypisoval název ČVÚ SSM .

Rád bych tady napsal něco na téma, které bylo nadneseno na tomto setkání a které se týkalo toho, že jsme se jako generace vytratili, nic jsme nedokázali...Velice mne to zaujalo a začal jsem na tohle téma diskutovat. Diskuse odpovídala svou úrovní úrovni hladiny červeného ve džbánku, přičemž jsem si docela jistý, že obojí poněkud klesalo. Na straně druhé mne tato otázka neopustila ani po procitnutí, vrtá mi hlavou i po několika dnech a tak se pokouším pro sebe a možná i někoho dalšího najít odpověď.

Především mne zaujal pojem generace. Slovníky to slovo popisují různě, ale obvykle se jedná o nějakou spřízněnost, nejčastěji časovou. Když si tak vybavím to, čím jsme byli před čtvrt stoletím, tak se mi vybaví pojem "mladá generace". Bylo to naše tehdejší označení, ale i svým způsobem určení a možná tak trochu i neviditelné ghetto. Být příslušníkem "mladé generace" znamenalo nejen naději, že se s námi jaksi "počítá", ale také že máme ještě čas. Hovořilo se o předávání štafet, jen se vždycky tak nějak zapomnělo říci, na které metě a kdy k němu má dojít. Na straně druhé se toto předávání štafety stavělo do jakéhosi světla neodvratnosti a tak jsme zřejmě po té štafetě nesahali dost razantně, seznámeni a srozuměni s tím, že nám ji stejně jednou někdo musí dát. A zatím si ti, kteří nám tu štafetu měli předat, zřejmě vesele mnuli ruce, jak nás zase doběhli a kolik mají ještě síly ti staří lišáci, zocelení poválečným budováním, lety padesátými, pražským jarem i normalizací... Řada z nich měla zas sebou i protifašistický odboj nebo koncentrák.

Pravda byla taková, že oni se jen obtížně mohli dělit o své zkušenosti a dobrovolně odejít se buď trochu báli, že bychom jim mohli přijít na to, že nejsou tak skvělí, a nebo jen tak úplně normálně obyčejně lidsky nechtěli pustit veslo z ruky. A tak vznikla ta dvě podivuhodná uskupení let osmdesátých. Vládnoucí garnitura "Gottwaldových dětí" a "mladá generace", které se k posílení jejího očekávání říkalo též "nastupující". Do teď nevím do čeho nebo kam to vlastně měla nastoupit, ovšem zřetelně si pamatuji, do čeho vstoupila na konci těch krásných let osmdesátých...

Skutečností ovšem zůstává, že se propast mezi těmito uskupeními, které si navzájem prokazovala formálně ty nejvyšší pocty a mazala si med kolem úst, o hubách nemluvě, prohlubovala a pomalu se z obou z nich stávala jakási bratrstva, která otevírala mezi sebou veliký prostor pro činnost těch, kteří nemilovali ani jednu z nich. Nakonec to dopadlo tak jak muselo a moc, která se obrazně řečeno válela několik týdnů na ulici, skončila tam, kde skončila a já říkám pánbůh zaplať za to, protože to mohlo dopadnout ještě hůř.

A možná tam, při pohledu z odstupu přes onu propast na ty nahoře, vznikla v té mladé generaci falešná představa o tom, jak mají vypadat výsledky činnosti jedné generace a čeho tato generace dosáhla. Možná, že také vznikla úplně falešná představa toho, co to znamená, něčeho dosáhnout. Možná, že nám to naši generační předchůdci malovali tak naschvál, abychom byli ještě nenasytnější, roztouženější a zasněnější a tudíž také méně pozorní a nebezpeční.

Nechci sahat nikomu z mých přátel a vrstevníků do svědomí a proto napíšu, že jsme se možná nechali až příliš snadno oblbnout tím slibem, že "náš čas přijde". Z vlastní zkušenosti pak mohu říci, že většina odpovědí na mé otázky po jakýchkoliv soukromých či veřejných prebendách začínala slůvkem "až". Až budeš větší, až budeš na gymnáziu, až budeš dospělý, až budeš v Pionýru, SSM, KSČ, až přijde čas...

