Vyrostli ve vakuu, jež u nás udržoval po čtyřicet let krvavý komunistický režim. Ti, kdo ovšem brali křesťanství vážně, byli pronásledováni, bezohledně zavíráni, mučeni a vražděni. Smyslem školství a médií bylo ukazovat víru z té nejhorší stránky a vytvářet o ní ty nejhorší lživé konstrukce. Komunisté se snažili církve nutit ke kolaboraci, což se jim docela dařilo. Přesto boj zvláště katolické církve s rudým terorem byl impozantní a obdivuhodný. Jsou to dějiny mnoha a mnoha lidských životů, ať už z prostředí církve polooficiální či přímo ilegální (skryté), zasvěcených s tou nejvyšší vážností Kristovu poselství. Většinová společnost o tom ovšem mnoho neví.

Běžný ateismus je mi rozhodně sympatický svým skeptickým a liberálním pohledem na svět, žiji a jsem ukotven v ateistickém prostředí, jeho logika je mi vlastní. Ale pokud si někdo myslí, že náboženství vytěsnil ze svého života, nejspíše se velice mýlí. Ono prostě patří k člověku, opravdu ke každému z nás. Uvědomil jsem si to poprvé, když jsem kdysi četl krátkou Franceovu prózu Thais. France jako skeptický ateista a zároveň veliký znatel křesťanství ukazuje na to, co bych rád nazval náboženským prožitkem. Bez něho, řekl bych, nelze zažít na světě nic krásného. Ateisté i teisté nevědí o absolutní realitě nic, pouze se k ní rozmanitě vztahují. Kdykoli vykročí, byť jen psychologicky, ze sféry své k smrti odsouzené partikulárnosti, okoušejí onen náboženský prožitek. Češi si dávno odvykli tuto sféru života kultivovat. Kultivací myslím i rozvinutý, znalý a na pochopení postavený ateismus Franceův. Známe jediný standard: lež.

Na druhé straně je pravda, že evropské církve se od středověku stále a stále snažily všechny konfese dogmatizovat, redukovat náboženství na schémata a paragrafy. Vtiskly Evropě proto mentalitu, kterou přejal např. Kalvín v Ženevě, Robespierre a Výbor veřejného blaha, fašisté, nacisté i komunisté. I to je dobré mít na paměti při kratochvilném pročítání Zdravého rozumu od barona Holbacha. Bořit pověry je třeba, nikoli však kvůli budování pověr nových. Hloubka života nikde a nikdy nenašla lepší reflexi než v náboženství, ba náboženství lze definovat jako reflexi o hloubce, o nadlidském, o smyslu a pravdě života. Zůstaneme-li na povrchu, můžeme se k náboženství vyjadřovat pouze s tou kompetencí, s jakou hovoří negramotný o písmenech.

Tomáš Kempenský (1379-1471)