Nepřipustíte-li si v krizi, kde jste skončili, nikdy se odsud už nedostanete

Všechnu moc imaginaci: Ale ne povalečů v zahradě věd

3. 1. 2017 / Karel Dolejší

Teutony zesměšňované ve zmiňovaném filmu mladým římským důstojníkem lze ovšem pochopit. Je těžké přijmout, že jste byli poraženi, zvlášť pokud to znamená s hanbou připustit, že jste odešli poraženi de facto bez boje. Tím horší může být, když jste do poslední chvíle, dokud byl ještě čas a poměr sil jiný, bojovat odmítali, rozvíjeli tirády o tom, jaký je to anachronismus a jak instituce, dějiny a snad i prý sám pánbu stojí na straně těch, kdo se tváří tvář "primitivní" hrozbě odmítají bránit, protože je to "zastaralé a nechutné"; lepší je přece hrozbu ignorovat. Hanba takové porážky se přiznává nejhůře, pokud jste okřikovali a umlčovali ty, kdo se bránit chtěli a měli vůli, když jste je označovali za studenoválečníky, mccarthisty a kdo ví za co ještě, abyste odůvodnili vlastní pasivitu a ochotu jít s běsnícím davem až tam, kam jste zajít nikdy neměli - v bláhové naději, že si tak u něj přece jen nakonec získáte kýženou oblibu a popularitu.

Podle Pfaua Vladimir Putin trpělivě a systematicky pracoval na využití nedostatků demokratického procesu a sebesabotáže amerických institucí - a nyní se i Spojené státy vydávají na cestu personalizované, neomezené moci nekritizovatelného vládce, kterou šéf Kremlu sám začal prošlapávat v roce 1999.

Sankce proti ruským agentům působícím proti americkému politickému systému, které končící Obamova administrativa přijala za minutu dvanáct - poté co ještě v roce 2015 zarazila i velmi krotký pokus Johna Kerryho čelit ruské propagandě - nemohou mít jiný než čistě symbolický význam. Trump, který neustále zdůrazňuje, že má "své" zpravodajské zdroje nezávislé na amerických službách, tato opatření již za pár týdnů ve vlastním zájmu zruší.

Ti kdo chtějí ještě bojovat, zdůrazňuje Pfau, by se měli zbavit všech starých "pravd", čti dogmat: Spoléhání na tradiční voličskou demografii představuje omyl, argumentace fakty už ve veřejné debatě nefunguje, pokusy obrátit se na justici kvůli potenciálním neústavním krokům budou zdlouhavé a neefektivní. A konečně Kongres se zřejmě bude starat jen sám o sebe - snad s některými problematickými výjimkami, sluší se dodat, jako jsou senátoři John McCain či Lindsey Graham.

Ozývají se tedy hlasy, že s nástupem autoritářských antiliberálních politiků na Západě se mají jejich odpůrci začít učit od těch, kdo už v podobných podmínkách mnoho let žijí. Tedy například od Rusů, kteří dávno zjistili, že novinář upozorňující na "nepohodlná" fakta může být "záhadně" zabit, nebo že člověka lze poslat do vězení i za banální slovní projev kdesi na autobusové zastávce.

Ti kdo se kojí takovou nadějí udělají dobře, když si přečtou výborný text Dmitrije Gubina ZDE. Ten odmítá stále běžnější laciné srovnávání současné putinské periody v Rusku s brežněvismem a argumentuje, že krize je ve skutečnosti mnohem horší než v dobách "stagnace". V zemi probíhá obrovský kulturní úpadek - a i tradiční model vnitřní emigrace selhává, neboť již neexistují žádné efektivní struktury kontrakultury, o něž by se tam jedinec mohl opřít.

Gubin doporučuje, aby ti kdo ještě mohou zemi opustili - a kdo nemůže, aby nejen vypnul ruskou státní televizi, ale učil se cizí jazyky a pustil si NTV, Arte, BBC.

Což samozřejmě bude fungovat jen do té doby, dokud režim zemi plně neodizoluje i od těchto zbylých "podvratných" zdrojů, nezavede čínské filtry pro internet, dokud tyto zpravodajské zdroje samotné v nových politických podmínkách svých zemí nepostihne totéž, čím už v posledních šestnácti letech prošla ruská média.