Přiznám se, že jsem jako dítko z malého pohraničního městečka věřil na "až" a také na to, že "ti nahoře", na okrese, na kraji, v Praze jsou tak nějak lepší, vybraní a že do toho vidí. Klidně přiznám, že i když jsem měl řadu pochyb, tak realitu jsem poznal,až když jsem se mezi těmi nahoře, byť jen nakrátko a tak trochu na distanc, ocitl. Pak už velmi rychle přišla sametová změna a bylo definitivně po "až". Zůstal jen syrový dnešek a minulost kouzla zbavená, protože nebyla vyvážena jakoukoliv podobně okouzlující budoucností a už vůbec ne pro nás.

Vyrovnávali jsme se s tím různě, každý po svém a jinak. Já si nejvíce cením toho všeho, co ze mne zůstalo právě z ČVÚ SSM. Především skutečné výsledky naší práce, na které můžeme společně vzpomínat bez ohledu na to, kde jsme po onom čtvrt století skončili. Jsou vidět pořád kolem nás a nejen ve společenských rubrikách nebo nejrůznějších TOP XY. Mám na mysli i naprosto konkrétní investice a instituce, které jsme tenkrát ve prospěch akademické obce vymysleli a uskutečnili. Naprostá většina z nich tu stojí, existuje a slouží dodnes. Vážím si i vztahů, které se tenkrát vytvořily a které dokázaly přetrvat skutečně leccos ošklivého i krásného. Jsem přesvědčen, že jsme dokázali naprosto výjimečné věci. Ostatně jako každá dobrá parta. Málokdo nás pochválí a tak to rád udělám sám.

Ve skutečnosti si ale myslím, že opravdu nejsme ti praví k tomu, abychom se zabývali svým vlastním hodnocením. Sebechvála smrdí a sebekritika je většinou falešná jak pětka. Neměli bychom ale podléhat ani tlaku Mejstříků a Štětinů, ba dokonce bychom se možná neměli tolik prát s vlastním svědomím a neměli bychom také lkát na ztracenou generací.

Za prvé si myslím, že jsme se opravdu neztratili, za druhé se domnívám, že dívat se do dění v našem českém rybníčku generačně je trochu nesmysl a do třetice si myslím, že pojem "mladá generace" nám byl tak trochu vnucen, abychom více pracovali a méně chtěli, protože to jednou stejně dostaneme všechno, najednou...Myslím, že to byl jeden z nejtragičtějších sociálně ekonomických omylů nebo úmyslů "Gottwaldových dětí" a konec konců i nás mladých. Tady platí více než kde jinde jedno ze základních úsloví mé drahé choti, které zní: "...každý svého štěstí pyrotechnik..."

Důsledkem tohoto rozpadu vztahů mezi uměle vytvořenými generacemi byla hluboká krize důvěry, a to nejen mezi starými a mladými, ale mezi lidmi vůbec. Tato nedůvěra dal šanci dalším, ale zdá se mi velice sporné, zda ji dokázali využít nejen ku prospěchu svému, ale i ku prospěchu těch ostatních. Ostatně - při pohledu na současný stav vzájemné důvěry mezi lidmi i institucemi (neboli, jak říkají někteří sociologové a ekonomové, stav sociálního kapitálu v naší společnosti) vypovídá o tom, že 15 let zdaleka nestačilo zacelit rány, které jsme si dokázali sami zasadit. A zdá se dokonce, že se o to nikdo ani příliš nesnaží. Ještě, že nás dají občas dohromady třeba Mejstřík se Štětinou... Teď nemyslím nás z ČVÚ SSM. Teď myslím nás tak nějak povšechně, prostě lidi, co se nechceme navzájem odnikud vyhánět a vyřazovat a na nic nikoho věšet nebo vyvěšovat. A takových nás je pořád v téhle malé zemi naprostá většina. Spojujeme se ovšem jen zcela výjimečně, většinou tváří tvář nějaké velké blbosti nebo násilí.

Takže závěr zní: nejsme ztracená generace. Jako jednotlivci jsme se rozhodně neztratili a jako generace jsme nikdy neexistovali. Bylo by pošetilé této krásné fintě "staříků" a z něho plynoucímu sladkému snu "mladé generace" věřit i po 25 letech. Minimálně přece můžeme být spokojení s tím, že jsme stejnou boudu neušili na ty po nás.

Nu, a nyní hurá na další padesátiny. Tam to proberu...