Jinak řečeno, ti kdo v Rusku ještě kladou odpor se stále ještě bláhově ohlížejí na Západ, protože si nepřipustili, v jak hluboké politické krizi se Západ sám ocitl a jak rychle a prudce roste vliv Putinových spojenců z řad ultrapravicových demagogů téměř všude - s významnou, ale pravděpodobně jen dočasnou výjimkou Německa.

Molly McKew ZDE naproti tomu popisuje názory svých východoevropských přátel, které jsou výrazně odlišné od přístupu zbytků ruské opozice. Obyvatelé Pobaltí, Gruzínci a Moldavané už vědí, že pokud chtějí pokračovat v odporu proti putinismu a jeho spojencům, bylo by bláhové spoléhat se přitom na pomoc entity, která je ze setrvačnosti označována jako "Západ" - toho, kdo, jak prohlásil jistý Ukrajinec, už fakticky uzavřel s Moskvou "další pakt Molotov-Ribbentrop". Tito lidé vědí, že zůstali sami.

V dnešních povrchních časech bývají vážné hlasy zabývající se do hloubky krizovými jevy standardně likvidovány "psychologickými" argumenty. To či ono tvrzení prý nepředstavuje adekvátní diagnózu, nemůže ji prostě představovat, protože je "příliš pesimistické", zatímco je třeba udržet si "optimismus" (čti: nepoučit se z porážky, uchovat si staré iluze).

Pravda je ovšem taková, že lidé by nejen měli vědět, kdy jsou poraženi, jak tvrdí scénář Scottova filmu. Musejí také bez předstírání laciné chlapáckosti pořádně nahlédnout do propasti porážky a důkladně se s ní seznámit, pokud se vůbec chtějí naučit, jak efektivně pokračovat v boji.

Když to člověk neudělá a "nezlomně" opakuje postupy, které jej už jednou k porážce přivedly, počíná si podobně jako Francouzi v roce 1870 - když proti Prusům posílali jednu za druhou čím dál hůře vycvičené rychlokvašené armády, zatímco snad jediná jiskra jejich naděje spočívala v partyzánské válce.

Takže první klíčový závěr neradostného zkoumání zní: Němci ještě nikoliv, ale američtí příznivci otevřené společnosti, většina takových Evropanů v hlavních zemích EU a zrovna tak i Čechů je nebo během letošního roku bude bez vážného boje poražena proputinskou antiglobalistickou aliancí zahrnující aktéry zejména na ultrapravici i ultralevici. Poraženi neskončí jen "liberálové" amerického či evropského střihu, ale zrovna tak ta část pravice i levice, která ještě výrazům jako "otevřená společnost" či "lidská práva" připisuje nějaký význam. A zejména na levé straně je porážka liberálů velmi úzce spojena s porážkou vlastního levicového pokrokářství. Protože nová doba, čas "nové Svaté aliance", je až do morku kostí dobou reakcionářskou. - A druhý závěr: S institucemi je třeba jistě dál pracovat; ale spoléhat se, že ještě něco "zajistí" či "ochrání" je nanejvýš pomýlené. Vidíme všude, že jejich personál dál dlí v mentálním bezčasí, kde si hrozby odmítá připustit, přikrašluje je tak, aby odpovídaly jeho hlemýždímu operačnímu tempu a omezeným kapacitám, případně vypočítavě vyčkává, "jak to celé dopadne". - Za třetí: Nechejme padnout mýtus všemocné občanské společnosti spojený s ideologií barevných revolucí, abychom vůbec mohli s občanskou společností realisticky pracovat. Občanská společnost neumí nikde plnohodnotně nahradit mocenské struktury s jejich zdroji. Neumí vést sama totální politickou válku proti po zuby vyzbrojené velmoci investující stamiliony dolarů do podvratné činnosti a propagandy a ubránit se. Nikdo z lidí, které známe, dosud nevynalezl efektivní způsob, jak s autoritářským antiglobalistickým populismem na úrovni občanské společnosti bojovat. Žádní Rusové, Číňané, Arabové, nikdo. Nenajdeme zatím na celém světě nikoho, koho bychom jednoduše napodobili a spolehli se, že tím docílíme úspěchu. "Networkingem" a opičením už se ničeho nedosáhne. Je načase zmobilizovat veškeré vlastní zdroje kreativity a zjistit, co se s nimi dá dosáhnout a co ne.

Je to jen na nás. Na mě. Na vás.